JEŽÍŠ NÁS VYSÍLÁ K LIDEM

Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: "Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte? Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboťpřišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. (Jan 16,19-22)

Takhle mluví Ježíš, když se loučí s učedníky. Neslibuje jim žádné modré z nebe. Posílá je do světa, který Bůh trak miloval a miluje, ale kde se budou setkávat s problémy, překážkami, pronásledováním, frustrací. Budete plakat, svět se bude radovat. Krátké a výstižné. Tehdy i dnes. Víra nemá ustláno na růžích a s tím musí počítat každý, kdo s ní jde na trh. Ježíš nezačíná zrovna s pozitivní motivací. Žádná retuš. Nemyslete si, milí učedníci, že na vás bude někdo čekat. Lidé jdou po jiných věcech, než co vy jim nabízíte. Jdou a půjdou za tím, co je baví, co jim přináší prospěch, prostě co je pro ně důležité. Ale vy se toho nebojte. Takhle to je, vezměte svět vážně, jste přece jeho součástí – a jeho bolesti ponesete i na sobě. Když říkám, že budete plakat, myslím tím, že budete blízko lidským bolestem, ztrátám, utrpení, beznaději. To vše trápí lidi vedle vás a vy k tomu nebudete neteční. Budete plakat s plačícími, ptát se s hledajícími, trpět s trpícími, chodit za ztracenými… Jako mě za nimi poslal můj Otec, tak já posílám vás.

Tuto větu můžeme chápat i takto: Jako já vás posílám, tak můj Otec posílá mě za vámi. To mění perspektivu. Předně víme, jak tvrdý je svět, víme taky, že je Bohem milovaný, že vzkříšený Boží syn do něj vstoupil a přichází. A kamkoliv se sami odvážíme vstoupit se svou vírou a nadějí, nebudeme tam jen my se svými slovy, myšlenkami, otázkami, strachy, ale bude vedle nás a s námi vzkříšený Kristus. Kdekoliv budeme blízko bolesti, zápasu, beznaděje, ztrátám, otázkám, bude tam, se mnou vzkříšený Kristus, dotek jeho ruky, uzdravující slovo, jeho Duch svatý vedoucí ze zármutku do radosti. Uvidím vás opět a vaše srdce se zaraduje…

Takové zázraky se dějí – je to něco podobného jako příchod nového člověka na svět. Je to spojeno s bolestí, kterou střídá nezměrná radost a vděčnost.

-------------------------------------------------------------------

NÁVŠTĚVA PARTNERSKÉHO SBORU

Na konci června přijela do České republiky výprava patnácti členů sboru Presbyteriánské církve v Sewickly. Během týdenního programu poznávali nejdřív okolí Prahy, od čtvrtka  bydleli ve středisku Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem. Průvodkyni jim dělala Eva Grollová, která zároveň řídila jeden ze tří mikrobusů, hlídala peníze, tlumočila, dohledávala ztracené věci a nespočet dalších věcí.

V pátek se do Bystřice vypravilo sedm statečných z Přerova. Ve mně osobně byla malá duše – co si s těmi cizími lidmi budu povídat, stejně nebudu rozumět, bude to trapné. Začali jsme kratičkou pobožností v kapli, každý se představil, jich bylo pět mládežníků, ostatní zralejší. Z Přerova Lukáš H., Renata S., Marek Z., Zdena E., Šimon, Rosťa a Šárka Z. Musím říct, že Marek byl velmi dobře připraven a podařilo se prolomit oboustranný ostych. Pozvali nás na večeři a u jídla se dařilo více osobněji se poznat. Mladí si zahráli ping pong, starší se bavili, největší úspěch měl impozantní západ slunce sledovaný z terasy chaty.

V sobotu početná skupina zvládla dvojjazyčnou prohlídku kroměřížského zámku. Obdivovali jsme krásu a okázalost interiérů i velkolepost zahrady. Logistickým majstrštykem se ukázalo při obědě dostat objednaná jídla ke správným lidem navzdory chaosu, povedlo se. Já jsem se nejvíc těšila na návštěvu přímo u nás doma, na úzký kontakt s pár lidmi, které mám jen „pro sebe“. Opravdu, bylo to perfektní. Mluvit o životě v ČR a USA, o politice, držení zbraní, daních, školství, řízení auta atd. je zajímavé už pro to, že člověk si koriguje své představy nabyté v hloupých filmech. Naše hosty dojal hrob amerických letců, který je na troubeckém hřbitově, navíc ti hrdinové byli z Pennsylvánie – stejně jako návštěva.

