POZVÁNÍ DO ŠKOLY VÍRY

Víme, že když se člověk učí cizí jazyk, tak už v prvních lekcích každé učebnice jsou slovíčka: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“. Základní slovíčka v komunikaci mezi lidmi. I děti vědí, co znamená slovíčko „sorry“, „please“, „danke“, „merci“.  

A nejde jenom o hodiny cizího jazyka. Učí i rodiče, když dítě přechází od žvatlání k prvním slůvkům: Nejenom „máma“ a „táta“. Už ve velmi útlém věku často rodiče připomínají: „Když něco dostaneš, co řekneš?“ Když dítě provede něco, co nemá: „Omluv se!“ Když dítě něco chce: „Popros!“ Stejně tak rodiče i děti vědí, jaké to je, když jeden druhému řekne: „Mám tě rád!“ 

V modlitbě se učíme těmto  čtyřem slovům: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“ a „mám tě rád“.  Když děkujeme, když vyznáváme Bohu lásku, je to záležitost vděčnosti. Když prosíme, je to často drama, bušení na dveře. To se ale Bohu líbí: Silná víra, která se domáhá vyslyšení. Když prosíme o odpuštění, když se s Bohem smiřujeme, to jsou nádherné příběhy osvobození z různého balastu, který si člověk na sebe navěšel. Dopřejme dětem, dopřejme sami sobě i v tomto školním roce prožívat toto dobrodružství s Bohem. Učme se v dnešní době mobilů, kdy děti i víckrát za den mohou zavolat rodičům, že mobilem svého srdce můžeme také i víckrát za den zavolat Bohu. Učme se, že i Bůh se touží dovolat, že má mnoho dobrého, mnoho důležitého, co nám chce říct. Jen je důležité, aby náš vnitřní mobil nebyl vypnutý. 

-------------------------------------------------------------------

BUDAPEŠŤ LÉTO 2016

Začátkem července jsme se zúčastnili středoevropského Setkání křesťanů v Budapešti. Akce trvala čtyři dny, nesla heslo „Vy jste sůl země“ a navazovala na předchozí setkání  před dvěma lety ve Wroclavi. Takto se reformovaní křesťané z různých církví střetávají už od roku 1991 ke společnému naslouchání Božího slova, k různým programům od přednášek přes koncerty k divadelním vystoupením. Letos mělo za cíl na prahu 500. výročí reformace odkázat k faktu, že naše církve – často menšinové či v diaspoře – mohou „jako sůl země“ proměňovat celý svět.

Organizování podobných masových setkání je náročné a vyžaduje nasazení. Nějak jsem předpokládala, že když ve Wroclavi všechno klapalo, nebude to teď jiné. Posadit do registrační přepážky paní, která je pomalá, nekomunikativní a pět minut před nervovým kolapsem, není šťastná volba. Vrátit ducha Rakouska Uherska jasným protežováním němčiny a maďarštiny je dobré, pokud si někdo chce připomenout dobu před sto a víc lety. Poměrně vlažný přístup k časům zahájení akcí  - běžně o půl hodiny později, ale i o hodinu dřív, člověka otráví. Přesuny po Budapešti byly dlouhé – je to opravdu veliké město – a někdy dost složité. Takže najít kostel s vystoupením česky mluvícího kazatele trvalo a takový varhaník to vůbec nenašel, takže byl zastoupen. Asi nejvíc nás mrzela závěrečná bohoslužba v němčině – marně jsem před ní sháněla český překlad. Maďaři dostali svůj, Poláci a Slováci šli na pivo a já po půl hodině taky. Údajná možnost tlumočníka v mobilu je pro mě s hloupým mobilem na nic.

