Z obsahu:

1. Úvod - ŽÁDNÝ VTÍPEK, JEN TAKOVÉ PODZIMNÍ ZAMYŠLENÍ
2. VÝZVA K ROZHOVORU O BOHOSLUŽBÁCH
3. MLADÍ U NÁS – ZTRATILI SE?
4. SBOROVÝ PROGRAM

ŽÁDNÝ VTÍPEK, JEN TAKOVÉ PODZIMNÍ ZAMYŠLENÍ

Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem: "Jsem slepý. Prosím, pomozte mi."
Šel kolem publicista a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehnul se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu.

Odpoledne se publicista vrátil ke slepci a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek.
Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal.

Publicista odpověděl: "Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu." Usmál se a odešel. A slepec se nikdy nedozvěděl, že na tabuli stálo: "Je nádherně barevný podzim, ale já ho nemohu vidět."

Změň svou strategii, když se věci nedaří a posílíš naději, že se to obrátí k lepšímu.

-------------------------------------------------------------

VÝZVA K ROZHOVORU O BOHOSLUŽBÁCH

V souvislosti s přípravou nové agendy, která obsahuje různé pořady bohoslužeb (dosavadní je z r.1983), jsme v celé církvi vybídnuti k rozhovoru o podobě bohoslužeb, co se při nich děje, jak se nás to dotýká nebo snad jak nás to míjí. K čemu agendu potřebujeme? Třeba k tomu, abychom byli spojeni s bohatstvím tradic světové reformace i českobratrského evangelictví. Společná agenda otevírá prostor pro takové slavení Kristových svátostí a naslouchání Božímu slovu, v němž nám bude dobře, společně mladým i starým, ve víře silnějším i ve víře slabším, těm kdo jsou v církvi od narození, i těm, kdo do ní přišli nedávno, domácím i hostům. Nová agenda staré neruší, spíše obnovuje, vnáší nové podněty a reaguje na změny, kterými i naše církev prochází. Jednou z nich je například posun rázu bohoslužeb „od přednášení ke slavení“. Obsah agendy není závazný, je vodítkem k tomu, jak společně připravit a slavit bohoslužby.

Komentář k formulářům

Základní podobou jsou bohoslužby s večeří Páně. Služba slova a svátostí patří k sobě a jsou vzájemně propojeny. Praxe každonedělního slavení bohoslužeb v naší církvi převážně bez Kristova stolu má své historické důvody. Přesto by však neměl vznikat dojem, že večeře Páně je obřad, který výjimečně anebo čas od času přidáváme k řádné bohoslužbě. Je třeba hlubšího rozhovoru o obsahu a významu večeře Páně, o jejím místě v životě sboru a církve.

Formulář A navazuje na formulář stejného označení v současné agendě. Jde, s malými obměnami, o nejčastěji užívaný bohoslužebný formulář v ČCE. Některé prvky jsou v něm upraveny a do každých bohoslužeb se vkládá vyznání vin se slovem milosti a vyznání víry.

Formulář E nenavazuje přímo na žádný z formulářů v agendě, ale vychází z tradiční podoby evangelické bohoslužby a podobá se současným formulářům evangelických církví v zahraničí.

Vysvětlení k jednotlivým částem bohoslužeb

Úvodní část

Smyslem vstupní hudby je soustředit mysl posluchačů a připravit je k následující bohoslužbě. Preludium na varhany či jiný vhodný hudební nástroj může nahradit zpěv pěveckého sboru. Shromáždění povstane až k otevření bohoslužeb trojičním pozdravem.

Podle staré křesťanské tradice začínají služby Boží trojiční formulí „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, která připomíná, že vše, co bude následovat, se bude dít ve jménu trojjediného Boha, v jehož jméno jsme byli pokřtěni. Shromáždění odpovídá společným „Amen“.  Liturgický pozdrav může být formulován i tak, aby na něj shromáždění mohlo odpovědět (např. P: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. S: I s tebou.)

