BIBLICKÉ HESLO NA ROK 2016

Rokem 2016 nás bude provázet slovo, které je zapsáno v Bibli, v knize proroka Izajáše, kapitole 66, verš 13: Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.

Už v době proroka Izajáše to muselo být hodně odvážné slovo. Vždyť kdesi v mlžné dálce mizela slavná doba králů Davida a Šalomouna. Země je zničená, z Babylona se vracejí hloučky. Vítá je spíš nevraživost a nenávist těch, kdo se odnikud nevracejí, jsou spokojení a nikoho dalšího v zemi nepotřebují. Jak začít? Co dělat s minulostí? Jak žít přítomnost? Co čekat od dnů příštích?

Do toho zní slovo Hospodinovo. Stvořitel slibuje, že svůj lid bude těšit tak intenzivně, tak vynalézavě, tak mile a příjemně, a přesto s citem a vkusem, jak to dokáže jen matka.

Přátelé, sestry a bratři v Kristu, nevíme, co nás v roce 2016 čeká. Zatím se v naší zemi máme dobře. A doufejme, že to tak bude i v letech příštích. Přejme dobrý život i těm, kdo žijí blízko či daleko v mnohem horších podmínkách.

Co pro to můžeme udělat? Především nebuďme lhostejní k událostem kolem nás. Ať v životě osobním, nebo veřejném. A neostýchejme se žít podle Kristova příkladu v lásce, smíření a odpuštění. To přijměme jako velmi moderní a dobré!

V čase radosti i v čase úzkostných pochybností na sobě nechme spočinout Hospodinovo slovo: Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. Nechme se těšit, nebraňme se tomu. A tak povzbuzeni přijměme každý den roku 2016 v naději, že … tak jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy (2 Kor 1,7).

ZAMYŠLENÍ KE SVÁTKU HROMNIC

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, oèekával potìšení Izraele a Duch svatý byl s ním.  ²⁶ Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.  ²⁷ A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítìti předepisoval Zákon,  ²⁸ vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha:  ²⁹ "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova,  ³⁰ neboť mé oči viděly tvé spasení,  ³¹ které jsi připravil přede všemi národy -  ³² světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."

Lk 2, 25 – 32

Byla to odvaha říci tehdy o tom malém dítěti, že je Světlem pro všechny národy. To mohl říci jen někdo, kdo měl prorockého ducha a viděl věci docela jinak, než jak je bylo možné lidsky vnímat.

Naši předkové si na tento svátek nechali světit svíčky - hromničky. Doma si v těžkých chvílích přírodních pohrom rozsvěcovali jejich maličký plamínek proti oslepujícím bleskům bouřek. Modlili se u nich a věřili že takto mohou být ochráněni proti vnějším živlům.

Tehdy, na první Hromnice, to bylo velmi podobné. Proti velkým událostem té doby bylo to maličké děťátko opravdu jen jako mihotavý plamének hromnicové svíčky proti hromobití, bleskům a temnotám. I dnes se toto maličké děťátko navenek nijak neliší od ostatních dětí, a přesto je Světlem, které osvítí národy.

Tato symbolika je důležitá i pro náš život, protože příběh o Simeonovi nám může být vždy připomenutím toho, že žádná naše temnota není tak velká, aby do ní nemohl vstoupit Pán se svým jasným světlem.

V této symbolice je patrná nesmírná přednost /důležitost/ plamínku, který se jeví jako malý a nepatrný oproti oslnivým světlům, které jsou v Božích očích ale jen záblesky.

Možná na plamínku svíčky nejlépe pochopíme, jak nepravdivé je budování "oslnivého", vnějšně "krásnějšího" života, plného nejrůznějších zážitků, pokud při tom ztratíme dotyk s Bohem. Tomu se také věnuje článek Kateřiny Lachmanové.

