Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sborový hlasatel 4/16

2. 12. 2016

hlasatel_042016_header.jpg

 

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!' Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: 'Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!' Ale rozumné odpověděly: 'Nemùžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!'  Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: 'Pane, pane, otevři nám!' Ale on odpověděl: 'Amen, pravím vám, neznám vás.' Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.               Matoušovo evangelium 25,1-13

 

Když nahlédneme do statistik havárií a úrazů, zjistíme, že hlavní příčinou je nepozornost. Větší pozornost – a bylo by se předešlo někdy i milionovým škodám, ale také vyhasnutí mnoha lidských životů.

Ale nejde jen o účastníky silničního provozu. Také „zaspání“ v duchovním životě s sebou nese škody, které se už jen tak nedají spravit. Většinou je nevnímáme tak hrozivě, protože u nich (v našich očích) nejde o život. A přece je v sázce víc, než si myslíme. Ne nadarmo je stále aktuální výzva našeho Pána: „Bděte…“ (Mt 25,13). Bdít tedy znamená bojovat proti malátnosti, nedbalosti, proti ztrátě možnosti .

Mohli bychom říci, že bdít znamená vždycky správně a naplno prožít dnešek, přítomnou chvíli. Mohl by se někdo stát vrcholový sportovcem, dobrým muzikantem, dobrým rodičem…, kdyby pořád měl začínat zítra, a ne dnes, teď?

Kdybychom si jen nenaříkali nad tím, jaká je doba a nečekali, že někdy to bude lepší. Kdybychom se jen neomlouvali zaklínací formulkou „nemám čas, snad jindy“. Namísto toho kéž si s věřícím srdcem ve světle Kristovy přítomnosti řekneme: teď je den Pánův, teď je hodina spásy, okamžik Božího příchodu, který rozhoduje o celém mém životě. – Zdalipak v životě neprožijeme více radosti a nepřispějeme k pokoji ve světě?

Ano, setkání s Kristem rozhoduje o našem životě. Milí přátelé, přeji vám, ať vás doba Adventu osloví a povzbudí.

 

hlasatel_042016_uvod.jpg

 

 

MODLITBA ŠEPTEM, nakladatelství Kalich

Bože na nebi,

neprosím tě o zdraví ani o sílu,

o život ani o smrt, ale o to,

abys rozhodoval o mém zdraví i nemoci,

o mém životě i smrti

ke své cti a k mému spasení.

Ty jediný víš, co mi prospívá.

Ty jediný jsi Pán,

učiň, jak ráčíš.

Dávej nebo odjímej, Pane,

ale dej, ať se má vůle shodne s tvou.

 


ZDOBENÍ LITURGICKÝCH SVÍCÍ

 

hlasatel_042016_zdobeni_svici.jpg

Plamínek první svíčky na adventním věnci oznamuje začátek nového liturgického roku a také jeho prvního období: čekání na Vánoce. Každou ze čtyř adventních nedělí se na věnci zapaluje o jednu svíčku navíc.

Latinské slovo „advent“ znamená příchod. Těšíme se totiž z toho, že Ježíš přišel na svět a narodil se v Betlémě – aby si Bůh a lidé mohli být blízko; těšíme se také, že přijde podruhé, na konci časů a s velkou silou – aby obnovil celý svět do Boží krásy.

Adventní věnec máme i v našem kostele. Světlo Ježíšova příchodu a jeho přítomnosti nehoří ovšem pouze v období Vánoc, nýbrž po celý rok, díky svícím určeným pro jednotlivé části církevního roku.  V sobotu 19.11. jsme se sešli, dospělí i děti v sále kostela, abychom vyzdobili příslušnými symboly svíce, které zdobí náš stůl Páně. Bylo živo, sešlo se nás kolem třiceti lidí, včetně několika dětí z jednoho dětského domova. Díky takovému počtu ochotných a šikovných rukou jsme byli schopní vyzdobit vedle svící do kostela také své vlastní, ať jako dárek, nebo pro vlastní potěšení.

Děkujeme Pánu Bohu za hezké společenství a přejeme nám všem, ať to světlo svítí a žádná tma je nepohltí (Jan 1,5).