Po pozdravu zazní slovo z Písma, které je výrazem chvály nebo vyznáním shromážděné církve. Může být vybráno se zřetelem k období církevního roku nebo v souvislosti s ostatními biblickými texty dané bohoslužby. Tradičně jsou volena slova ze žalmů, které daly názvy jednotlivým nedělím podle církevního roku (tzv. introity).

První písní může být podle reformované tradice žalm. Vybíráme takový, který souvisí s ostatními texty bohoslužeb nebo s obdobím církevního roku. První písní může být také chvála, ranní píseň nebo píseň, která shromáždění uvádí do svátku nebo období církevního roku.

Úvodní modlitba má především charakter chvály a díků – za Boží skutky i za to, co denně dostáváme. Zároveň je přípravou na další dění (vzývání Ducha svatého a prosba o jeho přítomnost mezi námi a všude, kde se církev shromažďuje, prosba o slyšení a přijetí Božího slova). Modlitba nemusí být příliš dlouhá, pro snadnější tvorbu i lepší vnímání účastníků by měla sledovat určitou strukturu. Např.: 1) Chvála – vyznání vin – prosba o přítomnost Ducha svatého. 2) Trojiční: Tato forma modlitby zdůrazňuje trojiční charakter naší víry i bohoslužby. 3) Modlitba zohledňující naši situaci. Uvědomujeme si, kdo jsme a jací jsme, a ke komu přicházíme, stojíme-li v tuto chvíli před Bohem. Shromáždění na modlitbu odpovídá společným „Amen“. K tomu vyzveme, má-li modlitba pevné zakončení, např. „O to prosíme skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje po všechny věky věků.“

Slovo k dětem. Odcházejí-li děti do nedělní školy, doporučujeme, aby byly ve shromáždění přítomny vždy během úvodní části bohoslužeb, a poznávaly tak, že bohoslužba celého sboru je i jejich slavením. Děti slaví bohoslužby spolu s dospělými. Odcházet pak mohou společně po úvodní modlitbě, před bohoslužbou slova. V některých sborech se před bohoslužbu slova vkládá oslovení dětí, které souvisí s jejich následným programem nebo s tématem dané neděle. Je také možné zařadit na toto místo píseň, kterou děti dobře znají a ke které se rády přidají. Návrat dětí do shromáždění po bohoslužbě slova a jejich účast při společném slavení večeře Páně (nebo, není-li večeře Páně, pak při přímluvném obecenství a při požehnání) mají být samozřejmostí všude, kde je to jen trochu možné. Zvláště v případě večeře Páně doporučujeme na tuto praxi dbát.

Pokládáme za vhodné oddělit úvodní část a bohoslužbu slova, například písní. Jsou-li ve shromáždění přítomny děti, je dobré, když se aspoň k jedné písni v úvodu bohoslužeb mohou dobře připojit. Na toto místo je také možné zařadit píseň pěveckého sboru.

Služba slova

První čtení Písma uvádí do širší biblické souvislosti kázání nebo souvisí s liturgickým rokem, případně bohoslužebnou příležitostí. Doporučuje se volit čtení ze Starého zákona, káže-li se na novozákonní text, a opačně. Je vhodné, aby první čtení Písma předčítal někdo z účastníků bohoslužby (po předchozí domluvě a přípravě).

Píseň po prvním čtení Písma navazuje na obsah slyšeného čtení nebo se vztahuje k období v církevním roce nebo je prosbou za správné slyšení slova Božího.

Druhé čtení Písma je zpravidla základem kázání a tvoří spolu s ním vrcholnou část bohoslužby slova. Doporučujeme, aby čtení zahrnovalo souvislejší biblický oddíl, a to i v případě, že se kazatel bude věnovat pouze jednomu z veršů nebo dílčí myšlence oddílu.

Kázání v naší církvi nejčastěji vychází z biblického textu a doporučujeme tohoto zvyku se držet. Tento mluvený projev má oslovit aktuální zvěstí evangelia spíš než odborným výkladem biblického textu, proto je třeba dbát jak na jeho kvalitu, tak na to, aby bylo kázání srozumitelné a bylo dobře slyšet. Kázání může vyústit přímo do modlitby nebo po něm může následovat chvíle ticha.

