Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"  Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.  Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" (Marek 10, 17 – 22)

Člověk, který přiběhl za Ježíšem, byl se sebou spokojený a jen potřeboval dostat jakési potvrzení, že je na té správné straně a má všechno v pořádku. O tom něco víme. Jenomže tento muž nás v jedné věci předbíhá. Jakkoliv je spokojený a zaopatřený, přichází za Ježíšem a pokládá mu otázku po věčném životě: může i on mít na něm podíl? Co mám pro to dělat? Takovou otázku slyšíme zřídka. Sami nemáme chuť cokoliv měnit a pokládat takové otázky. Své věci máme v pořádku: salár platíme, na bohoslužby chodíme, do sbírky dáváme, slušně zdravíme... tak co?

               Onen bohatý muž nás tak se svou otázkou předbíhá, ale také popichuje. U něj vidíme, že na první pohled může být všechno v pořádku, a přece něco podstatného chybí. A tím nás zve k odvaze - přijít s otázkou po vlastním podílu na životě s Bohem, po tom, co Bůh od nás očekává a my mu můžeme přinést.

               Takové otázky má Bůh rád. Když Ježíš vyslechl, nač se ten bohatý muž ptal, s láskou na něj pohlédl. Neboť ten muž se svým ptaním začal pomalu dostávat ze zajetí sebeuspokojení. Položil otázku, dostal odpověď a třebaže nebyl hned schopen jednat podle toho, co mu Ježíš řekl, Boží slovo v něm uvízlo a možná to bude jen otázkou času, než plně dozraje. Když se my začneme ptát, můžeme se spolehnout na to, že nás Bůh přijme se stejnou láskou a se stejně dobrým slovem, odpouštějícím a zvoucím. Takový osobní přístup k Bohu je začátkem duchovní obnovy.

               To bylo to první: položení otázky jako položení základu živého vztahu k Bohu. Druhá věc je Ježíšova odpověď: Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Jedno nám schází…. Poznáváme, zda naše víra je opravdový zápas, vášeň, anebo spíš pláštík, do něhož se občas oblékáme. Lépe si uvědomujeme, jak my sami můžeme odpovídat na Boží zaklepání u našich dveří. Že to neznamená jej přijmout pouze na jeden večer či na jedno přenocování, nýbrž mít pro něj připraven čas a prostor kdykoliv. Víra je zápas a ten vyžaduje nasazení. Nedělní bohoslužby, které navštěvujeme, nejsou slavnostní příležitostí, kterou završujeme týden, ale daleko víc -  společným svědectvím naší víry a završením bohoslužby všedního dne. Každý den máme zač děkovat Bohu a oslavovat jej ve všem, co děláme a čím žijeme. A s tím nebudeme nikdy plně hotovi. Žádná pomyslná almužna to nespraví, neboť dáváme-li z přebytků, z toho, co zrovna najdeme v kapse nebo na povrchu svého srdce, o žádné bohoslužbě nemůžeme mluvit. Když něco nepotřebujeme, tak se toho zbavujeme lehce. Ovšem ve víře jde o vydání sebe sama - k bohoslužbě či službě jiné. Budeme-li místo toho nabízet drobné, stále nám bude něco podstatného scházet. Ale jestliže přijmeme Ježíšovu nabídku k cestě s ním, poznáme bohatství daleko jiného rázu a kvality, která nepomíjí. Ježíš to nazývá jako poklad v nebi. Jakmile poznáme jeho hodnotu, lehčeji se nám bude zbavovat některých zbytečných pozemských pout. V Boží blízkosti vidíme, že máme z čeho rozdávat – ale rovněž, že máme co krásného očekávat. Amen

NA KŘIŽOVATCE

Nový název sborového časopisu sděluje, že se něco mění, nebo chceme změnit. Obojí je (kéž) pravda. Jako přerovští evangelíci jsme na víceúrovňové křižovatce. Náš kostel stojí na místě, kde se protínají cesty aut, cyklistů i pěších, směřujících za svým cílem a svými zájmy. Občas si někdo kostela i všimne, někdy vyfotí, příležitostně zavítají dovnitř, většinou ho ale vnímají bez zájmu.