Nebylo všechno špatně. Budapešť je krásné město a prohlídka s průvodcem byla zajímavá (jen trvala celé čtyři hodiny). Líbilo se nám divadelní představení Božský pěvec o faráři Jiřím Třanovském, který působil ve Valašském Meziříčí v letech 1620 – 1625 a čelil protireformačnímu útlaku i morové epidemii. Tradičně hezké bylo vystoupení nejrůznějších mládežnických hudebních skupin, které sálá nadšením navzdory jazykové bariéře. V kavárně na ulici Váci bylo výborně a okolo sedící Poláci a Slováci s visačkami Setkání to viděli podobně.

Shrnula bych to tak, že horizontálně se akce povedla – dostali jsme najíst, tekla teplá voda na koleji a komu nevadí jeden záchod na sto lidí, mohl se seznamovat. Vertikálně  mě neoslovila. Necítila jsem energii bohoslužby, průvod farářů a biskupů v hábitech mi nešťastně asocioval jakékoli papaláše a tak to ze všeho nejvíc připomínalo mistrovství Evropy v nějakém sportu. Maďaři samozřejmě vyhráli, protože maďarské vlajky běžně vlají i uvnitř v kostelech…               Šárka Zacpalová

-------------------------------------------------------------------

PŘÍMĚSTSKÝ TÁBOR 1.-3.8.2016

Letos se poprvé v našem sboru uskutečnil příměstský tábor. Přihlásilo se asi 13 dětí ve věku od 3 do 11 let. Do služby připravit jim program a postarat se o ně se přihlásilo 5 dospěláků (br. fr. Marek, Marta Zikmundová, Renata Stoklásková, Šárka Zacpalová a já). Začala druhá polovina prázdnin a počasí celkem přálo, zima nebyla a předpověď slibovala i nějaké to sluníčko. Scházeli jsme se každé ráno mezi půl osmou a devátou v sále kostela. Začalo se písničkou a úvodem bratra faráře Marka, který vždy seznámil táborníky s jedním biblickým příběhem spojeným s nějakou horou. První den jsme vyšplhali na horu v zemi Mórija spolu s příběhem o Abrahamově poslušnosti. Po pestré svačině jsme vyrazili autobusem do Vinar, kde br. farář rozdělil děti do dvou skupin a začala stopovací hra. Během ní děti prošli les nad Vinarami, cestou objevovali skrýše, plnili úkoly a sbírali do skleniček listy, plody a i malé živočichy, takže jsme se na faru vrátili s mravenci, pavouky a i mandelinkou bramborovou. Po vynikajícím obědě sestry Šárky se začaly děti v režii sestry Marty učit batikovat látkové brašny přes rameno nebo trička. Děti se do toho pustily s vervou a barevné najednou byly i děti i sál. Kuba nám z papíru vyrobil maketu přerovského zámku. Popravdě zatím jen hrubou stavbu.

Druhý den jsme v ranním příběhu s Elijášem vyšplhali na horu Karmel. Po svačině jsme vyrazili autobusem do Újezdce. Cestou bohužel Lýdie zakopla a ošklivě si narazila pusu. Br. farář s ní zůstal v Přerově, aby jí ošetřil a dorazili za námi později.

V Újezdci nás na zastávce vyzvedla sestra Renata a vyrazili jsme do okolí Újezdce objevovat jeho krásy, plnit různé zajímavé úkoly a přijít na kloub záhadě „Pažitkového lesa“. Průvodce nám dělal i David Stokláska. Pažitku jsme nenašli, zřejmě jsme tam strávili málo času. Zato jsme viděli kus pěkné přírody „kousek za Přerovem“. U Stoklásků jsme dostali výborný oběd a po odpoledním klidu jsme se vrátili autobusem do Přerova. Cestou zpět na faru si dali děti zmrzlinu, tak měli plno energie na dokončení batikovaných výrobků, čímž je provázela sestra Marta. Některé vzory byly opravdu originální.