Krátká modlitba, která následuje po kázání, reaguje svým obsahem na zvěst kázání, proto může mít různý charakter (poděkování, prosba o sílu k následování, vyznání…).

Veřejné vyznání vin a slovo milosti v bohoslužebné praxi reformačních církví zpravidla patří k bohoslužbě slova. Není tedy především přípravou k večeři Páně, ale má být součástí každé bohoslužby. Pokaždé totiž máme před očima skutečnost našeho selhání ve vztahu k Bohu i k druhým lidem, skutečnost hříchem porušeného lidství, pro něž je jedinou nadějí Kristova záchrana. Nejvhodnější formou vyznání vin je společná kající modlitba. Jinou možností je forma zpovědních otázek, na které shromáždění předsedajícímu odpovídá. Vyznání vin je vhodné zařadit buď v úvodu bohoslužby (jako přípravu na následující dění) anebo po kázání (jako odpověď na zvěstované slovo, v jehož světle poznáváme svou nedostatečnost a hříšnost). Po vyznání vin a slovu milosti může být zařazen pozdrav pokoje, při němž si účastníci navzájem podají ruku, např. se slovy „Pokoj tobě.“ Vyjadřujeme tím, že přijaté Boží odpouštění nás vede k tomu, abychom se smířili také s lidmi kolem nás.

Důležitým prvkem křesťanského slavení bohoslužeb je společné vyznávání víry. Doporučujeme, aby se vyznání víry stalo pravidelnou součástí bohoslužby slova jako odpověď na slyšenou zvěst i výraz sounáležitosti s obecnou církví Kristovou. Apoštolské vyznání víry je v našich sborech jistě známější, Nicejsko-cařihradské vyznání je však rovnocenné a doporučujeme do bohoslužeb střídavě zařazovat jedno i druhé.

Píseň po kázání buď tematicky navazuje na kázání, reaguje na ně nebo rezonuje s vyznáním víry.

Služba stolu Kristova

Slova ustanovení jsou klíčovou součástí večeře Páně. Připomínají příběh Ježíše Krista, vysvětlují, proč se večeře Páně koná a jak ji chápat. V reformačních církvích je zvykem užívat doslovné citace z evangelií (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,19-20) nebo z 1K 11,23-25.

Modlitba k večeři Páně (formulář A) je náhradou za klasickou eucharistickou modlitbu. Ta byla v tradici reformačních církví do velké míry opuštěna, protože ve své tehdejší podobě obsahovala četné formulace vyznívající ve smyslu opakovaného přinášení oběti Ježíše Krista. Obsahem modlitby k večeři Páně by měly být především dva ústřední motivy: děkovná připomínka Božích skutků (anamnéze) a prosba o Ducha svatého (epikléze).

Eucharistická modlitba (formulář E) se od dob staré církve užívá pro vyjádření vděčnosti a díkůvzdání (eucharistia). Obsahuje jednak připomínání Božích činů spásy v Kristu (anamnézi), za něž vzdáváme díky, jednak prosby o Ducha svatého (epiklézi). Tradičně tvoří její základní strukturu tyto prvky: V úvodním dialogu mezi předsedajícím a shromážděním zaznívá výzva k pozvednutí srdcí „Vzhůru srdce“, na kterou lid odpovídá ujištěním, že je již pozvedl k Pánu. Samotné díkůvzdání je spojené s chválou za konkrétní Boží jednání v Kristu. Je zakončena plynulým přechodem k volání „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů…“ (Iz 6,3). Jeho společným zpěvem či recitací se pozemský sbor věřících připojuje k nebeské bohoslužbě a oslavě Božích skutků. Vrcholem modlitby je připomínka nové smlouvy uzavřené v Kristově krvi, do níž jsou bez rozdílu zváni všichni lidé. Proto plynule přechází do slov ustanovení, která jsou pojata jako součást modlitby. (Po slovech ustanovení může být vložena společná aklamace označovaná jako tajemství víry: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“) V dalším kroku se pozornost obrací od Božích skutků spásy k tomu, co v této chvíli koná shromáždění. Tento přechod lze vyjádřit např.: „Pamětlivi jeho smrti a vzkříšení slavíme tento hod…“ Následuje prosba o vstup Ducha svatého do dění večeře Páně (epikleze). Je formulována jako prosba o posvěcení darů pro společnou hostinu a/nebo jako prosba o spojení účastníků večeře Páně s Kristem a mezi sebou navzájem.