Jinou úrovní naší křižovatky je předěl, který čeká, nebo kterým prochází naše církev a sbor v souvislosti s odlukou církve od státu. Samofinancováním nastane velká změna, nikdy u nás nic takového nebylo. Bude zcela na nás, jak se vypořádáme s náklady na údržbu kostela a navíc na plat svého faráře. Tyto mzdové náklady budou v nejbližších letech stoupat každý rok o zhruba dvacet tisíc korun, a to až do roku 2030, kdy dojde k plné odluce od státu a církve nedostanou na mzdy už ani korunu. Je to velká výzva a je to tak zásadně dobře. Znamená to, že se postavíme na vlastní nohy a jak pevně věřím, povede nás to k větší odpovědnosti a sounáležitosti.  Nebudeme jen čekat na to, co nám kdo dá. Všechno bude ve sboru fungovat podle toho, co do něj my sami vneseme. My jako členové sboru, nebo jeho přátelé, sympatizanti. V první řadě ovšem nejde o peníze. Jde o nás samotné, o náš zájem, o naši víru. A v neposlední řadě o vděčnost za kostel a sborové společenství, které je v naší společnosti tak nesamozřejmé. Odtud se pak bude odvíjet i naše hmotná odpovědnost.

Jinou úroveň naší křižovatky představuje samo dění ve sboru. Například střídání generací. Jedni odcházejí, jiní přicházejí. Nedávnou ukončil svou činnost kroužek sester, místo něj pořádáme kavárničky. Lidí, kteří byli spojeni s jakoukoliv místní tradicí, je čím dál méně.  I to je výzva. CO nabídneme lidem hledajícím, těm, kdo o evangelické církvi donedávna neměli žádnou představu? Jak chceme, aby vypadal náš sbor, co ponechat ze stávajících aktivit, co přidat, anebo co místo nich dělat nově, a kdo se toho ujme? Otázek je dost a i ty svědčí o tom, že jsme na určitém rozcestí a zatím nevíme, jak bude vypadat další pokračování naší cesty. Ke všem otazníkům přidávám ještě jeden, která mně osobně leží na srdci: Jak moc vůbec o to, co se ve sboru děje a co se plánuje, máme zájem? Bereme sbor za svůj, chceme, aby se jeho život rozvíjel? Přijde nám samozřejmé, že jeho podoba a životnost se bude odvíjet od přínosu každého z nás? Věřím, že tomu tak je. Ale nezbavuje mě to dalších otázek, např. proč pozvání na některé akce přijmou lidé z jiných církví a z domácích skoro nikdo, proč na posledním výročním shromáždění, který jedná o zásadních sborových věcech a nabízí skvělý prostor k debatě, bylo tak málo dospělých členů sboru…?

V mnoha ohledech jsme na křižovatce. Podobně jako tolikrát Boží lid, třeba v době Jozua, od něhož pochází stále aktuální výzva a povzbuzení: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit… Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Přeji si i každému z vás, ať tuto volbu máme před očima ve všem, co podnikáme, kdy se rozhodujeme a tvoříme si svůj týdenní plán. Pokud si zvolíme službu Hospodinu,  neobejde se to bez jeho požehnání.                               MZ

-------------------------------------------------------------

O ČEM JSOU SKUPINKY

Když se blížil Ježíšův odchod z tohoto světa, věnoval se méně davu a více svým učedníkům. Poslední společné chvíle využil k tomu, aby pár věrným shrnul, upřesnil a vysvětlil všechno, co kázal v posledních třech letech. Naučil je všechno, co bylo potřeba zachovat pro další následovníky, a nakonec je pověřil tzv. velkým posláním: „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal."

Vyučování lidí, kteří právě učinili rozhodnutí a jsou na začátku cesty víry, nespočívá v přednáškách a sbírání vědomostí, ale v osobním studiu Písma, které nás učí žít náš současný život dnes. V malých, asi tak pětičlenných skupinách se seznamují s prvními věcmi křesťanství. Jednoduchá studia o modlitbě, pokání, odpuštění a Duchu svatém jsou základy, na kterých se začíná stavět plnohodnotný křesťanský život. Mladý křesťan tak získá povědomost o Bibli, naváže nová přátelství, která jsou rovnocenná, protože jsou na tom všichni stejně, a je tu možnost se otevřít a svěřit se s věcmi, které ho trápí nebo kterým nerozumí. Třetí věc, která je ovšem na skupinkách nejvzácnější, je možnost vidět, jak nás Boží slovo mění. „Cílem není, abychom Bibli lépe znali, ani abychom jí více rozuměli, ale proměna života na základě Božího slova".

Shrnutí: V malé skupině jde o tři věci: 1. proměna života na základě Božího slova, 2. úzké společenství vztahů, 3. růst ve víře. Lidé, kteří se scházejí, by měli mít zhruba stejné duchovní potřeby a podobné životní podmínky (matky s dětmi, důchodci). Vedoucí pečuje o potřeby těch, co se scházejí, a je též potřeba, aby pečoval někdo o něj. Setkávání vyžaduje řád a zodpovědnost, pokud má mít studium efekt.

