POSTNÍ ZAMYŠLENÍ

Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.

                                                              Koloským 3,23-24

Milé sestry a milí bratři,

autor epištoly zdůrazňuje ústřední roli Ježíše Krista pro křesťanskou víru. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu. To může být posilou pro nás v práci, ve studiu, i při nepříjemných úkolech nebo těžkostech, do nichž apoštol píše slova útěchy: Váš Pán je Kristus. A pro život ve víře píše povzbuzení věřícím o odměně, kterou bude podíl na jeho království. Titul epištoly Koloským by mohl znít „Kristus Pánem nade vším“. U vědomí této svrchovanosti tak máme konat upřímně. – Armáda spásy má pro své poslání motto „Srdce Bohu – ruce lidem“. I to pro nás může být inspirací pro cokoli, co vykonáme pro své bližní. Pro postní dobu je určující volání k obrácení: Prorok Joel píše: Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha, a úpěte k Hospodinu. Je to prorocká výzva k pokání. Pokání, obrácení, výzva k zamyšlení je zarámováno slavnostním shromážděním. Tedy bohoslužbami sboru věřících. Vedle toho Ježíš zdůrazňuje něco jiného: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.“ Půst jako příprava na Velikonoce upomíná na Ježíšův příběh a starozákonní svědectví o postu klade důraz na jeho prožívání ve společenství víry. V tomto smyslu může být pro nás postní období požehnáním. Půst jako doba očekávání ať je nám i místem klidu, který smíme přijímat z Ducha Božího.

Lukáš Král, vikář

SVATÁ VEČEŘE PÁNĚ

Kalich – kalíšky – nebo obojí?

Ve staršovstvu se v poslední době vedl a stále vede rozhovor nad možností podávat víno při večeři Páně zájemcům také z kalíšků, se zachováním dosavadního kalicha. Jsou za tím důvody veskrze hygienické, tedy obavy z možného přenášení infekce při používání jednoho kalicha. Ve staršovstvu máme za to, že ač jeden kalich dobře vystihuje společenství kolem vzkříšeného Krista, chceme brát ohled na ty, kterým by přijímání z jednoho kalicha zabraňovalo v účasti na večeři Páně.

Tato diskuse, spíše „technická“, se časově shoduje s připomínkou 600.výročí od prosazení přijímání pod obojí způsobou, události, která stála u zrodu reformačního hnutí. Právě kalich se stal jeho hlavním symbolem, odkazujícím na obnovu církve podle slov ustanovení samotného Krista. Může se proto zdát, že zaváděním kalíšků se kalicha jako symbolu vzdáváme, případně že se narušuje společenství kolem stolu Páně. Z toho důvodu předkládáme zamyšlení o večeři Páně z kusého historického, teologického i praktického hlediska, abychom si připomněli, že naše současné debaty nejsou tak úplně nové, a především se pokusili rozlišit podstatné od méně důležitého (s navázáním na Jednotu bratrskou, viz níže). Věříme, že používání kalíšků – se zachováním kalicha – nenarušuje motiv obecenství při svaté večeři Páně, které je utvářeno vzájemným smířením, společenstvím kolem stolu, přijímáním téhož vína a chleba jako těla a krve Páně a v prvé řadě nasloucháním jedné zvěsti „pod způsobou“ slova.

Následující text je jen malou sondou do těch kapitol historie, ke kterým se hlásíme, a zároveň dílčí připomínkou osobnosti Mistra Jana Husa, jehož výročí nás bude letos provázet.

Jan Hus a husité

Pro husity v 15. století bylo na prvním místě svobodné kázání Božího Slova. K tomu připojili požadavek vysluhovat při Večeři Páně chléb i víno podle ustanovení samotného Ježíše. Vysluhování Večeře Páně chlebem i vínem prosazoval Husův přítel Jakoubek ze Stříbra. Zjistil, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem (podjednou) církev zavedla teprve v posledních dvou stoletích. Jakoubek podnítil podávání chleba i kalicha v pražském kostele u Martina ve Zdi.

10. března 1417 vydala pražská univerzita svou deklaraci, která schvaluje vysluhování „pod obojí způsobou“. To bylo později zařazeno jako druhý požadavek mezi čtyři pražské artikuly z roku 1420 a zní takto: „Druhé, aby svátost těla a krve Boží byla svobodně dávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.“ Kalich se tak stal symbolem, znakem husitského hnutí.

