Píseň Jezu Kriste, štědrý kněže náleží ke starším českým písním a pochází z 1. poloviny 14. století. Český nápěv svědčí o vytříbenosti českého hudebního vkusu. Jejím vlastním textovým jádrem jsou první tři sloky jako modlitba ke Kristu trpícímu a obětovanému. Připomínky hojné štědrosti, totiž v udílení milostí, jeho muka, vykupitelská oběť a prosby o smilování a odpouštění umožňují dvojí výklad. Buď byla tato píseň původně modlitbou a meditací před obrazem ukřižovaného Ježíše Krista, nebo rozjímáním před svátostí oltářní. Tento druhý výklad je původnějšímu obsahu i charakteru písně bližší. Jako píseň o oltářní svátosti (večeři Páně)  ji pojímal také Mistr Jan Hus. Text upravil Jan Hus v letech 1409-1412 tak, že ponechal dvě sloky a složil dalších 16 slok obsahově zaměřených k Božímu tělu, vyjadřujících úctu ke svátosti oltářní. V závěru slok nahradil řecké „Kyrie eleison“ českým „z té milosti“.

Tys ráčil v nás přebývati, //chléb vezdajší chtěls náš býti,

chtě nás tudy obživiti //  z tvé milosti. //

Ó dobroto tvá k nám božská, //ó milosti tvá předivná,

dáváš nám chléb z tvého těla // z tvé milosti.

Dals krev z srdce vytočiti // dáváš v užitku ji píti,

chtě ny tudy obživiti  //  z tvé milosti.

Současníci nazývali tuto píseň Husovou písní, jak je to označeno v Jistebnickém kancionále: „Tato piesnička jest složena ke cti a chvále boží od mistra Jana svaté paměti i mistra Husi ke cti všie řieše nebeské“. V textu písně je zdůrazněno tělo Kristovo, tak také jeho krev, jak to odpovídalo programu české reformace důrazem na příjímání z kalicha, které bylo znovu zavedeno v době Husova života. 

                                                           Podle Tomáše Butty

-------------------------------------------------------------------

           ÚČAST DĚTÍ NA VEČEŘI PÁNĚ

Při posledních schůzích staršovstva jsme se několikrát dostali k otázce účastí dětí u večeře Páně.  Aby se k této diskusi, kterou považujeme za důležitou, mohli připojit i ostatní členové sboru, věnujeme jí toto číslo Hlasatele.

1. Večeře Páně v životě církve

Otázka účasti dětí na VP se objevuje v souvislosti rostoucího zájmu o VP jako součást bohoslužby církve a jejího života vůbec. Bývá slavena častěji než dříve, někde opět každou neděli.

Evropské evangelické církve, mezi nimi také ČCE, sdružené v tzv. Leuenberské konkordii, dospěly ke společné formulaci o VP:

„Ve večeři Páně vzkříšený Ježíš Kristus dává sám sebe ve svém těle a své krvi, jež byly vydány za všechny, skrze slovo svého zaslíbení s chlebem a vínem. Poskytuje nám tak odpuštění hříchů a osvobozuje nás k novému životu z víry. Dává nám znovu zakusit, že jsme údy jeho těla. Sílí nás ke službě lidem. Když slavíme večeři Páně, zvěstujeme Kristovu smrt, skrze kterou Bůh smířil svět se sebou. Vyznáváme, že vzkříšený Pán je mezi námi přítomen. V radosti, že Pán přišel k nám, očekáváme jeho příchod ve slávě.“ (Leuenberská konkordie, 15–16)

Klíčová je zde první věta: „Ve večeři Páně vzkříšený Ježíš Kristus dává sám sebe ve svém těle a své krvi…“  Večeře Páně je děním, které nevychází z církve, nýbrž od samého vzkříšeného Pána. On je zde zároveň hostitelem i darem, který je udílen a přijímán. Na tom je založena „účinnost“ svátosti. Církev se k tomuto Kristovu jednání vztahuje a na ně odkazuje („zvěstujeme … vyznáváme … očekáváme“). Odtud vychází naše úvaha o tom, komu je VP určena, kdo se jejího slavení smí právoplatně účastnit.

2. Podmínky účasti u Večeře Páně

Základní povaha VP je dar. Z Ježíšova jednání při Poslední večeři, jež se stala základem povelikonočního slavení VP v církvi, nelze přímo žádné podmínky ohledně účastníků odvodit. Nepřímo snad jedinou. Ježíšova setkání s lidmi sotva kdy připouštějí roli nezúčastněných pozorovatelů a nezávazných ochutnavačů.