V neděli se povedly bohoslužby, které byly srozumitelné pro všechny. Společný oběd, posezení a další osobní rozhovory. Hosté odjížděli spokojeni, stali se našimi přáteli. Jsem vděčná za možnost se s nimi setkat, nenaplnila se žádná z mých obav. Bylo to srdečné, vřelé, veselé. Víme, co nás spojuje. Navzdory vzdálenosti, jiné kultuře, historii, jsme jedno v Kristu. Haleluja!

          Šárka Zacpalova

-------------------------------------------------------------------

ROZHOVOR S KAMILOU VLATTEN

Sestra Kamila Vlatten byla ochotná trochu se představit a odpověděla na všechny položené otázky. Děkujeme za to.

Můžete se stručně představit v etapách – svobodná, vdaná, vdaná s dětmi?

Od roku 2008 vdaná, dvě děti, 9 a 4 roky.

Jak přímá nebo klikatá byla Vaše osobní cesta k víře?

Byla prima, vyrostla jsem v rodině ne moc často do kostela chodících katolíků.

Máte zkušenost s životem v jiné zemi. Vnímáte rozdíly v postavení křesťanů ve společnosti naší a německé?

Ano, vnímám. Zatímco v Česku je většina rodin nevěřících, v Německu převažují ti věřící.   Maji víc křesťanských státnich svátků než my: třeba Svatodušní svátky, Boží tělo. Je obvyklé, že se před zahájením výuky u prvnáčků konají bohoslužby.

Umíte bez výčitek své děti někomu „půjčit“ a vyrazit si někam s manželem?

Ne, mám s tím problém. Není to ale z důvodu, že bych nedůvěřovala hlídací osobě, ale spíš že když už jsem přes týden dlouho v práci, chci trávit víkend a volný čas s dětmi.

Na rozdíl ode mne s tím můj manžel nemá problém ani trochu.

Co ve stručnosti zahrnuje Vaše profese?

Pracuji jako zákaznická disponentka ve strojírenské firmě dodávající pro automobilový průmysl. Mám na starosti deset automobilek a plynulý tok dodávek  k nim.

Co považujete za nejvíc obohacující z Německa pro Vaše děti?

Moznost mluvit dvěma jazyky a německé lidové písničky, říkanky a pohádky.  

Co považujete ve výchově dětí za klíčové? Láskyplnost a důslednost.

Jaká knížka Vám za poslední rok udělala radost?

Obávám se, že za poslední rok jsem nepřečetla ani jednu knížku - vyjma holkám před spaním...

Kdybyste si mohla vybrat jakoukoli dovolenou, kde by to bylo?

Blízko bydliště (do 500km), v krásné přírodě a s pohodlnou posteli :-)

Potkala jste v životě někdy anděla?

Ano, je to moje maminka. Empatická, láskyplná, vždy ochotna pomoci.

---------------------------------------------------------------

ROZHOVOR S ŠÁRKOU ZACPALOVOU

Jak ses dostala k víře?

Naši mě brali od malinka do katolického kostela, chodili tam moji prarodiče i všichni strýcové a tety, byla to tradice. Doma se o víře nemluvilo vůbec, modlili jsme se před jídlem a já chodila do přípravky na první svaté přijímání, pak biřmování a nakonec na svatbu.

Toto všechno byla formální stránka – a upřímně, dost nudná. Sama jsem tak od pěti let cítila, že Bůh je a že mu nejsem jedno – jakkoli zvláštně to může znít. Potkala jsem v životě pár lidí, kteří mi dokázali zprostředkovat, co znamená být křesťanem a já se postupně dostala od naivních modliteb za lepší známky k chuti složit své starosti na Něj, neboť mu na mě záleží…

Jak Ti pomáhá  biblické poselství ve vztazích k lidem, kteří např. nečiní dobro?

Musím říct, že mívám dost rychlé a dost příkré soudy a pak se za ně někdy stydím. Je snadné hledět na lidi svrchu a já se učím nesoudit, protože sama nejsem bez viny… Teď nedávno byla reportáž o finančních obtížích matek samoživitelek a já se nelichotivě vyjádřila o tom, že se nemají čemu divit, když se dostali tam, kde jsou. A moje dcera mě po právu utřela – a kolik takových znáš osobně, že tak mluvíš? Měla pravdu.