Třetí den nás ranní příběh zavedl na horu Tábor, kde se Ježíš před zraky učedníků setkal s Eliášem a Mojžíšem a záhadně se proměnil. Po svačině jsme vyrazili na prohlídku Střední zemědělské školy. Cestu zpestřila br. farářem připravená šipkovaná, kterému děti na vybraných  značkách volaly vysílačkami. Na „zemědělce“ se nás slečny průvodkyně ujaly a ukázali nám plno krásných koníků, hříbat i poníků venku i ve stájích.

Dalším cílem byla Velká Laguna, kde nás čekal oběd v podobě opékání buřtů na ohništi u Bašty. Cestou jsme ale zahrály sestrou Šárkou několik zajímavých, neotřelých her, takže děti ani nepomyslely na to, že by je třeba bolely nohy. Na Laguně už oheň plápolal, takže děti si nezkusily samy ho rozdělat, ale zato se zdatně chopily opékání špekáčků. Až jim buřtíky v břichu slehly, následovala odpolední hra s cílem vybudovat 2 provizorní stany, tak jako to chtěli udělat učedníci pro Ježíše na hoře Tábor. V několika disciplínách vítězné družstvo sehnalo vše potřebné pro stavbu, druhé družstvo muselo materiál najít. Jeden z veselých momentů byl, když jsme zjistili, že klacky na stavbu stanu nám pan provozní Bašty nechtěně spálil na ohni. Dřeva bylo dost, takže za chvíli stály stany dva. Cestou na faru měly děti připravené dva ukryté poklady, z nichž jeden ke své radosti našli, druhý však zmizel. Úkryt v odložených pneumatikách se neukázal jako příliš šťastný, jelikož pracovníci čistící řeku je ten den zrovna odvezli. Ale celý tábor to vzal s úsměvem. Program tábora pomalu končil a všichni jsme se rozešli spokojení, unavení, ale podle mě s pocitem pěkně stráveného času.

Myslím, že tento třídenní příměstský tábor byl výborný nápad. Měli jsme možnost pobýt s dětmi ve sboru a více je poznat v různých situacích, těšit se z jejich dětské radosti a nadšení a poznat i sebe v různých situacích a snažit se vydolovat zas něco kousek lepšího ze sebe i z dětí.                                                                 Lukáš Havrda

-------------------------------------------------------------------

DOVOLENÁ V ORLICKÝCH HORÁCH

Letos jsem pro sebe objevila nový krásný kout země – Potštejn a okolí. Na stránkách církve je dlouhodobě inzerovaná možnost bydlení na faře v Potštejně a my jsme ji letos využili. Fara je důkladná stará budova se zrekonstruovaným podkrovím. Nabízí příjemné prostory a úplný klid – nemá bohudíky ani televizi, ani wifi.

Potštejn je malé městečko blízko Ústí nad Orlicí. Bydlí tu asi 900 lidí a přes léto i spousta rekreantů.  Překvapivě čilý turistický ruch mě vyvedl z omylu, že tu lišky dávají dobrou noc. Hezká procházka je na hrad, na zámek nebo jen údolím Orlice. Můžete si dát fakt hořké pivo z minipivovaru Clock nebo výbornou kávu s koláčkem z chráněné dílny v kavárně Trnka. Ani nevíte jak a ocitnete se stejně jako my na country festivalu. Já country nemusím a vydržela jsem v příjemné atmosféře sedět a poslouchat ve společnosti lidí v kožených vestičkách s třásněmi a liščím ohonem na klobouku.