Tehdy byla odvaha říci o tom malém dítěti, že je Světlem pro všechny národy. I dnes to může být odvahou, přijmout ho do svého života jako jediné světlo, ale je to jediná cesta k tomu, abychom mohli žít svůj život v plnosti, lásce a pokoji – život ve světle.

KŘESŤANKOU I V ISLÁMSKÉ REPUBLICE ÍRÁN

V dnešním světě plném rozporů to z mého pohledu nevypadá nijak růžově. Často mne přepadá pocit, že jako lidstvo směřujeme k zániku. Vždyť pořád mezi sebou o něco bojujeme, nesnášíme se navzájem, nejsme schopni se respektovat. V  staré dobré Evropě máme strach, co nám další rok přinese, nevíme, jak se zachovat křesťansky, udržet si demokracii a přitom nebýt ohroženi.           

Když jsem se koncem minulého roku dověděla, že mám jet pracovně do Islámské republiky Irán, napřed jsem dostala strach, co mne jako křesťanku v zemi, kde se 99% obyvatel hlásí k islámskému vyznání, čeká a jestli mne hned po příletu nezatknou a neuvrhnou do vězení. Náš firemní partner pro Blízký a Střední východ mne záhy uklidnil, že se mi nemůže nic stát, pokud budu zachovávat základní pravidla, určená pro všechny ženy, ať už jsou to Iránky nebo cizinky. To znamená na veřejnosti nosit na hlavě šátek, nemít upnuté oblečení a mít zahalené ruce až k dlaním a nohy až ke kotníkům. Ujišťoval mne, že Irán neboli v minulosti Persie, je zemí velmi vyspělou, bohatou a s jednou z nejstarších kultur. Jak jsem zjistila, u české veřejnosti a v médiích je tento stát často mylně zařazován do jednoho bloku s arabskými zeměmi, jako by šlo o jakousi jednolitou oblast propojenou rigidním islámem. Ve skutečnosti je Irán národnostně i nábožensky protiváhou nejdůležitějších arabských zemí. Liší se jak národnostně – většinu populace tvoří Peršané, kteří jsou hrdí na svou kulturu - tak nábožensky. Islám má v zemi jiné pojetí. Majorita Íránců vyznává šíitský islám, zatímco naprostá většina arabských států se hlásí k sunnitské větvi.

Musím říci, že mne Irán překvapil a to v pozitivním slova smyslu. Samozřejmě berte prosím v úvahu, že jsem byla jen v hlavním městě Teheránu, pod ochranou našeho iránského partnera a na místech, kam se nuzní a potřební nedostanou.

Ptáte se, čím jsem byla překvapena?

Tak nejprve tím, jak jsou iránské ženy krásné a upravené. Neviděla jsem ani jednu ženu v burce, odhadem třetina měla na sobě tzv. čádor , což je dlouhý tmavý splývavý plášť, který začíná na hlavě a končí nad patami. Dvě třetiny měly sice na hlavě šátek, ale ten často kryl jen drdol a temeno hlavy. Musím říci, že všechny iránské ženy se ke mně chovaly s úctou a klidem. U mužů byla často cítit nejistota, jestli mi podat ruku nebo ne, takže v polovině případů se jen uklonili s přiloženou pravicí na své srdce. V Iránu na rozdíl od Evropy totiž není možné, aby se muž a žena drželi na ulici za ruce, objímali se nebo jinak si veřejně projevovali náklonnost. Rodinky se ale například v obchodních domech chovaly tak, jako u nás. Muži i ženy drželi v náručí nebo vedli za ruku své děti, usmívali se na sebe a živě komunikovali. Kromě těch šátků na hlavách žen by jste snad nenašli ani jiný rozdíl. Možná jen ten, že bohatství této asijské země je vidět i na lidech - ve špercích, zlatu a značkovém spotřebním zboží, které často dávali na odiv. A jedna zajímavost - četla jsem, že Irán je zemí s nejvyšším procentem plastických operací nosů. Podstupují ji jak ženy, tak muži a pravdou je, že jsem pár takových s polepkami na nose potkala.