Ve společenství s Ježíšem nelze být neutrální. Ježíš usiluje o to, aby lidi získal pro „království Boží“, a to v jeho pohledu znamená radikální obrat v životě. To, co Ježíš přináší, může přijmout v zásadě každý, podmínkou však zůstává, aby skutečně přijal, co je dáváno a jak je to dáváno. Na tento zřetelný rys Ježíšova působení se může odvolat ustálená praxe církve, podle níž je VP společenství pokřtěných.

Podmínka křtu při slavení VP není nemístná, neboť křest je zásadně přístupný každému, kdo o něj stojí. Vyjadřuje se tím však, že VP a její dary nejsou nezávazným děním.

Úvahy o podmínkách účasti u VP se tradičně odvozují zejména z pokynů a varování, jimiž se apoštol Pavel vyjádřil k nepořádkům při slavení VP v Korintě (1K 11,27–29): A tak: kdo by jedl ten chléb či pil kalich Páně nehodně, bude odpovědný za tělo a krev Páně. Ať tedy každý člověk sám sebe zkoumá a tak ať jí z toho chleba a pije z toho kalicha. Kdo pak jí a pije, jí a pije si soud, jestliže nerozlišuje tělo…

Podle Pavla je tedy přiměřeným takový způsob přijímání VP, při němž každý účastník posuzuje nikoli druhé, nýbrž sám sebe a soustřeďuje svou pozornost ke Kristu jako Pánu, dárci i daru tohoto stolování. A také k tomu, že se tímto stolováním vytváří jedinečné společenství, jež by nemělo být rušeno žádným sobectvím. O požadované úrovni přijímajících, ať mravní či mentální, tu není řeč.

3. Děti u Večeře Páně

Je zásadně možné, aby se VP plně účastnily pokřtěné děti ještě před tím, než projdou konfirmační přípravou a konfirmací.

Vychází to z rozhodnutí křtít nemluvňata. Považujeme-li křest nemluvňat za plnohodnotný, bez nutnosti jeho pozdějšího doplňování, je velmi obtížné odepřít VP těm pokřtěným, kteří o účast na ní projeví zájem. Takové odpírání by vedlo k pojetí dvojího členství v církvi, což je obtížně biblicky zdůvodnitelné. To, co zde bylo řečeno o základní povaze VP, velmi ztěžuje představu jakékoli skupiny uvnitř církve, která by byla z účasti na VP vyloučena – např. z důvodu nedostatečné vyspělosti.

Úvaha o místu dětí v Božím lidu a jeho bohoslužbách vycházejí již ze Starého zákona. Děti se účastnily bohoslužebných slavností a při tomto slavení měly specifickou roli. To lze usuzovat např. z instrukce pro slavení paschálního Hodu beránka (Ex 12,26n): Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená,  odpovíte: »Je to velikonoční obětní hod Hospodinùv. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.« „Synové“ svojí otázkou po smyslu prožívaného dění dávají podnět k recitaci klíčového vyznání, a tak jsou (spolu s ostatními slavícími) uváděni do tradice víry.  

Tento starozákonní model pozoruhodně koresponduje s poznatky novodobé pedagogiky: děti se velmi účinně a přirozeně učí „zacvičováním“. To, co funguje v jiných oblastech života církve, do něhož děti svojí účastí postupně vrůstají – tímto způsobem se například učí modlitbě – lze oprávněně uplatnit i na svátostný život.

4. Důvody proti účasti dětí na VP

Důvody, které bývají uváděny proti účasti dětí na VP před konfirmací, jsou zpravidla praktického rázu:

- Tím, že konfirmace ztratí roli připuštění k VP, bude ještě oslabeno její již tak dost slabé postavení, zmizí závažný důvod pro účast v konfirmační přípravě.

- Nebude-li mít konfirmace tuto funkci, jak jinak stanovit termín, kdy k účasti na VP pozvat? Tradiční model má tu výhodu, že vytváří řád, který na cestě od křtu ke společenství VP děti vede. Nějakého standardního termínu, kdy je obvyklé k VP pozvat, bude asi vždy třeba.

- Přijímání vína nezletilými je v rozporu se zásadou, že se jim nesmí podávat alkohol.

5. Konfirmace jako podmínka?

Vycházíme-li z toho, že vlastním Pánem a hostitelem u VP je Ježíš Kristus sám, je zřejmé, že jemu jedinému přísluší právo zvát účastníky k tomuto hodu. Otázkou je jen, jakým způsobem se toto pozvání k člověku dostane. Pastýřskou starostí církve je, aby se dostalo pokud možno ke všem. Zde konfirmace může zůstat standardní příležitostí, aby pozvání bylo vysloveno těm, kdo je dosud nepřijali. Církev však nemůže a nesmí vylučovat možnost, že někdo ono Kristovo pozvání zaslechne ze zvěstovaného evangelia dříve a jinak, a sám o účast u Kristova stolu požádá. Zde je třeba rozhodnout o pozvání.