Sbor v Potštejně patří Ochranovskému seniorátu. Byl prvním obnoveným sborem Jednoty bratrské po zavedení Tolerančního patentu a návratu některých exulantů do vlasti. Čítá asi 60 lidí a mě překvapilo, že na nedělních bohoslužbách se jich sešla celá půlka. Před bohoslužbami bylo půl hodiny chval – písně zpívané s kytarou – většinou i nám známé. Interiér kostela je celý bílý, nikde nevisí kříž, objevuje se opakovaný motiv beránka nesoucího korouhev. Farářka dojíždí a zvládne po bohoslužbách ještě schůzi staršovstva. V ohláškách mě zaujala zpráva o návštěvě německého Herrnhuttu. To je místo, kde kníže Zinzendorf nabídl rodinám členů Jednoty bratrské možnost postavit si domy a žít komunitním životem, když museli kvůli své víře opustit domovy po roce 1637. Bohužel brzy zemřel a oni se rozešli do celého světa, často jako misionáři. Dnes se potomci jednou měsíčně schází a bratři z Potštejna byli na  setkání přizváni.

Sbor na mě udělal dobrý dojem. Malé živoucí společenství, energická farářka i mladí, svatbu jedné slečny zrovna na příští sobotu ohlašovali. Udržovaný kostel i sborové prostory a nádherný kraj, kde vznikla Jednota bratrská (v Kunvaldu). V tom kraji vznikla myšlenka lepší církve, očištěné od mocenských ambicí a touze po majetku. Ta myšlenka byla natolik silná, že některým lidem dala energii sbalit pár věcí a odejít v noci (před třemi sty lety) od svých jistot do neznáma jen pro to, aby nemuseli ve víře dělat kompromis. Ti lidé mohli zůstat ve svém pohodlí a  přestoupit na pohodlné většinové katolické vyznání. Musím říct, že mě to zasáhlo víc, než jsem čekala.                                                             ŠZ

-------------------------------------------------------------------

VZPOMÍNKA NA DVA SLOUPY

PŘEROVSKÉHO SBORU

Milí bratři, milé sestry,

dojalo mě, že si náš Pán vzal k sobě ve stejný měsíc hned dvě významné osobnosti přerovského evangelického společenství: Nejprve br. Jaroslava Mésla a poté s. Květoslavu Kolářovou. Rád bych se s Vámi podělil o pár svých vzpomínek na tyto naše drahé zesnulé.

Br. Jaroslav Mésl

Za bratrem Méslem jsme pravidelně každý měsíc jezdili do Tovačova. Nikdy mě jeho pozitivní přístup k životu nepřestal udivovat. Všechny své těžkosti života prožíval před Boží tváří. Uměl žít podle žalmistova doporučení: Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil. (Ž 55:23). Nepřestal se zajímat o přerovský sbor, o život církve, pilně četl církevní tisk. A rád a dlouze vzpomínal na staré dobré časy.

Při jedné návštěvě mně řekl: „Bratře faráři, já jsem četl v novinách jeden zvláštní inzerát. Nějaká žena se prý cítí osamělá, protože její muž tráví veškerý čas v kamionu, se kterým jezdí po celé Evropě. Hledá prý nějakou společnost, aby nebyla sama. Víte, co si myslím?“ „Ne, nevím, bratře Mésle,“ odpověděl jsem. „Já si myslím, že byste jí měl navštívit.“ Vytřeštil jsem oči... „Ano, měl byste za ní zajít a pozvat ji do kroužku sester, aby nebyla sama.“ Jen s velkými obtížemi jsem br. Méslovi vysvětloval, že ta žena hledala úplně jiný druh společnosti. Odjížděl jsem tehdy z Tovačova a v hlavě mně zněl biblický verš, který na br. Mésla skutečně seděl: Čistým je všechno čisté.  (Tt 1:15)