O čem se musím ještě zmínit, je strava. Opět jsem byla v šoku. Vidět typického iránského muže, jak si na oběd dává jako předkrm zeleninový salát s jogurtovým dipem, jako hlavní jídlo kuřecí a  hovězí kebab s rýží opět s jogurtovým přelivem a vše zapíjí jogurtovým mlékem s koprem je opravdu z  pohledu zdravé výživy věc obdivuhodná, i když pro většinu českých mužů naopak asi hororová. Vepřové maso je zakázané, stejně jako alkohol, který opravdu nedostanete ani na místech, kde se pohybují převážně cizinci. Takže pivečko ano, ale jen bez alkoholu.

Ptáte, jak je to s vírou, minarety a modlitebními koberečky? Na to vám musím odpovědět, že i když jsem modlitební koberečky viděla i v hotelu, minarety v každé třetí ulici a billboardy s nejvyššími muslimskými představiteli země na všech hlavních bulvárech, jak to mají s vírou, opravdu nevím. Cizinci nejsou do mešit voděni a ani v nich asi vítáni a otázky víry se při diskusích neotvírají.

Je to ironie, ale v zemi, která byla prezentována jako úhlavní nepřítel USA, touží většina mladých lidí žít americký sen za Atlantikem. Každý rok opustily Irán desítky tisíc vysokoškoláků. Ti, kteří zůstali, se naučili žít dvojím životem. Dívky, jak jsem již uvedla, na ulici nosí šátky a nedotýkají se jiných mužů, v soukromí ale žijí stejně jako mladí lidé na Západě. Znají současné americké seriály, mají iPhony a účty na Facebooku. Velká část internetu je sice vládou zablokovaná, ale každý Íránec umí filtr obejít a v telefonu na to má aplikaci. Také zakázaný alkohol není prý problém za velký peníz na černém trhu sehnat. Bary nebo diskotéky ale v Iránu neexistují.

Ať je to jak chce, můj pobyt v Iránu mne utvrdil v tom, že nelze všechny muslimy házet do jednoho pytle. Ani jednou mi nikdo nenaznačil, že by mnou opovrhoval. Nikdo se ke mně nechoval agresivně, naopak. Lidé byli ochotní, usměvaví a často na mne volali: „Hi, welcome to Iran“. A já tak doufám, že se do této země třeba ještě někdy podívám. Do země, která dýchá historií, úctou lidí k sobě navzájem, vonící ropou a šafránem.

                                                                               Eva Jehlářová

-------------------------------------------------------------------

SMYSL PŮSTU V KŘESŤANSTVÍ

Když si zadáte na Googlu slovo půst, tak většinou vyběhnout různé zdravotní ozdravné programy, kdy půst má význam spíše jako detoxikace organismu, přípravy na léto, abychom se vešli do plavek, nebo nějaké ozdravné kůry. Tohle v žádném případě není křesťanský pohled na půst.

Myslím si, že z křesťanské perspektivy je půst spíše odtučňováním srdce než odtučňováním těla. Srdce ve smyslu biblickém, kdy není jen sídlem citů, ale nejhlubším centrem člověka.

V jistém slova smyslu je člověk tím, co do sebe vstřebává, čím se živí (Enzo Bianchi). Samozřejmě nejen ve smyslu hmotném, ale také v tom smyslu, jaké má potřeby, co na něho působí, co si pouští do života, co si pouští do své duše, co si pouští do svého srdce. Tím vším je nějak utvářen, a proto právě praktika postu, jež má člověka pročistit, ale na úrovni srdce. Samozřejmě není špatné, že člověk chce také trochu pročistit svůj organismus, dbá-li na zdravou životosprávu. Ale zdravě žít bude jedině tehdy, když se věci srovnají z perspektivy celistvé, tedy na úrovni srdce, na úrovni toho nejhlubšího místa v jeho bytosti. Proto říkám, že půst je vlastně „odtučňování srdce“: odtud se totiž odvíjí náš pravdivý vztah k sobě sama i ke světu kolem. Ale máme-li znovu nastolit pravdivý vztah k sobě, není to možné bez nastolení pravdivého vztahu k Bohu, bez pravdivého postoje před Bohem. A v tom spočívá první rozměr postu.