Sám Jan Hus přitom původně podávání podobojí způsobou neprosazoval, naopak byl stoupencem toho, aby laici víno z kalicha nepřijímali. Kladl důraz na důstojnost přijímání svaté večeře Páně. Není rozhodující, jak často se přijímá. Jen když se přijímá důstojně, je duše nasycena, posílena a potěšena. Této důstojnosti lze dosáhnout tehdy, když  si věřící vezmou k srdci kázání, aby pochopili evangelium. V tom se opíral o papeže Řehoře 1. (596-604), že kázání je třeba přijímat stejně pečlivě jako účast na večeři Páně.

Hus tedy odmítal laický kalich. Jako důvod uváděl, že věřící neumějí opatrně pít. Nebyly to tedy důvody dogmatické, nýbrž spíše hygienické. V tom nebyl sám. Např. Mikuláš z Dinkelsbühlu, teolog kostnického koncilu uvádí výlučně hygienické a estetické důvody proti laickému kalichu při přijímání. Podle něj by mohlo umenšit úctu oltářní svátosti:

- když by byla svatá krev přenášena z místa na místo, např. k nemocným;

      - když by se vousy mužů do Kristovy krve namočily;

- když by před tím mnoho lidí z kalicha pilo, např. nemocní, těhotné ženy apod.

Ještě v říjnu 1414, když se Hus vypravoval na kostnický koncil, píše Jakoubkovi ze Stříbra: „Milý Kubo, nekvap s tím, až se já, dá-li Bůh, vrátím, chci s tím pomoci.“ V té době ostatně v církvi dosud neexistovalo  žádné dogmatické rozhodnutí, že laici jsou vyloučeni z přijímání z kalicha. Jan Hus až při svém pobytu v Kostnici došel k tomu, že i laici by měli přijímat Kristovu krev   pod způsobou vína, a to s odvoláním na biblická místa u Mt 26,16; Mk 14 a 1Kor 11,23. Také se odvolává na papeže Gelasia 1. (492-496), který nařídil přijímání kalicha i laikům – přijímání svaté večeře Páně pod obojí způsobou vyjadřuje, že chleba patří tělu, víno duši. Tím se zdůrazňuje, že Kristus přijal tělo i duši přijímajícího. Ačkoliv podle tehdejšího i současného pojetí jsou tělo a krev Kristovy přítomny v obou způsobech svátosti, přece jen Ježíš neustanovil přijímání VP pod obojí způsobou bezdůvodně.

Hus, byv žádán pražskými přívrženci o stanovisko, nejprve radil k opatrnosti: pro laický kalich by mělo být svolení od arcibiskupa. Teprve dva týdny před svou smrtí Hus vyslovil s kalichem souhlas: „Nyní koncil odsuzuje podávání kalicha laikům jako omyl… Hle, co je to za zlobu, označit příkaz Vykupitelův za omyl!“

Přesto podle Husa se církev přiblíží pojetí prvotní církve především kázáním a šířením Božího slova.

Jednota bratrská

Jednota bratrská navázala na husitské dědictví v přístupu k večeři Páně odmítnutím uctívání živlů (hostie v monstrancích) a liturgickou prostotou. Klanět se svátosti bratří mají za modlářství. Z táborské tradice přejali i přesvědčení, že nehodný kněz neposvěcuje, tedy nemůže platně vysluhovat svátosti.

Nakonec převážila víra, že svátost je účinným prostředkem milosti díky působení Ducha svatého. Lukáš  Pražský praví, že milost je darem daným ne skrze svátost, ale skrze víru Duchem svatým. Už nešlo tolik o hodnost či nehodnost kněze, ale o upřímnou víru přijímajícího. Večeře Páně je pro Bratří smyslově uchopitelným dosvědčením pravdy, která je stvrzována a pečetěna mocí Ducha v srdci věřících.

Bratrské bohosloví, které v tomto ohledu nejvíce rozvinul právě br.Lukáš Pražský, rozlišovalo mezi věcmi podstatnými a služebnými, br.Řehoř k nim přidal ještě věci případné.  Věci podstatné a služebné jsou určeny pro spasení člověka. Mají vždy dvě strany, Boží a lidskou. Ze strany Boží jsou podstatnými věcmi milost Boží, zásluha Ježíše Krista a dary Ducha svatého. Ze strany člověka jsou podstatnými věcmi víra, láska a naděje. Těmito dary je člověk propojen s Božím dílem a pouze takto obdařen má člověk naději na spasení.

