ÚVODNÍK

Milé sestry a milí bratří,

chtěl bych se s Vámi podělit o jeden příběh. Skupinka studentů historie, archeologie spolu s různými nadšenci vyrazila o prázdninách do západních Čech, kde chtěli postupně opravovat zapomenuté kostely, kláštery a církevní stavby, mnohdy ve vysídlených německých vesnicích, kde se o tyto památky dlouho nikdo nestaral.

V jednom opravdu zpustošeném klášteře, kde již ze země rostla tráva, oltář byl poničen a téměř nebylo kde začít, objevili sochu anděla. Měl trochu polámaná křídla, ale co bylo nejpodivnější - chyběly mu ruce. Jednu poničenou sochu navíc by snad přešli mlčky a bez povšimnutí, ale tu si jeden z dobrovolníků všiml, že socha má nějakou zvláštnost. Postava anděla měla kolem krku zavěšenou cedulku. Nezjistilo se, jak se tam vzala, kdo ji tam dal, ale to nebylo důležité. Na cedulce stál nápis: BŮH NEMÁ JIÉ RUCE NEŽ VAŠE. Jako by to byl pokyn, oslovení, povolání, čekající tam v rozpadlém klášteře, v dávno chybějících rukou zpustošeného anděla… BŮH NEMÁ JINÉ RUCE NEŽ VAŠE. A to byl nejen impuls tehdy a tam pro malou skupinku lidí, tak volá a může povolávat Pán každého z nás, v naší konkrétní situaci, do jiné konkrétní situace, kterou nám připravil. Bůh nemá jiné ruce než moje, tvoje, … a naší cestou může být modlitba, modlitba za oslovení a nasměrování našich rukou správným směrem.

Lukáš Král

KATOLICKÁ CHARISMATICKÁ KONFERENCE V BRNĚ

V sobotu 11. jsem se vydal na cestu do Brna, kde na Výstavišti probíhala v jednom z pavilonů Katolická charismatická konference (od čtvrtku do neděle). Účastnily se různé církve a různé řeholní řády. Po loňské zkušenosti jsem se na to těšil, představa se naplnila: bylo tam 2,5 tis. až 3 tis. lidí, probíhaly přednášky, bohoslužba, byli zde k dispozici přímluvci pro přímluvné modlitby, většinou z řad řeholníků a kněží různých řádů. Okrajovou částí konference byl i prodej knih a CD s chválami.

Po svém příjezdu jsem pozdravil svého kamaráda Dušana a vydal se na obhlídku prostor. Cítil jsem pokoj a mírnost, klid, pokoj, který působil i přes velký počet účastníků. Byly tam rodiny s dětmi, starší lidé i dokonce na invalidním vozíku i nemohoucí. Mezi přednášejícími byla i paní Lachmanová a kněz karmelitán P. Vojtěch Kodet, s nímž jsem se na chvíli i osobně setkal. Prožíval jsem očištění, obnovu. V průběhu celé konference byly na programu přednášky a bohoslužby, kterých se účastnili kněží různých řádů. Lidé naslouchali v tichosti a neuvěřitelném pokoji.Já jsem prožíval Boží dotek na místech své duše, která trpěla. Potkal jsem zde Slovo, které působilo ať skrze přednášky i lidi kolem mě, které působilo na moje nitro a zároveň jsem byl povzbuzen a cítil vnitřní pokoj, který trvá i po mém příjezdu domů. Změny přicházejí však postupně a tak jsem i já prožíval uzdravení jako proces.

Celkově mohu jen doporučit, rozhodně pojedu příští rok znovu a rád bych doporučil tuto akci všem, rozhodně si člověk rozšíří obzory. Osobně to pro mne byla velká duchovní obnova, protože jsem v minulých týdnech byl i uzavřený vůči Bohu a nevěděl, co s tím dělat.

Mirek Gešvindr

------------------------------------------------------------------

ZÁMĚR SBORU

Chceme-li budovat, rozvíjet zdravý a rostoucí sbor – jsem přesvědčen, že nám o to jde -  musíme investovat do pevných základů. To spočívá v tom, že si společně ujasňujeme, proč má náš sbor tady být a co má dělat. Nic z toho není samozřejmé.

Přísloví 29,18 říká: Není-li žádného vidění, lid pustne. Tedy, sbor (církev), chybí-li jim vize, nezná-li svůj záměr a své poslání, sotva se udrží nad vodou. Naopak, objevený a definovaný záměr umožňuje, abychom se soustředili na to podstatné.

Jak může sbor objevit a definovat svůj záměr, účel, pro který tady je?         

Nejprve sami se ptejme a sebe zkoumejte: Děláme to, co po nás Bůh chce? Líbí se to Bohu?

A současně studujme, co Bible říká o církvi. Ona totiž církev je Kristova, nikoli naše. Proto je pro nás Boží slovo nepostradatelné a všemu nadřazené.

Při zkoumání biblických výpovědí o církvi nám pomohou tyto základní otázky:

• proč tu církev je?
• Čím máme jako církev být?
• Co máme jako církev dělat?
• Jak to máme dělat?