 

hlasatel_042016_zdobeni_svici2.jpg

 

 


ROZHOVOR S MARTINEM SKALICKÝM

Martine, zkus charakterizovat každé desetiletí svého života jednou výstižnou větou.

1 – 10: pěkné dětství společně s mladším bráchou; letní prázdniny na plovárně na Vltavě; na Šumavě cestování s tatínkem botanikem i v „zakázaném“ území v rámci výzkumu; také rozvod rodičů – poměrně klidný

11 – 20: skauting v krátké svobodné době 1968 – 1971; krásná setkání mládeže v Salvátorském sboru pod vedením br.faráře R. Schillera, který byl úžasný renesanční člověk; počátek ježdění na evangelické brigády – první moje v Lísku pod vedením f. Vojena Syrovátky; v r. 1973 na jiné brigádě v Jeseníkách seznámení s mojí manželkou Libuškou (už je to tak dlouho?); krátce poté těžká havárie na motorce a roční rekonvalescence – asi v té době jsem začal trošku jinak hodnotit život a věci kolem. Někdy po roce započalo „vážné“ chození a jak to dopadlo asi víte.

21 – 30: svatba a postupné narození 4 dcer – to je největší bohatství, jaké může člověk dostat jako dar od Boha.

31 – 40: výchova dcer, přestavba našeho bytu, bouřlivé revoluční období.

41 – 50: svatební nával v rodině – Jana se stěhuje do Holandska; Barunka s Petrem v Přerově a Zuzka s manželem na fary do Svitav a poté do Kaplice.

51 – 60: postupný a naštěstí neustálý přísun vnoučat.

Jaký kurátor se Ti nesmazatelně vryl do paměti a proč?

MUDr Vojtěch Dědek – pro jeho životní rozhled a přes venkovní přísnost i jeho lidská laskavost.

Jak Tvoji rodiče viděli tvoje přestěhování na východ?

Nijak dramaticky – vlaky jezdily už tehdá. Akorát z Prahy do Přerova nejrychleji za 4,5 hod!

Vzpomeneš na některé životní okamžiky, kdy jsi ocenil, že jsi věřící?

Asi po mojí havárii na motorce – měl jsem moc času na přemýšlení.

Co považuješ za silnou a co za slabou stránku přerovského sboru?

Slabá – asi se málo známe po lidské stránce?

Silná – že dokážeme jako sbor v dnešní rozkolísané době svědčit pospolu všemu okolí, že jsou tu ti „zvláštní“ lidé z bílého kostela u Tesca.

Máš před sebou nějakou metu, kterou můžeš prozradit?

Asi možnost „spoluběžet“životem se všemi dětmi a vnoučaty nějaký dobrý čas. Kolik to bude?

Kdybys neměl finanční ani časový limit, co by Tě lákalo?

Realizovat mého velkého koníčka – potápění – někde v tichomoří, karibiku a vůbec všude po naší krásné planetě.

Měl by křesťan chodit k volbám? A jak to máš Ty?

Myslím si, že ano – nežijeme ve vzduchoprázdnu. Pokud chceme přispět ke zlepšení společnosti, i toto je jedna z cest. Já od r. 1989 chodím k volbám; ty dřívější nebyly svobodné a proto mě nezajímaly.

 


REFORMAČNÍ KAMION V PRAZE

Na začátku listopadu vyrazil ze Ženevy reformační kamion, který bude brázdit Evropu. Zastaví na 67 místech v 19 zemích a v květnu 2017 ukončí svou cestu ve Wittenbergu. V Praze byla 21. a 22. listopadu jeho jediná zastávka v České republice. Cílem projektu Reformace na cestě je zdůraznit, že reformace není jen německým tématem a nevyčerpává se Martinem Lutherem (od jehož sepsání 95 tezí uplyne příští rok 500 let).

hlasatel_042016_reformacni_kamion.jpg

 

Do Prahy dorazil kamion z Vídně a parkoval na náměstí Jana Palacha před Rudolfinem od večera 21. listopadu (pondělí) do odpoledne následujícího dne. Po celou dobu bylo možné zhlédnout uvnitř krátké filmy ze všech míst jeho cesty, včetně tříminutového filmu o Praze a české reformaci, Janu Husovi či Jeronýmu Pražském.