Vedle věcí podstatných jsou i služebné nutné ke spasení, třebaže s výjimkou. Jsou to věci, kterých si užívá Duch svatý pro sdělení věcí podstatných. Výjimečné postavení mezi služebnými věcmi má Písmo svaté. Kázané Boží slovo, založené na Písmu, nemá nad sebou žádnou vyšší odvolací instanci. Dále církev, církevní služebníci a svátosti – ty mohou být nutnými ke spasení je tehdy, vyjadřují-li pravdu víry, oznamují ji, vedou k ní, slouží jí a zachovávají v ní.

Svátosti tedy mají význam jen tehdy, potvrzují-li zvěstované slovo. Podle Lukáše jsou svátosti viditelná znamení neviditelné milosti a pravdy. 

Způsob, jakým je pro věřící v eucharistii přítomen Kristus, popisovali Bratří od Lukáše termíny svátostně, duchovně, mocně a pravě.

Tím se Bratří vymezovali proti těm, kdo měli večeři Páně za pouhé znamení. To bylo předmětem diskusí (a nesouhlasu) například s moravskými novokřtěnci, ale Bratří se v tomto bodě vymezovali i proti zwingliánskému a do určité míry i kalvinistickému pojetí, kde je večeře Páně také vnímána jako pouhé znamení. Bratří trvají na tom, že tu jde o víc než jenom o znamení. Kristus je přítomen „ne sice tělesně, ale ani pouhým naznačením, nýbrž podle slov Páně pravdivě“. Chléb a víno nejsou pouze „jakoby“ tělo a krev, nýbrž jejich pravdou. „Chléb jest tělem Pána Ježíše na smrt daným a víno krví jeho za nás vylitou“. 

Účinkem eucharistie je spojení věřících s Kristem a uskutečnění obecenství v Duchu svatém: Přijímání je Boží dar pro růst duchovního obecenství, člověk je jím začleňován do těla Kristova. To znamená důraz na vytváření společenství lásky. Večeře Páně je „prostředkem jednoty Božího lidu“. Proto je eucharistie slavností sboru. Je společným děkováním Kristu za jeho dílo.

Bratři trvali na tom, že v životě eucharistického společenství má být znát život a příklad Kristův, a tomu se snažili podle svého nejlepšího svědomí podřizovat. I pro nás je inspirativní důraz na nutnost začít s konkrétní nápravou církve u sebe, ve svém životě a v místním společenství, stejně jako určitá pokora před tajemstvím svátosti. V této pokoře ponechávali Bratří některé aspekty učení o večeři Páně otevřené, a o to vážněji se snažili uchopit zaslíbení, že Kristus je zde s námi a přizpůsobit tomu životy jednotlivců i celého společenství.

Ekumenické vyjádření ke způsobu přijímání

„Večeře Páně a křest v učení a praxi“ – dílčí výsledek rozhovorů o večeři Páně, přijatý na 4.valném shromáždění  Leuenberského společenství (společenství reformovaných a luterských církví v Evropě) ve Vídni 1994:

„Zachování společného kalicha při rozdílení chleba a vína během večeře Páně vyžaduje za současných podmínek pečlivá hygienická opatření. Ta by však neměla deformovat charakter slavnosti večeře Páně jako celostního společenství bratří a sester. Při rozlévání vína do zvláštního kalíšku pro každého účastníka (a případně při přijímání smočením chleba ve víně) je třeba dbát, aby se uplatnilo slovní znění slov ustanovení a silný symbolický obsah společného kalicha.“       Připravil MZ

---------------------------------------------------------------------

JOSEF LUKL HROMÁDKA (1889-1969)

Muž, který házel stín

Před lety jsem slýchával, že k Hromádkovi se budeme ještě vracet. Klišé, napadlo mě. Anebo určitý druh alibismu ze strany těch, kdo měli k němu blízko jako jeho žáci a stoupenci.