Čtyři vybrané oddíly z Písma:

Matouš 22,37-40:

Mistře, které přikázání v zákoně je největší?

On mu řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.

Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.

Matouš 28,19-20

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Skutky 2,41-42

Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

1.Petrova 2,4-5

Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný'. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.

Jaké záměry z toho vyplývají?

• Milovat Pána celým srdcem - uctívat Pána Boha, nedělní bohoslužba je nenahraditelný základ našeho života víry i života sboru
• Milovat svého bližního jako sebe sama - zajímat se jeden o druhého, povzbuzovat se, mluvit spolu o víře i všedních starostech
• Jděte a čiňte učedníky - nenechávat si víru pro sebe, zvěstovat, sdílet s druhými dobrou zprávu o životě s Bohem, být alespoň připravený na otázky týkající se víry a církve. Církev tu je proto, aby zvěstovala a šířila Boží slovo. Misie není pouhý přílepek k naší činnosti, možnost, nýbrž Kristův příkaz.
• Křtěte je – křtem se člověk stává částkou církve, podobně jako když se větev naroubuje na kmen. Křest vytváří společenství. Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom nejen něčemu věřili, ale abychom také někam patřili. Patříme do Kristovy rodiny, jsme částí jeho těla. Víra bez takového ukotvení není možná.
• Učte je, aby zachovávali – učednictví. Vírkev je tu od toho, aby budovala a vzdělávala Boží lid, přivádět jej k duchovní zralosti. To znamená hledat skrze Bibli Boží vůli, ptát se na vztah mezi Božím slovem, mým životem a společenstvím církve; k tomu je jedinečná příležitost při biblických hodinách.

Každý jsme duchovním kamenem, materiálem, který si Bůh používá pro svou stavbu (máme své poslání, svá obdarování, své místo ve sboru, v celé církvi). Jsme živými kameny, odkazujícími k úhelnému kamenu, Ježíši Kristu, který nás drží pohromadě. On je středobodem našeho sborového života, On působí růst, který se děje skrze nás.

Marek Zikmund s pomocí knihy R.Warrena: Cílevědomá církev

----------------------------------------------------------

ROK NA VIKARIÁTU…

Na počátku byl vikář ze Zlína. Přespával v pronajatém bytečku Smetanových v Jiráskově ulici. Posléze se i s knihami nastěhoval do pěkného pronájmu a Přerov se stal skoro na rok jeho druhým domovem. A viděl, že je to dobré.

Tak nějak by mohlo začít mé uvažování nad rokem vikariátu stráveného v přerovském sboru. Našel jsem tu spoustu nových věcí, spoustu obohacení ve víře a ve zkušenostech, nejen profesní, ale i osobní vztah s bratrem farářem a jeho rodinou. Nemohl bych zde asi vyjmenovat všechny, kteří mi nějak pomohli nejen na počátku mé cesty, ale i v průběhu celé praxe. Stačí snad říct, že jsem se ve společenství sboru cítil velmi dobře, skoro jako doma, v mnohém jsem tu našel „to své“ a snad mohl i něco v rámci vikářské praxe udělat. Jsem vděčný za mnohé rozhovory, které - opět - by nešlo všechny obsáhnout a vyjmenovat. Za mnohá přátelství a bratrská setkání.

K mému fungování zde v Přerově nepochybně přispěli mnozí, které si zde zaslouží vyjmenovat. Na začátku zde byli s nabídkou přechodného ubytování Smetanovi. Náhoda tomu chtěla, že se Anička spojila s Mirkem Gešvindrem a i díky němu jsem našel stálé bydlení.

Nedocenitelnou zkušeností byly také aktivity ve sboru v Hranicích.

V přerovském sboru jsem našel mnoho dobrého, v mnohých oblastech jsem se mohl vzdělat i při nezbytné komunikaci a přínosné spolupráci s bratrem farářem.

Konkrétních vzpomínek, které jsem načerpal a které si budu připomínat, konkrétních jmen, která by bylo záhodno vzpomenout, by bylo více, a tak jen řeknu na závěr, že mi ve sboru v Přerově bylo velmi dobře, načerpal jsem množství zkušeností, získal mnohá přátelství a měl možnost dobrého startu.

Lukáš Král

--------------------------------------------------------------------

IMIGRANTI – KRIZE NEBO ŠANCE?