Modlitba Páně má tradičně své místo v liturgii večeře Páně jako „modlitba před jídlem“. Její první prosba „Přijď království tvé“ zdůrazňuje horizont Božího království, k němuž se vztahuje také hod Kristova stolu. Také kvůli prosbě za odpuštění vin má Otčenáš své logičtější umístění před přijímáním, než po něm. V neděli, kdy se večeře Páně nekoná, je vhodné zařadit modlitbu Páně po přímluvách. Lze ji také zpívat (v nepísňové úpravě i jako písňovou parafrázi).

Úkon lámání chleba může být zařazen po modlitbě Páně. Předsedající recituje zpravidla parafrázi apoštolových slov z 1 K 10,16 (např.: „Chléb, který lámeme, je naší účastí na těle Kristově.“ „Kalich požehnání, za nějž děkujeme, je naší účastí na krvi Kristově.“). Bere při tom do rukou chléb a rozlomí ho, vezme do rukou také kalich. Tímto symbolickým úkonem se znázorňuje význam večeře Páně pro shromáždění: Ti, kdo přijímají z jednoho chleba a z jednoho kalicha, získávají účast na Kristově těle a na nové smlouvě uzavřené v jeho krvi.

Společnou prosbou „Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi a daruj nám pokoj“ (formulář E), případně zpěvem odpovídající písně, vyjadřují účastníci Kristova stolu svou důvěru v Kristovu milost a prosí o dar pokoje.

Vhodnou formou vysluhování je rozdílení chleba a vína účastníkům v kruhu. Tímto způsobem je zdůrazněno společenství, které má podíl na jednom chlebu a kalichu. Předání chleba a kalicha může vysluhující doprovázet vhodnými slovy, např.: „Chléb života.“ „Kalich spásy.“

Kazatel propouští jednotlivé kruhy účastníků vybranými biblickými verši a slovy „Jděte v pokoji“.

Po modlitbě Páně může být zařazeno pozdravení pokoje vzájemným podáním ruky a slovy „Pokoj tobě!“. Děje se na znamení odpuštění a jednoty Kristovy církve. Jiné vhodné umístění pozdravu pokoje v rámci večeře Páně je na začátku liturgie VP, nebo bezprostředně před přijímáním.

Modlitba po přijímání obsahuje poděkování za přijatá dobrodiní Kristova stolu a prosby o jejich působení ve všedním životě, službě či misii.

Přímluvné obecenství

Sborová oznámení nejsou jen organizační záležitost. Mohou dotáhnout zvěst kázání do situace sboru, pomáhají budovat společenství a inspirují k modlitbě za členy sboru, církev i ekumenu. Je možné dát prostor i aktuálním oznámením od účastníků bohoslužeb, pozdravům apod.

Sbírka je odpovědí poslušné a vděčné víry na slyšení Kristova evangelia. Za vhodnější pokládáme konání sbírky přímo v rámci bohoslužeb než její zařazení po skončení bohoslužeb při vycházení. Lze ji konat během oznámení, za zpěvu písně nebo za doprovodu hudby.

V přímluvné modlitbě se společenství věřících ujímá své role jako „královské kněžstvo“ a modlí se zástupně za celé stvoření. V tradici církve se nejedná o modlitbu předsednickou, nýbrž o modlitbu lidu. Proto je vhodné, když ji připravuje a přednáší někdo z účastníků bohoslužby. Do veřejné přímluvné modlitby byly od nejstarších dob zařazovány přímluvy ze čtyř oblastí: za místní společenství a jeho členy, za církev obecnou a její jednotu, za trpící a nemocné, za spravedlnost a mír ve světě. Přímluvná modlitba může mít takovou formu, při níž jednotlivec přednáší celou modlitbu sám, nebo litanie, kdy jeden člověk jmenuje konkrétní předměty přímluv a shromáždění se k nim připojuje společným zvoláním („Pane, smiluj se“ apod.).