S. Květa Kolářová

Se s. Kolářovou jsme měli velmi pěkný vztah. Čas od času to mezi námi pořádně zajiskřilo, ale pak se všechno zase uklidnilo. Vážil jsem si její upřímnosti, přestože někdy bylo těžké její slova unést a kladně zpracovat. Dnes už vzpomínám s úsměvem, jak mě například cvičila při strojení prvního vánočního stromečku (r. 2008). Vytáhla tehdy (prý!) funkční světélka na stromek. Když jsme je konečně rozmotali, zjistili jsme, že nesvítí. A mně se to nedařilo a nedařilo opravit. Nakonec s. Kolářová před dalšími sestrami pronesla větu, na kterou nezapomenu: „Bratře faráři, váš předchůdce, farář Červenka, byl aspoň elektrikář. Ale vy jste se učil na fakultě jen samé blbosti, které k ničemu nejsou.“ Nadechl jsem se, rychle jsem opustil sál, vyběhl jsem schody, vtrhl do bytu - a tam jsem zuřivě kopal do dveří. Pak jsem sešel dolů a ty staré světélka jsem vyhodil do popelnice (nebo jsem je nejdřív o popelnici pěkně omlátil?). Jenže to s. Kolářová nějak přehlédla. A tak si za dva dny na ta světélka přivedla opraváře. To pak zase zuřila ona, když zjistila, že jsou dávno v popelnici.

Také vzpomínám, jak mně při poslední biblické hodině před letními prázdninami řekla: „Bratře faráři, vy teď dva měsíce nechcete pořádat biblické hodiny. Ale Pán Bůh - na rozdíl od vás - pracuje bez přestání.“ Na to nešlo odpovědět jinak než: „Sestro Kolářová, já ale nejsem Pán Bůh!“

Ale ještě daleko více jsem si vážil jejích biblických znalostí, její touhy stále se vzdělávat v Písmu. Když jsem nastoupil do Přerova, pozvala mě k sobě na návštěvu - s tím, že potřebuje vyřešit nějaké důležité „věci”. Přemýšlel jsem, co to asi bude... Jaký údiv ale ve mně vzbudila, když mně řekla: „Bratře faráři, já jsem si vás pozvala pro to, abyste mi vysvětlil, jak to Pán Ježíš myslel, když říkal tomu lotrovi na kříži: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.” (L 23:43)  Už si nepamatuji, jak jsem jí tento verš vysvětlil... Ale jedno vím: Jak s. Kolářová, tak br. Mésl už plný význam těchto Kristových slov znají a prožívají.                                                                     Petr Kulík

-------------------------------------------------------------------

BILANČNÍ ROZHOVOR

při kterém otázky kladla Šárka Zacpalová, odpovídal Marek Zikmund.

Kdyby se Tě zeptal uchazeč o teologická studia na výhody práce faráře, co mu řekneš?

Největší výhodou je důvod takového zaměstnání, nebo spíš povolání. Vím, že nejde o práci, kterou vykonávám kvůli mzdě, ani jako svůj koníček, ale o službu, do které mě přivedl Pán Bůh. To mě osvobozuje před naříkáním nad vnějšími podmínkami, finančními poměry nebo před hledáním co nejatraktivnějšího místa. Jsem poslán a to mě učí se vyrovnávat s různými nepříjemnostmi a změnami. Výhodou také je, že nemám hned vedle sebe žádného nadřízeného a záleží na mě, jak pojmu různé aktivity, jestli přijdu s něčím novým, jak si na to všechno rozvrhnu čas.

Jsou věci, které Tě při výkonu Tvojí profese nepřestanou překvapovat?

Určitě, např. odchod bývalého bratra kurátora ze sboru… Raději ale budu mluvit o sobě. Po dvaceti letech praxe bych si mohl myslet, že některé věci už budu dělat rutinně, půjdou samy od sebe, a ono to tak není. Např. rodinné bohoslužby. V předchozím sboru jsem už po letech získal určitou jistotu a taky docela dobrý dojem, na novém místě jsem měl najednou pocit, jako bych stál na začátku. Jiní lidé, jiný způsob práce. Takové konstatování se zdá jako otřepaná pravda, ale až v praxi si to člověk uvědomí až na kost.