O to víc mě překvapilo, jak čtivé se pro mě staly Hromádkovy texty, do kterých jsem se znovu začetl. Bez ohledu na to, zda jsem s nimi souhlasil nebo ne. Je na nich znát, že jde o člověka, který se za něco bral, který o něco bojoval, žil v napětí mezi Božím oslovením a vlastní odpovědností. Z jeho raných i pozdějších textů dýchá osobní autenticita.

To je to první, co bych rád vyzdvihnul: Hromádka psal, jednal, přednášel, kázal jako ten, kdo osobně stojí před Boží tváří, pod jeho pravdou a soudem. Svědek víry, která byla pro něj odpovědí na Boží oslovení, jež člověka a celou společnost někam vede, utváří, osvobozuje. Jak mnohokrát napsal, ve víře, v náboženských hodnotách jde o cestu života a smrti. Není možné zůstat neutrální. Člověk byl stvořen k tomu, aby sloužil svému Stvořiteli. To je silný, existenciální rys Hromádkova postoje a přístupu k teologickým i společenským otázkám. Naplňuje požadavek Erazima Koháka, abychom byli lidmi, kteří vrhají stín. Kteří se kriticky ptají po smyslu a nosnosti vlastní tradice a se svým ohledáváním jdou i proti většinovému mínění.

Zadruhé: Hromádka patřil k nejvýmluvnějším hlasům, volajícím církev k jejím duchovním, ryze křesťanským kořenům. Byl svědkem vzniku ČCE roku 1918 a prorocky vnímal nebezpečí ze strany liberálního protestantismu, kterým byla církev ovlivněna. Pro tento směr byla typická snaha o vytvoření moderní podoby náboženství, oproštěného od všeho dogmatického a mytologického. Hromádka poznal, že nahrazení věrouky etikou by bylo zpovrchněním a v podstatě rozbitím křesťanské víry a tím i církve. Podle Hromádky se křesťanství nesmí přizpůsobovat ničemu jinému než svrchované Pravdě, která je v Bohu. „Křesťanství chce vyjadřovat univerzální princip, chce být nejvyšší a poslední pravdou a jedinečnou i jedinou cestou, po které člověk dojde skutečné, bezpečné jistoty Boží pravdy a Božího smilování.“ 

Zatřetí: S tím souvisí Hromádkův bytostný zájem o věci společenské. V tom byl jeho orientačním ukazatelem T.G.Masaryk. Ve své habilitační práci „Masarykova filosofie náboženství a předpoklady vědecké dogmatiky“ objevuje Masarykovy filosofické přínosy pro rozvíjení teologické činnosti. Bohoslovec, podle Hromádky nesmí psát o čemkoliv, náhodně, musí vědět, jaké otázky hýbou společností, co je naléhavým problémem. Ve svém díle „Masaryk“ z roku 1930 doznává, že mu TGM byl kompasem v tehdy nesamozřejmém poznání, že víra se nesmí svést národními náladami a státotvornými cíly. „Víra nezná pokrokovost či nepokrokovost, víra zná jen rozdíl mezi Bohem a hříchem“.  

Hromádka zdůrazňoval, že jak jsme odpovědní za svou duši, tak i za to, co se děje kolem nás. „Věřit znamená bdít, varovat, napomínat, zvěstovat poselství Boží a upozorňovat na místa, která jsou nechráněná, v nebezpečí a kam nepřítel, hřích a nepravost může vniknout.“ Hromádka nepochyboval o angažování křesťanů ve společnosti. Prorocké služby se však křesťané zhostí jen tehdy, staví-li v prvé řadě sebe pod Boží soud. Proto se Hromádka pravidelně vrací k biblickým prorokům, k jejich volání po pokání a návratu k Bohu. Taková cesta je bolestná a těžká, nejde o pouhé zážitky, pocity, sentiment, nýbrž poznání vlastního hříchu, lítost, pokání. To je předpoklad k tomu, aby křesťané byli autentičtí a lépe poznávali své poslání.