Znovunalezení pravdy o sobě

Ale proč by se člověk měl postem stavět do nějaké pravdy před Bohem, do nějaké pravdy vůči sobě, pravdy vůči Bohu? Připomíná se mi verš z jednoho žalmu, kde Hospodin říká člověku: „Ztiš se přede mnou a věz, že já jsem Bůh“. Jeden odvážný americký překlad si tam troufl dát dokonce takové pregnantní vyjádření: „Shut up and know that I am God“ – „Zmlkni a věz, že já jsem Bůh“. Abychom se mohli skutečně dostat k jádru toho, co jsme, je třeba se trochu ztišit, zmlknout před Bohem a dovolit, aby promlouval on… zastavit přísun různých nesmyslů a někdy i věcí podstatných pro náš život (jako je potrava); jinak se totiž nedostaneme k tomu, co je pro náš život nejpodstatnější.

Slovo půst zpravidla oprášíme v době postní a v určitých liturgických obdobích, ale v konkrétní praxi křesťanů je praktika půstu spíš na ústupu, není příliš praktikovaná. Jsme povzbuzováni, abychom si v době postní zkusili alespoň něco malinko si odepřít, nějakou tu cigaretku nebo čokoládu, případně na chvíli vypnout televizi. Ale popravdě řečeno se tím zase míjíme s podstatou postu, protože právě půst ve smyslu odříkání se od potravy nebo něčeho jinak podstatného pro náš život sahá hlouběji, je svým způsobem nenahraditelný. A jedině to nás může dostat do pravdy o sobě, pravdy o tom, kdo jsme. Pokud jste zkusili jeden den nebo dva skutečně bez jídla, tak člověku sice velice rychle ubývá sil, musí přehodnocovat, do čeho investuje energii, protože jí už nemá tolik, ale hlavně – velice rychle si začíná uvědomovat, že není bytostí autonomní, nezávislou – že není jako Bůh. Kdyby v našem životě nebyl přísun jídla, vody, tepla, tak lidský život končí, vypovídají základní životní funkce, a to mluvím jenom o tom fyziologickém; z hlediska duchovního i psychologického můžeme hovořit stejně o přísunu lásky, ani v tomto ohledu nemůžeme dlouho přežít, pokud lásku také nepřijímáme.

Samozřejmě v ohledu duchovním je to ještě hlubší pravda, protože když odstřihneme kontakt s Bohem, který je dárcem našeho života v tom nejhlubším slova smyslu, tak taky „končíme“. Člověk sice může odstřihnout vědomý kontakt s Bohem a přežívá dál na biofyzické úrovni, ovšem pohybuje se tímto světem tak trochu jako zombie… Půst nás vrací zpět do vědomí naší bytostné závislosti na Bohu. Závislost na něm je uvědomění si toho, komu patřím a kdo je pramenem mého života. Teprve ve vztahu s Bohem a v uvědomění si své závislosti na něm může člověk objevit svou pravou hodnotu. A dokud ji neobjevil, většinou svoji hodnotu odvozuje od falešných věcí. Vybavuje se mi jeden snímek ze starého National Geographic o vykopávkách z Pompejí, kde leží ve vyvřelinách kostra nějaké mladé ženy, možná šlechtičny, se dvěma obrovskými zlatými prsteny s drahokamem. Viděla jsem ho v 15 letech a bylo to pro mne šokující, dodnes mám ten snímek před očima… Člověk, který nezná nejhlubší pravdu o sobě a o svém životě, nutně staví svou hodnotu a důstojnost na falešných hodnotách. Jestliže neví, že z lásky Boží vyšel, z lásky Boží je držen při svém bytí a k lásce Boží směřuje, směřuje do náručí Boží – bude hledat falešné jistoty.