Pokud někdo ubližuje mně, snažím se vyhnout a hlídám si, abych v sobě neměla zlost, spíš odstup. Možná je to zbabělé. Pokud někdo nečiní dobro ve společnosti, není vzorem pro ostatní, lže, krade a dělá ostudu, modlím se, aby se buď změnil nebo vypařil, což je zbabělé jistě…

Šárko, máš dar slova. Myslím, že mohu mluvit i za ostatní, když hltám každou větu z Tvého kázání. Jak tvá kázání vznikají a co prožíváš při jejich přípravě?

No, to nechtěj vědět. Já jsem poměrně slušný vykradač jiných kázání, knížek, které čtu nebo vět, které slyším od druhých. Můj podíl je většinou méně než půlka, spíš se to snažím slepit a opatřit vlastními postřehy. Musím říct, že když mě příprava kázání pohltí, tak na něj myslím cestou v autě, na procházce se psem atd. Věci, které právě prožívám, se často hodí do toho, o čem chci mluvit. Kážu tak nejvýš třikrát do roka, příprava mi zabere hodně času a většinu doby to jde ztuha. Když to mám hotové, tak nejsilnější pocit je, že je to úplně blbé…

Vidíš výhodu, když jsou oba manželé křesťané?

Zcela určitě. Jasně zásadní je hodně podobný žebříček hodnot. Možnost opřít se a pro mě i absolutně spolehnout. Podrobnosti jsou hodně osobní, tak si je nechám pro sebe…

Učíš na střední škole. Je ve školství dán prostor sdílet svou víru se studenty? 

To je otázka, která mi vrtá hlavou. Trochu nevím, jak na to. Patří k dobrému zvyku o víře nemluvit, je to považováno za hodně citlivé a  hlavně soukromé. Občas se letmo zmíním o tom, že jsem členkou církve, že jsem věřící, ale k osobním rozhovorům mi chybí odvaha. Bojím se, že budu vypadat divně. Nevím, jak mluvit o věcech, které cítím, ale když je pojmenuji, vypadají nepochopitelně. Už jsem se na to ptala i zralejších. Bylo mi řečeno – pracuj tak, aby bylo poznat, že to neděláš jen pro peníze, že máš ke studentům vztah jako má dobrý pastýř ke svým ovcím. Tak se snažím, třeba vyvolám ty správné otázky u svých studentů.

Jak vidíš náš sbor?

No, tak to je hodně těžké. Já jsem životní skeptik a budoucnost vidím většinou bez iluzí, spíš horší. Taky je pravda, že se občas pletu a není to tak hrozné, jak jsem se bála. Takže, tady bych se ráda pletla.

Jak si nejvíc odpočineš? 

Hodím psa do kufru auta a jedu s ním někam, kde doufám, že nebudou žádní lidé. Pustím ho navolno, on je šťastný a já si bezvadně čistím hlavu. Ke konci školního roku nebo kolem maturit chodíme tak daleko, že už ty procházky baví mě víc než psa. Nevěřili byste, na jak bizarních místech narazíte na myslivce, milence, kolisty, běžce nebo další lidi se psem.

-------------------------------------------------------------

Ještě ke 100.výročí ČCE

NĚKOLIK EVANGELICKÝCH OSOBNOSTÍ

Karla Havlíčka Borovského (1821-1856) byl jedním z nejznámějších politických vězňů moderních českých dějin. Málokdo už ví, že podobným osudem byl, stejně jako řada dalších, stižen i pražský evangelický farář Bedřich Vilém Košut (1819-1893). B. V. Košut pocházel ze staré evangelické rodiny. Studoval v Bratislavě a ve Vídni, v polovině 40. let se postavil do čela pražských reformovaných evangelíků, kteří začali usilovat o vznik samostatného českého evangelického sboru helvetského vyznání v hlavním městě království. Nově vzniklý a rychle se rozrůstající sbor dlouho hledal místo, kde by našel stálý příbytek, až se mu v roce 1850 podařilo od soukromníka zakoupit zrušený kostel sv. Klimenta na břehu Vltavy.