Začtvrté: Po druhé světové válce je v kontextu Hromádkova díla markantní absence kritického zkoumání toho, co mu udávalo směr. Tím se stala síla představovaná sovětským komunismem. Viděl v ní nástup nových, zásadně dobrých pořádků. Napomínal církev, že nelze ustrnout v prvorepublikových vzorech. V komunistických ideálech a snahách ostatně viděl uskutečňování toho, co bylo mělo být snahou i církví, tedy pomoc sociálně slabým a utlačovaným. Nebyla to konjunkturální snaha vlísat se do zájmu mocných, neboť levicový pohled na uspořádání společnosti mu byl blízký již v meziválečném období. Nutně však zarazí rozdíl mezi kritickou analýzou společenské a duchovní situace po první světové válce, kdy Hromádkovi ukazoval v mnohém cestu T.G.Masaryk, a svým rozhodnutím po druhé válce podpořit vliv komunistů a celý poúnorový systém. Ne že by se nezabýval idejemi a programem československých komunistů a dění v Sovětském svazu. Nezastíral své obavy z autoritářského režimu, přesto program komunistů nahlížel zásadně z jedné, té lepší strany. Sovětská diktatura, tvrdil, se postupně, při budování socialismu rozplyne ve zcela beztřídní společnosti. Komunismus jako takový nemá podle Hromádky totalitní charakter. V tom se Hromádka zásadně a neomluvitelně mýlil. Přehlédl, že ruský bolševismus je svou povahou totalitní a jde mu výlučně o uchopení a udržení moci všemi prostředky. Nešlo o budování spravedlivější společnosti, nýbrž o podmanění vlastních obyvatel ve prospěch samotných vládnoucích komunistů. K této ničivé ideologii opravdu přispěla ruská inteligence, ale zcela jinak, než se domníval Hromádka. Jak popisují autoři sborníku o ruské inteligenci Věchi, a ostatně i TGM ve Světové revoluci, inteligence v Rusku 19.stol. se vyznačovala nicotným zájmem o stát, až popíráním státu, anarchismem. Proto říjnová revoluce z r.1917 byla s to pouze zničit dosavadní pořádek, aniž by uměla a chtěla vytvořit fungující stát a společnost. Tento destruktivní přístup, který bolševici vybrousili do obludných rozměrů a jejich českoslovenští soudruzi přejali, Hromádka neviděl či nechtěl vidět. V době války, v americkém exilu doufal ve spolupráci Západu a Východu, dokonce v jakousi jejich syntézu, která zabrání rozkolu a nové válečné katastrofě. Mnohem později píše podobně Erazim Kohák o potřebě překonat polarizaci našich dějin a rozpory mezi komunismem a demokracií propojit vzájemným porozuměním. Ukázalo se, že něco takového není možné. Ani „nejprogresivnější“ komunisté by se o moc s nikým nedělili. Už první političtí vězni a popravení po roce 1948 měli být výstrahou. Hromádka mlčel. Srpen 1968 jen potvrdil nereformovatelnost socialismu a zrůdnost těch, na které vložil svou důvěru. Otřesen, umírá ve svém pražském bytě 26.12.1969.

Josef Lukl Hromádka byl pro mnohé v církvi i v celé společnosti směrodatnou postavou. Jím vržený stín prozrazuje jak velikost odvahy a prozíravé teologické orientace, tak fatální omyl v hodnocení komunistického režimu. Obojí výrazně ovlivnilo celou Českobratrskou církev evangelickou, a už jen z toho důvodu stojí za to se k této postavě vracet.

Marek Zikmund, nejmladší z vnuků 

(Psáno pro Evangelický týdeník k 45.výročí úmrtí, zkráceno)

---------------------------------------------------------------------

SBOROVÝ KARNEVAL

se uskutečnil v sobotu 14.2.2015 ve velice přejném počtu dětí i dospělých. Byl spojen s programem o Bahamách, podle tématu letošního Světového dne modliteb.

V neděli 15.3.2015 se bude v rámci bohoslužeb konat výroční sborové shromáždění. Budeme jednat o hospodaření sboru, schvalovat rozpočet, probírat možné návrhy a podněty a tentokrát také volit nové staršovstvo. Dosavadní složení staršovstva: Martin Skalický (kurátor), Jan Žižka, Dagmar Čermáková, Eva Jehlářová, Renata Stoklásková, Šárka Zacpalová, Petr Elšík, Přemysl Dvorský. Velice děkujeme za jejich službu pro sbor! Jsme vděčni za čas veškeré úsilí, které tomu věnují. Někteří presbyteři nepočítají s dalším volebním obdobím, proto přemýšlejme o nových kandidátech. A všechno vkládejme do modliteb. Kéž nám Bůh žehná.