Obecně je dobře mít na paměti: to, co je přípustné, nemusí být ještě uplatňováno plošně pro všechny – a to, co není obecnou praxí všech, ještě nemusí být nepřípustné.

Pokud jde o vztah konfirmace a VP, pojetí konfirmace jako připuštění působí neblaze jak na chápání VP, tak i na konfirmaci samu. Pojetí VP je pokřiveno tam, kde se zdá, že platná účast na ní je podmíněna správným porozuměním – k čemuž podmínění konfirmací nutně vede. Konfirmace je ochuzována tam, kde jsou z ní odsouvány katechetické prvky a na jejich úkor je zdůrazňován pouze její  vyznavačský charakter.

Bude vhodné podržet reformační pojetí konfirmace jakožto po-křestní katechese, která je tou základní pomocí pro utvrzení a posílení  víry, ale nečinit ji podmínkou plné účasti na životě církve.

6. Praktická doporučení

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že pokřtěné děti se VP účastnit mohou a mají. Účast dětí u VP ovšem nemusí vždy hned být plnou účastí spočívající v přijímání chleba a vína. Teologicky i pedagogicky nejpřiměřenějším je model postupného vrůstání do společenství církve, jemuž odpovídá vícero stádií této účasti.

Děti by především měly být vysluhování VP přítomny. Takto přítomny (tj. spolu s přijímajícími rodiči, prarodiči či jinými blízkými) mohou být u VP i děti dosud nepokřtěné. Tuto přítomnost je vhodné doprovodit požehnáním, které dětem udělí vysluhující resp. předsedající kazatel.

Jakýmsi předstupněm vlastního přijímání může být sdílení přijímaných darů – většinou chleba – s rodiči (či jinými blízkými, s nimiž se dítě VP účastní): dospělý se s dítětem rozdělí o sousto, které sám přijal. Tento způsob je přiměřený ještě ne zcela samostatné účasti dítěte ve společenství církve, kam je přiváděno svými blízkými.

Zavedení této možnosti pro pokřtěné děti by mělo projednat staršovstvo, následně by mělo být ve sboru obecně zveřejněno. Konkrétní rozhodnutí, zda a od kdy se takto s dětmi o přijímané dary VP sdílet, by mělo být ponecháno na rodičích (resp. jiných zástupcích dítěte).

Dětem, které o to požádají, je možno VP podávat v plné podobě chleba i vína. Žádostí dítěte nebo jeho zástupců by se mělo v pastýřské odpovědnosti zabývat staršovstvo. Žádající dítě by mělo být k přijímání připraveno, tak aby jemu i ostatním bylo zřejmé, že jde o účast na Kristu.

Přesnější podmínky (věkovou hranici, náplň přípravy) nelze obecně stanovit – to je třeba ponechat na moudrosti i odpovědnosti kazatele, staršovstva i zástupců dítěte. Jistá spodní věková hranice je tu dána tím, že by mělo jít o vlastní žádost dítěte (byť třeba podanou prostřednictvím rodičů či jiných zástupců).

Pokud někdo o účast při VP sám nepožádá, měl by být v určitém věku pozván. Vhodnou příležitostí k takovému pozvání zůstává konfirmace.

Jinou příležitostí, kdy je záhodno pozvání k VP vyslovit, je křest konaný na vlastní žádost křtěnce, a to i v případě, že jde o dítě v předkonfirmačním věku.

Podmínku křtu pro účast u VP je záhodno zachovat. Vyjádří-li někdo nepokřtěný touhu po účasti u VP, je třeba to chápat jako žádost o křest a v tomto smyslu s žadatelem jednat.

Je úkolem staršovstva pečovat o to, aby způsob slavení VP, jeho místo v celém životě sboru, vyjadřovaly, co vyjadřovat mají – aby souvislost s „tělem Kristovým“ byla patrná a zřejmá všem.

Tak jako v jiných věcech týkajících se dětí, hrají i zde důležitou roli rodiče nebo jiní blízcí dětí, které si přejí účastnit se VP. Nelze vyloučit, že dítě vyjadřuje své přání pod jejich vlivem, na druhé straně však právě rodiče jsou dítěti nejblíže a mohou vypozorovat jeho autentickou touhu.

7. Synod ČCE usnesl v roce 2006 změnu Řádu sborového života vložením nového odstavce:

Večeři Páně mohou přijímat také pokřtěné dětí, které samy a nebo prostřednictvím rodičů vyjádří svou víru a touhu po obecenství Kristova stolu. Pokud VP nepřijímají, mohou se zúčastnit obecenství Kristova stolu a přijmout požehnání. Staršovstvo seznámí členy sboru s konkrétním postupem, podle kterého mohou být děti účastny vysluhování VP.  (ŘSŽ čl.1 odst.14)

                                                 Zpracoval Marek Zikmund

---------------------------------------------------------------------

POZVÁNÍ K VEČEŘI PÁNĚ

VÁCLAV VACEK

Ve čtvrtek jsem měla hodně dlouhý a dost otravný den. Musím říct, že se mi ho podařilo výborně zakončit návštěvou přednášky faráře v Letohradu Václava Vacka. Drobný, energický muž, který vůbec nevypadal na končící sedmou desítku let, mě zaujal, pobavil, poučil a zvedl mi hlavu.

