Bratři a sestry,

děti v NŠ probírají vyznání víry a dnes začínají druhý článek: věřím v Ježíše Krista.

Právě ve víře v Ježíše Krista se v neděli shromažďujeme. On sám nás sem přivedl, je tady, sedí vedle nás. Díky Němu slavíme neděli jako mimořádný den, svátek Vzkříšení. K Němu směřují naše zpěvy a modlitby. K Němu obracíme své srdce a svou mysl. Vždyť nejde o nic menšího, než co zvěstuje nápis na našem kostele: Kristus život náš.

Věřím, věříme v Ježíše Krista. Co to znamená pro nás, pro tento svět? Cítíme, že tu jde o něco ryze osobního. Proto zazněla Ježíšova otázka učedníkům i nám samým: Za koho mě pokládáte vy?

Ve své knihovně mám krásnou knížku „Ježíš v proměnách staletí“. Jednotlivé kapitoly prozrazují, jak se na Ježíše dívaly různé generace: Ježíš jako rabi, jako světlo pohanů, král králů, jako smysl vesmíru, Syn člověka, jako inspirace nového umění, jako mnich vládnoucí světu, jako ženich duše, jako božský a lidský vzor, univerzální člověk, zrcadlo Věčného, Kníže pokoje, učitel zdravého rozumu, Básník ducha, Osvoboditel… Kolik jen dalších obrazů či karikatur bychom mohli přidat k tomuto výčtu. Jenže v tuto chvíli nejde o to, co se můžeme o Ježíši dovědět nebo nastudovat. Sám Ježíš se nás ptá docela osobně: Za koho mě pokládáte vy – my, co se scházíme v tomto kostele?

Ježíš po nás nechce nějakou všeobecnou odpověď. Nejde o to, jak budeme mluvit o Bohu. Tady jde o mě. Jde o to, aby odpověď na tuto otázku byla opravdu moje. Já, právě já se svou hlavou, se svým srdcem, se svými starostmi a námahou, se svými radostmi, se svým hříchem jsem osloven… Slyšíme Ježíše, jak se na nás obrací: Za koho mě TY pokládáš, kdo jsem já pro TEBE? A tak je třeba zavřít knihy, encyklopedie, katechismy a otevřít své nitro, vyjít ven se svou vírou, ať pevnou nebo kolísavou. A nebát se, že naše odpověď nebude nikdy konečná, nebude pořád stejná. Ani Petrova odpověď nebyla konečná. Petr odpověděl dobře: Ty jsi Boží Mesiáš. Ale ani on ještě netušil, co ho všechno čeká, čím jeho víra ještě projde a jak se promění i jeho vztah k Ježíši – přes zbabělce, který Ježíše zapírá, až po svědka, který jde pro víru ve vzkříšeného Krista i do vězení, ba až na smrt.

V Petrově odpovědi je velice mnoho. Jinými slovy říká: Ty jsi ten, který přišel, aby mne spasil, zachránil, dal mému životu smysl a naději. Ty jsi ten, který mě přijímá i s mou vinou, mým hříchem.

Petr ví, že Ježíš je víc, než všechno, co může vyjádřit slovy. Jistota, moc, autorita. Ten, kdo přichází z Boží strany, kdo je sám Bůh. Kdo staví most mezi Bohem a člověkem.

A co je snad nejdůležitější: Petr nemluví ve třetí osobě (Ježíš je ten a ten), nýbrž v přímé řeči, jako v modlitbě: Ježíši, Ty jsi Mesiáš, v Tobě přichází sám Bůh se svou vůli, mocí a láskou. Takto v Tebe věřím a takto se Ti odevzdávám.

A v té chvíli se Petr stává křesťanem.Ve chvíli kdy se přiznává k Ježíši jako ke svému Pánu. Mnoho věcí ještě neví, mnohému ještě nerozumí, Ježíšova smrt teprve přijde. Rozhodující je jeho vyznání: Ty jsi Kristus, můj zachránce, můj Pán.

S životem křesťana je samozřejmě spojen křest, sounáležitost s církví, znalost křesťanského učení, čtení z Bible, případně i slušné a poctivé chování. Ale to vše má vyústit do vyznání víry v Ježíše Krista. Je to zde řečeno jasně a zřetelně: Kristovým následovníkem se člověk stává v osobním vztahu k Ježíši, jeho přijetím, vyznáním: Ježíši, ty jsi Kristus, můj Pán a Bůh.