Za přílivem uprchlíků do Evropy, vzbuzujícím vášnivé debaty i bezradné otazníky, je neštěstí  konkrétních lidí. Ti utíkají z důvodů, které jsme ve střední Evropě nepoznali po celé generace. Válka, brutální násilí, o tom něco víme ze sdělovacích prostředků, ovšem nikdy se nevcítíme do toho, co obyvatelé těchto zemí prožívají. Jaký to musí být strach, který vyžene tyto lidi z míst, kde po generace žili, kde byli doma, s širokou rodinou, se sousedy, se svou kulturou a zvyky. Vlivem občanské války a rozvratu byli statisíce lidí zbaveni domácího zázemí, toho nejcennějšího hmotného statku, a přinuceni hledat nový domov. O tom, čím vším museli projít, co opustit, kolik zaplatit, jaký strach překonat, nevíme téměř nic. Vidíme jen záběry přeplněných lodí, občas těla utonulých, davy lidí postupně se přemísťující do evropského vnitrozemí. Pozorujeme to a komentujeme, hezky z bezpečné vzdálenosti, která se ovšem v mnoha očích nebezpečně zkracuje. To přijdou i k nám? Proto většina hlasů veřejnosti příznačně odráží alibistické postoje naší vládní garnitury: Cizinec není našinec, jejich kultura není slučitelná s naší, mezi utečenci mohou být islamističtí agenti. K tomu sám prezident, prokazující svou sociální inteligenci, přidává, že nikdo je k nám nezval.(!) Jaký je to rozdíl od Německa a dalších západních zemí, kde od politiků po žurnalisty panuje shoda v přesvědčení, že uprchlíky je potřeba přijmout. To patří k základům naší společnosti, pomáhat lidem, utíkajícím před válkou, nebo pronásledováním. Bez ohledu na to, jaký je jich původ, náboženství či vzdělání. Tak to mimochodem stojí v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, která pro tyto lidi představuje právní ochranu a jíž je vázána i Česká republika. Jen se to raději veřejně nepřipomíná.

Jsem rád, že synodní rada Českobratrské církve evangelické se k tomuto problému staví statečně a moudře: „České republice chybí politické morální autority, které by dokázaly lidem říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země.“

Je to jasné slovo, jen kdyby takových bylo víc. A tak nemáme-li státníky s vážností a autoritou, ozývejme se o to více sami. Jako křesťané následujeme svého Pána, Ježíše Krista, který sám zažil, co je to být na útěku před tyranem, usilujícím o jeho život. Od něj pocházejí slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…“ (Mt 25,34-35). V každém člověku v nouzi se potkáváme s Božím synem. Pomoc uprchlíkům tedy není výplodem naivního idealismu, nýbrž výrazem víry a odpovědnosti. Prokážeme-li vstřícnost a začneme-li se opravdu zajímat o tyto lidi a jejich kulturu namísto populistického strašení, získáme v Evropě na vážnosti. Ostatně prostředky k pomoci naše společnost má, i možnosti rozlišovat mezi těmi, kdo utíkají před skutečným nebezpečím a těmi, kteří přicházejí jen z ekonomických důvodů. Víra se hmatatelně projevuje v tomto světě, podobně jako její nedostatek. Bohužel, v naší společnosti má navrch to druhé. Proto u většiny postojů převládá strach, xenofobie, protiislámská hesla, a vrcholem úsilí vládnoucích politiků je  návrh na oplocení hranic.

Je přitom naivní a nebezpečné si myslet, že se můžeme uzavřít před neštěstím druhých lidí. Naopak, čím aktivněji pomůžeme s řešením současné krize, o to víc budeme připraveni na výzvy mnohem větší, které se mohou v nedaleké budoucnosti objevit. V tom je postoj víry jasnozřivý. Solidarita, otevřenost a schopnost žít vedle lidí jiných kultur i náboženství jsou znaky moderní, otevřené společnosti. Podáme-li ruku druhým, bude to velká šance i pro nás.

Marek Zikmund 

--------------------------------------------------------------------

ZE SENIORÁTU

V sobotu 14.11.2015 se bude konat první zasedání 50.konventu Moravskoslezského seniorátu, tentokrát u nás v Přerově. Konvent je shromážděním zástupců všech sborů v seniorátu, kterých je 25. Celkem budeme hostit osmdesát až devadesát lidí.

Konvent zasedá zpravidla jednou ročně, jedná o životě seniorátu, o činnosti seniorátního výboru i jednotlivých sborů, schvaluje hospodaření seniorátu a rozpočet na další rok. Tentokrát bude konvent volit větší část seniorátního výboru na další čtyřleté období, a to seniora a jeho dva náměstky a seniorátního kurátora. Mysleme na to ve svých modlitbách.

--------------------------------------------------------------------

POZVÁNÍ (UŽ) NA ADVENT

V neděli 6.12.2015 se v Muzeu umění v Olomouci koná divadelní představení Víti Marčíka – Příběh o narození Ježíše. Chybět nebudou ani živě zpívané koledy. Vhodné pro děti od 3 let. Můžeme podniknout společný výlet s dětmi, více informací u Marty Zikmundové.

ZVEME NA TYTO MIMOŘÁDNÉ AKCE:

• v neděli 13.9. od 18.30 hod. koncert Add Gospel, v rámci Dnů evropského dědictví, evangelický kostel
• ve čtvrtek 24.9. od 17.00 hod. beseda s Mgr.Alenou Fendrychovou o současné vlně uprchlíků
• ve čtvrtek 22.10. od 17.00 hod. beseda s Mgr.Václavem Vackem, katolickým farářem v Letohradu (Pozvání k večeři Páně)