Osobně jsem na katolické faráře lehce alergická. Pomalu chodí, někdy kysele hledí a káravě mluví. Tak to se nekonalo, ani jeden manýr celoživotního kněze se neobjevil. Zato jsme byli svědky hodiny a půl poutavého výkladu, proč být jako křesťan hrdý. Už kvůli tomu, že jsme vyvolení, povolaní, my jsme královské kněžstvo. Každý z nás, věřících, je zcela nezaslouženě Bohem osloven a milován. Jakkoli to může znít neuvěřitelně, jsme důležití pro Boha, který je nejvyšší bytostí. Máme právo být pyšní na to, že právě s námi Bůh uzavřel smlouvu. Náš Bůh není arogantní či mstivý, jak vidíme u nepatrných a pomíjivých světských vládců. Je milující, ochraňující Otec.

Neumím popsat, co všechno bylo řečeno. Židovská tradice, ze které křesťanství vychází, je pro nás inspirativní i dnes. Vždyť tvoří náš Starý zákon. Křivda, které se pokřtění dopustili na Židech během celých staletí vyvrcholila koncentráky a dodnes si neumíme pojmenovat vinu církve. Křivdy, které si navzájem pokřtění činili na obou stranách fronty během první a co hůř i druhé světové války, nás usvědčují z toho, že křest je často pouze nátěrem.

Co ještě zaznělo? Že se církve neumí často domluvit a spolu radostně slavit Večeři Páně, bylo opakovaně nazváno hanbou. Je to obrovská škoda pro všechny věřící a špatný příklad pro ty hledající. Že přežít  mši je někdy fuška, stejně jako vydržet s jedním partnerem či vychovávat děti. Že život je víc, než každodenní lopota a že Židé objevili sílu pozitivního myšlení už před tisíci lety. Přestože by plným právem mohli být nejukřivděnější národ na světě, nejsou. A dokážou děkovat Bohu dvěstěkrát za den – dvěstěkrát denně si uvědomí, že mají být za co vděčni. A to je posouvá dál. Od fňukání k opravdovém životu postavenému na Bohu, tradici a rodině. Že dodržovat rituály a radostně slavit má smysl.

Pan farář měl vtip, mluvil lehce. Přestože nás převyšoval vzděláním i rozhledem, neměl potřebu to dávat najevo. Dával najevo, že nás rád vidí a my se cítili dobře. Do Letohradu se vracel večer vlakem, což jsou minimálně dva přestupy. Skromný a pokorný, připouštějící pochybnosti, nikoho nesoudící. Vynikající přednáška neobyčejného muže. Díky našemu faráři za jeho pozvání. Bylo to dobré.

                                                                   Šárka Zacpalová

--------------------------------------------------------------------

ZE SENIORÁTU

V sobotu 14.11.2015 se bude konat první zasedání 50.konventu Moravskoslezského seniorátu, tentokrát u nás v Přerově. Konvent je shromážděním zástupců všech sborů v seniorátu, kterých je 25. Celkem budeme hostit osmdesát až devadesát lidí.

Konvent zasedá zpravidla jednou ročně, jedná o životě seniorátu, o činnosti seniorátního výboru i jednotlivých sborů, schvaluje hospodaření seniorátu a rozpočet na další rok. Tentokrát bude konvent volit větší část seniorátního výboru na další čtyřleté období, a to seniora a jeho dva náměstky a seniorátního kurátora. Mysleme na to ve svých modlitbách.

--------------------------------------------------------------------

Z POVŠECHNÉ CÍRKVE

V sobotu 21.11.2015 se bude v Praze konat mimořádný synod, při kterém bude ustanovena nová synodní rada a budou skládat slib členové nové dozorčí rady Diakonie ČCE – v kostele ČCE u Salvátora od 14.30 hod.

--------------------------------------------------------------------

POZVÁNÍ  NA ADVENT

- V neděli 6.12.2015 se v Muzeu umění v Olomouci koná divadelní představení Víti Marčíka – Příběh o narození Ježíše. Chybět nebudou ani živě zpívané koledy. Vhodné pro děti od 3 let. Můžeme podniknout společný výlet s dětmi, více informací u Marty Zikmundové.

• 17.12. Vánoční koncert, vystupuje pěvecký sbor Střední pedagogické školy v Přerově
• 20.12. Vánoční koncert, vystupuje pěvecký sbor Entuziasté