Příběh Petrova vyznání nechce jen převyprávět, co učinil Petr a učedníci. Zní z něho otázka pro každého z nás:  Za koho mne považuješ ty? Co pro tebe znamenám, jaké mám místo ve tvém životě? Jak se ke mně stavíš ty?

Ježíš se ptá mě, tebe. Je to jeho osobní otázka. Kardinální otázka celého našeho života. Protože všechno závisí na tom, kým je pro mě, kým je pro nás Ježíš Kristus.

A jelikož je to osobní otázka, kterou nám Ježíš dává, nemůžeme na ni odpovědět neutrálně, schovávat se za myšlenky a názory jiných. Nemůžeme za sebe nechat odpovědět jiné, v rodině, ve sboru. Nemůžeme ani mlčet. Ježíš se ptá a čeká na naši odpověď. Na odpověď, kterou nejvýstižněji proneseme v modlitbě.

Ve středu začíná postní období. Mohli bychom, BaS vstoupit do tohoto času s modlitbou za sebe, za svou víru, za naše nejbližší: děti, vnoučata, rodiče, partnery. Vzpomeňme si přitom na dnešní první čtení: Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně. Zamysleme se nad tím, co neblaze ovlivnilo mnoho křesťanských rodin – že rodiče dali svým dětem ve věcech víry příliš velkou svobodu; nevedli je ke Kristu, s tím, že se jednou musejí rozhodnout sami. Udělejme si nad tím otazník, zda to nebylo ulehčení rodičovské role. Vždyť pokud se mají děti samy rozhodnout, musejí o tom něco vědět, je potřeba, aby měly zážitek účasti na životě víry, církevního prostředí. A především na Ježíšově blízkosti a požehnání. V tuto chvíli nejde o to si říkat, co jsme měli nebo neměli udělat, nýbrž o naše modlitby. Tím vše začíná. A můžeme dodat: v modlitbě není nikdy nic ztraceného.

K našemu vyznání ovšem patří i druhá stránka. Ježíš učedníkům důrazně přikázal, aby zatím o svém vyznání nikomu neříkali. Není to překvapivé? Vyznávají svou víru a mají si ji nechat pro sebe? Ale Ježíš učedníkům přikázal, aby zatím mlčeli. On přináší lidem víc, než po čem touží. Přináší více, než lidé dovedou očekávat – lásku, odpuštění, naději, kterou ani smrt nezničí. Ale cesta k této pravdě není přímočará. Není to tak, že teď vstaneme a řekneme, Ježíš je Kristus, a je hotovo, a už jsme v Božím království. Ona cesta vede utrpením, smrtí a hrobem. Není to cesta rovnou ke slávě. Nejprve to bude cesta ponížení a zborcení všech lidských nadějí.

Ježíš jim řekl: "Syn člověka musí mnoho trpět.“ Bude trpět, protože hřích, náš hřích, který vzal na sebe, bolí. Naše vysvobození od zlého, naše záchrana nebyla zadarmo. Něco to stálo – Ježíšův život. Proto nelze k vyznání Ježíš je Pán dojít bez utrpení. Bez utrpení, kdy se zříkáme sebe sama, vlastních plánů a ambicí a svůj život vkládáme do Božích rukou.

Vyznání Ježíše Krista jako Pána by bylo neúplné, kdyby s tím nebylo spojeno vyznání vlastního selhání. Poznání, jak na tom před Boží tváří doopravdy jsem. Neschopnost pravé lásky. Máme uznat právě to, že je nám evangelium nepohodlné, že se tolik věcí v nás jemu vzpírá, že ho přijímáme jen naoko, ale ve skutečnosti že si přejeme žít po svém. Naše přirozenost se vzpírá cestě kříže, snaží se vyhnout utrpení, a proto je pro ni Ježíšova zvěst protivná.

Dnes však máme příležitost konat nově pokání, obrátit se. Od cesty své k cestě Ježíšově. A následovat ho. Proto se na nás Ježíš obrací otázkou: Za koho mě pokládáte vy? A také, co to pro nás znamená? Vyznáváme Ježíše jako svého Pána svými ústy, nebo také celým srdcem, celou myslí a celou duší? Jdeme cestou kříže? Ano, i my máme být Božím slovem ukřižováni. Protože platí, že ten, kdo nezemřel svému hříchu, kdo nepoznal svou naprostou slabost a odkázanost na Pána Boha, kdo nezemřel ve spoléhání na svůj rozum a své schopnosti, ještě nepoznal pravý život. Neboť „život je v Božím Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá syna Božího, nemá život.“ (1J 5,11n). Amen