Závěrečná část

Slovo poslání předchází v bohoslužbě závěrečnému požehnání. Jedná se o povzbuzení a nasměrování k tomu, aby naše bohoslužba měla své pokračování i ve všedních dnech a celý náš život se stal odpovědí na evangelium Ježíše Krista.

Závěrečné požehnání vyhlašuje shromážděnému lidu jistotu Boží blízkosti. Vhodná slova požehnání nalezneme v Písmu a v křesťanské tradici, je však možné použít i vlastní formulace. Požehnání tradičně doprovází gesto vztažených rukou nebo znamení kříže odkazující k Božímu jednání, ke kterému se při požehnání upínáme. K závěrečnému „Amen“ se shromáždění přidává.

Závěrečná píseň má charakter odpovědi na přijatou zvěst a svátosti, na slyšené poslání a darované požehnání. Po ní může následovat postludium, které posluchači vyslechnou vsedě, nebo hudba k vycházení.

-------------------------------------------------------------

MLADÍ U NÁS – ZTRATILI SE?

Před časem jsem oslovila mailem skupinku lidí, kteří k nám do sboru chodili jako děti a mladí a teď už je nevídáme. Byla jsem zvědavá, co v nich nás sbor zanechal, na co rádi vzpomínají, jestli jim něco vadilo, jestli má víra v jejich životě místo. Z osmi mailů jsem dostala jednu odpověď. Napsala ji Johanka Kochtová a já jsem jí vděčná. Můžete si to přečíst:

Nemyslím si, že děláte vy "dospělí" něco špatně, mně se v kostele líbí, bohoslužby se mi líbí, ráda si s Vámi se všemi popovídám a vždycky všechny moc ráda vidím.

Spíš vidím problém v sobě. Podobně jako moje mamka, která taky nechodí pravidelně, nemám to v hlavě uložené jako takovou povinnost, štve mě to na sobě. Co se týče víry, tak ji beru opravdu vážně, modlím se každý týden a mám v Bohu oporu, vdávat v kostele bych se určitě jednou chtěla...

Jsem vděčná vám všem a svým rodičům, že mě do kostela vodili jako malou. Každopádně teď, když bydlím jinde, je to těžší se dostat do Přerova a v neděli ještě víc... když mám volno, tak hodně cestuji. Takže i kdybych čas měla, nejsem doma… Myslím, že je to trochu problém rozdílného životního stylu mezi našimi generacemi... Ale kdo ví:) Každopádně bych chtěla chodit častěji, ale pořád na něco čekám, jako bych měla pořád rozdělenou práci a do kostela mohla chodit až budu v klidu... Myslím, že si potřebuji v hlavě trochu víc ještě uspořádat priority, ale nejspíš to je o tom dospívání:) snad se k tomu už dostávám...

Zrovna teď sedím na sále a hlídám pána se zlomeným krčkem femuru. Vira mi moc pomáhá se se vším v práci vyrovnávat. Není to často jednoduché, ale mám pocit, že když se modlím k Bohu, tak to zvládám lépe. Pořád ho prosím, aby mě vedl správným směrem, pomáhal mi pomáhat lidem. Děti budu k víře určitě taky vychovávat, až jednou nějaké budou:))  

Připravila Šárka Zacpalová

SBOROVÝ PROGRAM

říjen - listopad 2019

PŘIPRAVUJEME KE 30.VÝROČÍ 17.11.1989:

• 7.11.: Koncert pro violoncello a klavír (Mikael  

    Ericsson a Daniel Jun)

• 28.11.: Beseda s historikem Petrem Blažkem  

      (ÚSTR, Praha)