Ale jsou i překvapení pozitivní. Začnu se setkávat při přípravě na křest nebo svatbu se zcela cizími, necírkevními lidmi, najdou si k tomu čas, příprava se prodlužuje o týdny, rozebíráme spolu biblické příběhy, vyznání víry, propojení Bible s naším životem, problémy etické i politické a ti lidé živě diskutují a zajímají se. Postupně si uvědomuji, jak mě to samému pomáhá si ujasnit některé věci. Farář tu není jen jako ten, kdo poučuje, ale v rozhovoru s druhými sám duchovně získává.    

Máš dojem, že se posunulo těžiště práce faráře za posledních dvacet let?

Do velké míry ano. Těžiště je samozřejmě stále ve zvěstování evangelia, tomu se musí podřídit vše ostatní. Ale jde o to, aby se tato zvěst dostávala k lidem srozumitelným způsobem, i mimo kostely a modlitebny. Abychom se zbavovali  udržovací mentality, která pečuje hlavně o udržování zděděných modelů bez ohledu na to, jestli fungují nebo ne, ve prospěch poznání, že misijní služba je jediným důvodem existence církve. Tento proces bude do velké míry záviset na službě farářů, na pastoračním vedení a formování lidí ve sboru. Vrchol farářského „kumštu“ by neměl spočívat v exegezi, v jazykovědném výkladu biblických oddílů, ale spíše v pastýřském provázení a povzbuzování, kdy jde teologie ruku v ruce s psychologií. A také s vnitřní hodnověrností a zápalem. Ne že by se to v mém případě dařilo, ale tady vidím posun oproti době, kdy jsem jako farář začínal a kdy se více zdůrazňovala akademická formace.    

Máš nějaký osvědčený recept, jak se nenechat rozčílit?

Nemám.  Pomáhá mi např. nemít příliš velká očekávání, připustit, že všichni kolem mě nemají a nemusejí mít stejné názory. A když k rozčilení dojde, je to normální, pokud se dokážeme ovládnout. Někdy vzedmutá emoce může člověka pozitivně pošťouchnout. 

Kdybys na chvíli neměl finanční a časové limity, co bys podnikl?

Pokud bych mohl vyzávorkovat slova „na chvíli“, uměl bych si představit roční studium nebo pracovní stáž někde v zahraničí (s rodinou). Nebo trekking v Himálájích… Ale jsem určitě spokojený i bez toho J

Stává se, že Tě Tvoje dcery překvapí názorem, který slyšely ve škole při vyučování?

Nic si takového nevybavuji. Jednou jsem byl poněkud překvapen otázkou naší nejmladší, kdy už umřu… Ale to si člověk musí dát do souvislosti s jejím postupným ohledáváním představ o čase.   

Uvažoval bys za určitých okolností o větší politické angažovanosti?

Jsem farář a jako takový chci být pro veřejnost politicky neutrální, takže ne. Přitom mě politika vždy zajímala, při studiu na vysoké škole v Praze jsem prožil sametovou revoluci, zájem o věci veřejné mám v sobě. Ostatně jsme se učili, že teolog by měl mít v jedné ruce Bibli a v druhé noviny. Pozitivně vnímám politické strany (kromě komunistické) jako předpoklad fungování demokracie a vždy nabádám lidi, aby chodili k volbám. V současné době jsem ale silně nespokojený s politickou kulturou i s nejvyššími ústavními představiteli, vidím hodně populismu, nabádání k hysterii, lísání k ruskému medvědovi, střet zájmů v podobě skupování novin jedním ministrem, atd. Myslím, že jako křesťané máme co říct, tato země i naše město nás velmi potřebují. Nemusím ale být politikem, stačí být solí a světlem. Mám zkušenost, že to zabírá.  

Jaký dárek Ti spolehlivě udělá radost?

Hlavně ty nehmotné: Pozitivní odezva na to, co dělám(e) ve sboru. Nebo když se něco podaří a máme z toho všichni užitek a povzbuzení. Takový dárek si dáváme navzájem, kéž co nejčastěji.

• Pravidelný program ve sboru začne v týdnu od 12.září.