Uspořádání našich tužeb a potřeb

My jsme tedy bytosti „odvozené“, závislé na zdroji našeho bytí, který je mimo nás. To si uvědomujeme s každým kousnutím do rohlíku. A uvědomujeme si to o to víc, když nám pokrm nebo cokoliv, co nás biologicky drží při životě, chybí. Řekli jsme, že umíme-li půst uchopit v modlitebním duchu, vrátí nás před Boží tvář a tím i k pravdivému pohledu na sebe sama. Ale půst nám rovněž uspořádává vztah ke stvořeným věcem a k našim potřebám. Člověku se řadí priority a hodnoty úplně jinak, pokud dovede poodstoupit od toho, čím každý den žije, čím se živí a baví… A to je další velice důležitá funkce postu, že nám uspořádává naše potřeby, aby nám neotročily, aby v nich byl řád, který život chrání a rozvíjí, neničí ho. Dáte mi asi za pravdu, že mnohé naše potřeby na nás doslova parazitují. Vědí to i lidé mimo církev, že celá mašinerie reklamy vnucuje člověku umělé potřeby, učí ho žít pod diktátem potřeb a jejich okamžitého uspokojování. Takto prožívané potřeby ho potom vysávají – s tím např. souvisí dnešní problém obrovské zadluženosti lidí, a vlastně celé ekonomické krize.

Rozměr solidarity s potřebnými

Třetí dimenze postu, kterou krásně ilustruje prorok Izaiáš v 58. kapitole, je dimenze solidarity s druhými. Půst nám pomáhá uspořádat si vztah s druhými lidmi, vede nás k solidaritě. Možná to dobře ilustruje české pořekadlo, že „sytý hladovému nevěří.“ Mnohokrát jsem se s tím setkala, že solidarity jsou schopni spíš lidé chudobní, kteří ví, co to je nemít co do úst, kteří vědí, že člověku může pomoci pár korun i k přežití… Člověk, který je zabezpečen, obvykle mívá pocit, že není zabezpečen dost a musí se zabezpečit ještě víc; navyká si na čím dál vyšší laťku a mívá sklon zatvrdit svoje srdce vůči chudým. Není to absolutní pravidlo, znám lidi, kteří jsou bohatí a naučili se být dobrými správci toho, co mají, i ve smyslu solidarity s druhými, ale to jsou spíše řidší případy.

Půst nás tedy vede i k tomu, abychom na chvilku zakusili, co je nouze, a víc si uvědomili, jak může tato nouze bolet někoho kolem nás. Právě u proroka Izaiáše, kap. 58 nám to Hospodin připomíná, že půst v jeho očích není jen sklánět hlavu jako rákos a sypat si hlavu popelem, nebo jen odnímat si pokrm. Pokud se to neprojeví na vztahu k bližnímu, nějakou konkrétní solidaritou, tak se postíme špatně. Třeba v italských farnostech je v době postní běžným zvykem, že to, co lidé ušetří za jídlo, nosí do kostela. Zde bývá zvláštní krabice, kam dávají špagety, masové konzervy a další trvanlivé potraviny, které se potom distribuují konkrétním chudobným rodinám. Totéž jsem viděla v řeholních domech, že peníze, které komunita postem ušetřila, šly na nějaké charitativní dílo.. Nebudeme-li mít rozměr solidarity, který nám půst pomáhá odkrývat, vniká do našich vztahů s druhými nepořádek. Nejhorší perverze je, když vztahy žijeme kanibalským způsobem, kdy druhé lidi používáme ve funkci k sobě, vydíráme je a vykořisťujeme. Kdosi z církevních otců říkal: „Pokud se postíš a přitom v pomluvě požíráš své bratry, tak se postíš zbytečně.“ Je to velmi důležitý rozměr postu.

                                                                Kateřina Lachmanová