Skupinka zpravidla obsahuje sdílení, společné studium a společné modlitby. Pro neformálnost je lépe, když se schází u někoho doma. Vše se má dít s vědomím a požehnáním faráře a vedení sboru.

Tato malá společenství jsou ideálním místem, kde se právě uvěřivší člověk může začlenit do života církve.

Kolika lidem tento druh společenství v našem sboru chybí? A kdo ví, kolik je těch, co se stáhli nebo dokonce odešli, protože nebylo s kým se podělit o své starosti, pochybnosti a zápasy víry. Ale věřím, že ještě není nic ztraceno. Že ti, kdo se chtějí sdílet o své víře, najdou naslouchající uši, a ti zdatnější najdou odvahu nabídnout své zkušenosti. Vždyť se navzájem potřebujeme! Je hrozně vyčerpávající být na všechno sám, necítit podporu a modlitby přátel.

Podle účasti na tomto sborovém rozhovoru soudím, že i staré stromy chtějí růst a že skupinka není potřebná jen pro ty, kdo jsou tu noví.

Místo závěru osobní zkušenost. Když jsem přišla do tohoto sboru, nikoho jsem neznala. A nikoho jsem nepoznala další dva roky, byť moje touha seznámit se byla velká. Jako právě vdaná jsem měla spoustu otázek. Neměla jsem se koho zeptat, s kým se za to modlit, s kým hledat v Bibli, jak to má být správně. Můj duchovní život stagnoval, návštěva kostela mi nic nedávala. Lidé kolem mě byli milí, usmívali se, ale to mou víru oživit nemohlo. Až když jsem byla pozvána na domácí skupinku k tehdejšímu kurátorovi, zažila jsem, co je to společenství. Mohla jsem mluvit o věcech, které s Bohem prožívám, poznávala jsem lidi, kteří měli podobné zkušenosti. Modlitby a Boží slovo mě vedly dál a věci se hnuly z místa. Můj duchovní život se rozběhl mílovými kroky, v kostele jsem se už necítila tak cizí. Přeji tuto zkušenost každému, kdo by v našem sboru chtěl zakotvit. A také každému, kdo touží, aby se jeho víra konečně pohnula z místa.

Katka Rybáriková

(Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 8/2010)

-------------------------------------------------------------

PŮST – CESTA K VELIKONOCŮM

Co pro křesťany znamená postní doba? Je půst aktuální i dnes, v době dostatku? A proč se vůbec křesťané postí? To jsou otázky, které nenapadají jen lidi jiné víry, ale i samotné křesťany.

Ježíšova výzva k obrácení a pokání nemíří na vnější skutky, ale především na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Přesto je v církevním roku zařazeno 40 denní postní období. Trvání postní doby je odvozeno od biblické zprávy, že se Ježíš před začátkem své činnosti postil 40 dní a nocí na poušti. Doba postní není jen samoúčelným obdobím, ale je pevně zakotvena v církevním roku jako příprava na Velikonoce, největší křesťanské svátky. Její význam tedy nespočívá v pouhém odmítání přemíry jídla a světských požitků, ale zvláště v duchovní proměně.

Jak tomu může napomoci půst? Předně je důležité upozornit, že půst není záležitostí výhradně křesťanskou. Naopak, je vlastní všem náboženstvím - postí se Židé, Muslimové, Hinduisté, stoupenci Buddhismu, Taoismu i přírodních náboženství. Co je tedy na postu tak zvláštní, důležité a přitažlivé, že se postí lidé po celém světě, lidé všech vyznání?!

Půst je skutkem pokory k Bohu i k sobě navzájem. Člověk, který se postí, a dělá to ne z pouhého náboženského (církevního) nařízení, ale z vlastního vnitřního přesvědčení, tak jedná z lásky a v lásce. Stejně jako dva lidé, kteří se milují a jsou ochotni být na čas odloučeni, aby pak mohli být spolu, vzdávají se postící se lidé svého dostatku pro Boha i pro druhé. Zvláštní zkušeností postu je, že se láska a pokora odříkáním neoslabuje, ale naopak posiluje. Utvrzuje člověka v trpělivosti a nesobeckosti, protože během postu pociťuje útrapy a strádání, ale z vlastní vůle je snáší. Člověk se tak učí ovládat své touhy a pokušení a tím víc je pak sám sebou. Půst je uvědoměním, že to, co člověk má a dostává, není samozřejmostí. Půst je výborným pomocníkem pro náš každodenně zatěžovaný organismus. Půst ulehčuje mysli i tělu (nejvíce energie tělo spálí při zpracování přijaté potravy). Ukazuje člověku, že se dá jíst i hospodařit mnohem skromněji.