Aktivity Bedřicha Viléma však nezůstaly omezeny jen na budování sboru. Byl také aktivním publicistou, vydával časopis Českobratrský Hlasatel, sepsal sbírku modliteb, vlastní katechismus i několik historických děl. V revolučním roce 1848 vstoupil Košut i do politiky. Stal se mj. členem náboženské sekce Národního výboru, která žádala obnovení Rudolfova majestátu z roku 1609, zrušení tolerančních omezení, zřízení vlastní české evangelické theologické vysoké školy, vlastního, na Vídni nezávislého, řídicího církevního orgánu, sjednocení českých luteránů a reformovaných, přijetí Bratrského a Českého vyznání. (Řada z těchto požadavků byla naplněna až po vzniku ČCE a československé republiky v roce 1918.) Za své politické a náboženské aktivity byl B. V. Košut v roce 1851 zatčen, odsouzen za držení zakázaných tiskovin, zbaven kazatelství a internován v Klagenfurtu. Po čtyřletém zadržování byl propuštěn, ale zároveň mu byl zakázán návrat do klimentského sboru. Košut zemřel ve vnucené emigraci.

Přemysl Pitter (1895-1976) se narodil v Praze a vyučil se tiskařem. Po hrůzách 1. světové války se zapojil do mírového hnutí, hlavně se však začal věnovat pedagogice. Založil dětský domov Miličův dům (1933), mnohostranně pečoval o děti chudé, osiřelé i o děti uprchlíků z nacistického Německa. Během války se vyslovoval proti antisemitismu a zachraňoval židovské děti. V létě 1945 zřídil v uprázdněných zámcích kolem Prahy dětské domovy. Napřed se ujímal židovských dětí z Terezína, poté ostře kritizoval krutost Čechů vůči Němcům a z internačních táborů vysvobozoval hladové německé děti. Roku 1951 před zatčením emigroval do západního Německa. Díky své praxi laického kazatele se stal duchovním v bavorském uprchlickém táboře. Jak v krajanských kruzích, tak mezi vysídlenými sudetskými Němci se věnoval tématu česko-německého smíření. Vydával časopis a spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Stáří trávil ve Švýcarsku, kde v Curychu založil českobratrský sbor.

Přemysl Pitter svůj humanismus opíral o Ježíšovu zásadu, že pro pokojný lidský život je nezbytné odpuštění a smíření.

Jsem Čech, vychován českým jazykem, přijímám českou kulturu. Moje češství mne zavazuje k službě a ukládá mi odpovědnost. Ale což vedle ten Němec nemá totéž právo, tytéž závazky?Proč má být mezi námi umělá přehrada? Proč se nemáme mít navzájem rádi jako bratři, vzájemně si pomáhat, jeden druhého ctít a poznávat? (zápis z deníku)

27. června 1950 v pět hodin a třicet pět minut zemřela na popravišti pražské pankrácké věznice Milada Horáková (1901-1950). Otcem vychována k vlastenectví, pravdomluvnosti a osobní statečnosti se již na gymnasiu zapojila do protirakouského odboje a byla pro to vyloučena ze studia. Odmaturovala až v mladé republice, jejíž prostředí a zvláště postava Masarykova ji zásadně ovlivnily. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, zapojila se do ženského hnutí a činnosti národně-socialistické strany. Za odbojovou činnost během 2. světové války a za pomoc rodinám uvězněných byla sama odsouzena a několik let strávila v koncentračních táborech a věznicích. V roce 1945 vstoupila na žádost prezidenta Edvarda Beneše do politiky a stala se poslankyní parlamentu. Po komunistickém převratu byla jako jedna z čelných představitelů demokratického tábora zbavena všech funkcí a po smrti Jana Masaryka se na protest proti vzrůstajícímu komunistickému teroru sama vzdala poslaneckého mandátu. Vzápětí se ovšem začala aktivně účastnit příprav k protikomunistickému odboji. V roce 1949 byla zatčena a totalitní stát chystal spolu se sovětskými poradci exemplární proces. Přelíčení s divadelní režií přenášel rozhlas a pracující podepisovali rezoluce žádající trest smrti. Ten byl nad ní a nad dalšími třemi obžalovanými vynesen.

Při sňatku s ing. dr. Bohuslavem Horákem vstoupila Milada, roz. Králová, do Českobratrské církve evangelické a v roce 1935 se oba stali členy smíchovského evangelického sboru. Zvláště se zde sblížila s farářem Janem Kučerou, který rodině pomohl během 2. světové války a byl i byl jedním z organizátorů útěku jejího manžela do ciziny. Několik hodin před popravou napsala Milada Horáková v dopisech blízkým: V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal. Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá… Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo…

---------------------------------------------------------------

SBOROVÝ PROGRAM