 

 

ROZHOVOR S MARKEM ZIKMUNDEM   PŮVODNĚ PRO BOSKOVICKÝ ČASOPIS  NA ROZCESTÍ, zkráceno

Byl jsi zvolen seniorem moravskoslezského seniorátu, co ti tato funkce hlavně přináší a co od tebe naopak vyžaduje?

Je to velký časový zápřah. Stane se, že se seniorátním věcem musím někdy věnovat víc než sborovým, vějíř sborů je tady široký a musím pokrýt mj. sliby zvolených presbyterů, instalace farářů, vizitace, dovolenky atd. K tomu občas řešení osobních konfliktů, bez kterých se žádné společenství neobejde. Ideálem by bylo, aby ve sboru seniorátní funkce nebyla nijak patrná, ale úplně to nepůjde. Výhodou toho je, že se rychleji a hlouběji seznamuji se seniorátem, který je velmi rozlehlý a kde jsem velmi krátce, a rovněž se svými kolegy a presbytery. Máme tu koktejl různých důrazů a spiritualit, od liberálně-reformovaných, luterských, pietistů až po letniční. A působí mi radost, když dokážou žít vedle sebe a vzájemně se obohacovat. Je to taková církev v malém. Ale když to zobecním, zatím mám dojem, že je s funkcí seniora spojeno více odpovědnosti než pravomocí. Jen si přeji, aby funkce seniora nepůsobila v mém případě převážně úřednicky, ale více pastýřsky.    

Funkce seniora vyžaduje a přináší také pohled na církev řekněme z vyššího bodu. Jak vidíš budoucnost církve? Hrozí jí v příštích letech nějaká úskalí v podobě ekonomických potíží, úbytku členů, nedostatku farářů?

To je výzva na samostatnou přednášku, ale budu stručný. Ve výhledu dopředu nemám strach, při budování sborů bude totiž záležet na nás samotných, na našem vztahu k Bohu, na naší odvaze a vizích. Toho slova se nebojím, musíme mít představu, čeho chceme dosáhnout a za co se modlit. V posledních letech bylo na seniorátní a celocírkevní úrovni velké téma hospodářské zajištění církve. Myslím, že je na čase se zaměřit na naše teologické a duchovní základy, na pastorační a misijní práci. Jak moc bereme víru v Ježíše Krista vážně, zda je pro nás směrodatná v každodenním životě, rozhodování, čemu při svých vytížených plánech dáváme přednost….zda jsou pro nás naše sborová společenství opravdu rodinou. Tady se rozhodne, jestli církev obstojí nebo ne. Jestli zakusíme Boží požehnání, nebo jeho mlčení. Rád připomínám konec 5.knihy Mojžíšovy, kde je Boží lid postaven před obě varianty: požehnání i zlořečení. Záleží, čemu dáme přednost. Díky Bohu se potkávám ve sborech s lidmi, kteří žijí z víry a mají o své sborové  společenství velký zájem. Můžu zmínit sbor, který nemá vlastního faráře a přitom se v něm práce rozrůstá, přicházejí noví lidé, připravují se ke křtu. Lidí není málo, jde jen o to, aby našli v církvi své místo. Jsme ve stadiu, kdy většina sborů je momentálně životaschopných, ale pro náš další život bude nutné si osvojit jinou mentalitu, nahradit tu udržovací za misijní. Věřím, že to s Boží pomocí půjde, jiná cesta ani není.

Vždy jsi citlivě vnímal nejen vnitrocírkevní, ale také celospolečenskou situaci. Představuje ta pro dnešní evangelickou církev nové výzvy a povinnosti?

Mám dojem, že v poslední době má církev čím dál víc důvodů se projevovat a pořádně nahlas. Vzhledem k tomu, že mezi vládními i mnohými opozičními politiky je tolik těch,  kteří se chtějí zalíbit malováním strašáků, naháněním strachu z migrantů, o kterých nic neví, kdy se stírá hranice mezi populisty a tzv. demokraty a hlava státu velí k ozbrojování občanů proti zcela fiktivnímu nepříteli, místo aby zklidňovala vášně a spojovala, je vzácný každý projev moudrosti a solidarity. Na komunální i celostátní úrovni. Jak je možné, že v žebříčku popularity světových státníků je u nás Putin výš než např. představitelé Německa a Evropské unie? Svědčí to o tom, jaké propagandě se tu daří. Pokud rozhodující lidé v kultivaci veřejného mínění selhávají, musejí o to víc zabrat církve. Máme co říct, jen se nebát.  