Proto je i dnes aktuální a důležitý. Zvykli jsme si mít všechno, co považujeme za důležité, hezké, moderní, chutné, zábavné. Nejsme ochotni si něco odříkat. Odvrácenou stránkou takového přístupu je ale množství psychických onemocnění, kardiovaskulárních a jiných civilizačních chorob, znečištěné ovzduší, devastovaná krajina, neúcta k zákonům a zvláště k sobě navzájem. Zatímco v naší civilizaci umírají desetitisíce lidí na poruchy organismu způsobené přejídáním, umírají v Africe a v Asii desítky miliónů lidí hladem. I u nás nicméně vzrůstá počet chudých, hladových, a ožebračovaných.

Křesťanství volá po půstu, modlitbě a almužně jako třech pilířích našich skutků. Zvláště pak almužna, tedy solidarita s chudými a pomoc chudým, je velikou výzvou dnešní doby. Láska k chudým a solidarita s nimi je odvěkou součástí tradice církve. Pomáhat těm, kdo trpí nějakým nedostatkem a nouzí, je skutkem opravdové bratrské lásky, skutkem spravedlnosti. Proto zvláště postní doba, která je zároveň přípravou na Velikonoce - největší křesťanské svátky roku, by nás měla přimět k zamyšlení se nad sebou a nad tím, jak žijeme, k aktivní solidaritě s druhými, zvláště s těmi, kdo mají méně než my. Oběma stranám to prospěje.

-------------------------------------------------------------

ROZHOVOR S BARČOU A PETREM DUŠKOVÝMI

Co považujete za nejtěžší při výchově dětí?

Petr :  Pochopit,  že každý má svoji hodnotu, není bezcenný.

Barča : Nedá se říct asi jediná věc. Je to komplexní. Pochopit každé dítě, vcítit se do něj a nějak společně najít cestu. Někdy si říkám, jestli vše dělám dobře.

Opakujete některé postupy ze svých původních rodin?

Petr : Ano

Barča : Ano

Jaký je podíl každého z vás na běžných domácích pracích?

Petr : 30:70

Barča : Běžná domácí práce? Petr spíše nakupuje a já se starám o chod domácnosti. Pokud zůstane s dětmi sám, tak si poradí, navaří a kde je myčka také ví.

Jak dlouho vám trvá sbalit se na týdenní dovolenou?

Petr : 2 hodiny

Barča :  2 hodiny, pokud se balím sama, jinak pomáhám balit i zbytek rodiny, takže déle asi 2 dny.

Která je vaše oblíbená kniha?

Petr : Teď čtu od Halíka : To že byl život?

Barča : Paulo Coelho : Alchymista

Máte nějaký strop na počet domácích mazlíčků?

Petr : Už teď je překročen

Barča : V současné době máme 3 dospělé kočky a 2 koťata, 1 křečka. Momentálně to opravdu stačí, ale nikdy neříkej nikdy.

Která aktivita by neměla chybět na příměstském sborovém táboře?

Petr : nevím

Barča : Hra v lese , poznávání přírody a třeba stavba domečků z mechu a šišek.

Daří se vám někdy „půjčit“ někomu děti a vyjít si spolu třeba na večeři?

Petr : Ano

Barča :  Ano, máme velkou výhodu, že naši bydlí v Přerově a rádi děti pohlídají.

Když jedete autem hodně daleko, co se nejvíc osvědčilo během cesty?

Petr:  CD Čarodějův Učeň, kdy v autě bylo ticho přes 3 hodiny a pak byl konec cesty

Barča : Poslouchání CD, loni jsme poslouchali Letopisy Narnie.

Umíte se představit sebe v důchodě?

Petr: V důchodě nebo při nicnedělání? Otázka je,  jestli důchod vůbec dostanu? Rád bych cestoval a staral se o náš dům a sad (který zatím zakládám).

Barča : Asi jo, doufám, že budeme mít nějaké vnoučata. Cestování, zahrada.

-------------------------------------------------------------------

CO SE CHYSTÁ V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ

- 24.3.  od 14.30 ekumenická křížová cesta na Šířavě

- 29.-31.3. duchovní pobyt v Králíkách

- 30.3. Co by měl vědět každý presbyter, Praha

- 1.-5.4. konference partnerských sborů PC USA a ČCE,   

              Atlanta

- Velikonoce 18.-21.4., program:

• čtvrtek 16 hod. – sederová věčeře (zájemci se zapisujte)
• pátek 10 hod. – bohoslužby + výlet ke křížové cestě v Drahotuších
• neděle 10 hod. – bohoslužby

SBOROVÝ PROGRAM