 


ATEISTA, KONVERTITA A TVŮRCE NARNIE: C. S. LEWIS

22. 11. 2013 uplynulo 53 let od úmrtí C. S. Lewise – jednoho z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie. Do podvědomí milionů lidí se zapsal svým rozsáhlým literárním dílem. Známý je především jako autor „Letopisů Narnie“.  

C. S. Lewis přišel na svět v Belfastu v Irsku 29. listopadu 1898 jako druhý syn manželů Lewisových. Byl pokřtěn v anglikánském kostele jako Clive Staples Lewis. Celý život však slyšel na přezdívku Jack.

V osmi letech těžce onemocní jeho matka. Její smrt bral jako Boží zradu. Tehdy bylo Jackovi jen osm a jeho bratrovi třináct let. Celé dlouhé měsíce matčiny nemoci Jack věřil, že ji Bůh zachrání. Kde se skrýval ten mocný Bůh a proč odmítl vyslyšet jeho zoufalé prosby? Jack ztratil matku a měl pocit, že ho Bůh zradil. Jeho víra ochladla.

Odchází z domova na internátní školu, kde zažil šok z poměrů na internátu, tresty i šikanu. V tomto období se u Jacka zrodila jeho láska k poezii a začal se zaměřovat na kulturu a umění. Zároveň se z C. S. Lewise stal ateista. Odvrátil se od křesťanské víry. Sdílel ale se svým okolím jeden nový zájem – okultismus. Jacka vždy přitahoval neviditelný svět víl, šotků a skřítků. Nyní začal v tajnosti nahrazovat svou dřívější křesťanskou víru spiritualismem, teosofií a dalšími okultními vědami. Pod jejich vlivem se nakonec úplně přestal modlit.

Od doby studií a na počátku své kariéry byl C. S. Lewis přesvědčeným ateistou. Od křesťanské víry se odvrátil a kontakty s církví, jak měl za to, zpřetrhal nadobro. Ani následný válečný stres, bolestivá zranění, odloučení od lidí, které miloval, jej nedokázaly přivést zpět k Bohu. Ovšem, jak se praví v básni „Ohař nebeský“ od Francise Thompsona, Bůh nakonec C. S.  Lewise přece jen vystopoval: Nepronikl k němu skrze nějakou oslňující vizi, ale přes knihy a přátele, kteří byli Jackovu srdci nejbližší.

Ke křesťanské víře se Jack vrátil v Oxfordu, ve svých 33 letech pod vlivem jiného literáta J. R. Tolkiena. C. S. Lewis otevřel své srdce Bohu a stal se nakonec jedním z nejvýznamnějších svědků křesťanství naší doby.

Clive Staples Lewis byl obyčejný člověk s neobyčejným nadáním vysvětlovat tajemství křesťanské víry. Jeho pevnou víru možná nejlépe vystihuje charakteristický citát z jeho knihy Tíže slávy:


„Věřím v křesťanství,
jako věřím, že vyšlo slunce,
nikoli jen proto, že ho vidím,
ale proto, že díky němu vidím všechno ostatní.“

C.S.Lewis zemřel 22.11.1963, ve stejný den jako prezident USA John Fitzgerald Kennedy.

 

PRAVIDELNÁ SBOROVÁ SETKÁNÍ

Listopad - prosinec 2016  

hlasatel_0416_sborovyprogram.png

Ve dnech 9.-11.ledna 2017 se budou opět konat ekumenická shromáždění v rámci Aliančního týdne modliteb:

  • v pondělí 9.1.  u Armády spásy
  • v úterý 10.1. v kostele ČCE
  • ve středu 11.1. v sále Církve čsl.husitské

Začátek je vždy v 17.00 hod.

Téma: Kdo je můj bližní?

cce.jpg

adresa.jpg