Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání (22.9.2013) - Blahoslavení ti, kteří pláčí (Mt 5,4)

23. 9. 2013

Kázání ke stažení zde.

 

Neděle 22.9.2013                                                                                  Kázání: Mt 5,4

 

Sestry a bratři,

na začátku nového roku, k narozeninám, k svátku si často přejeme hodně štěstí. Myslíme tím hmotné zabezpečení, dobré zaměstnání, zdraví, klid, pohodu, věci příjemné a žádné nesnáze. Tak si většinou představujeme člověka šťastného. Jak se s tím však shoduje Ježíšovo slovo z kázání na hoře? Blahoslavení (tedy blažení, šťastní v Božích očích) jsou chudí, plačící, tiší, hladovějící, žíznící, pronásledovaní. Lze si takový vztah spojit se štěstím?

Blahoslaveným (blaženým, šťastným) není podle Písma svatého ten, kdo se nutně cítí šťastným, ale ten, koho za šťastného prohlásí Bůh. O pravém štěstí neboli blahoslavenství člověka se rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, nebo osobní pocit štěstí. 
Podle SZ je blahoslavený člověk, který se neřídí radami svévolníků, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon (Ž 1,1-2); ten, kdo doufá v Hospodina, třeba i proti všemu, co vidí kolem sebe (Iz 30,18); ten, kdo bydlí v domě Hospodinově a v Bohu hledá sílu (Ž 84,5-6); blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin (Ž 144,15).

Příchodem Ježíše Krista se dějí nové věci. Ježíš prohlašuje blahoslavenými ty, kteří uposlechli jeho výzvu k následování. S ním přichází království Boží. A tato skutečnost, byť neviditelně převrací všechno dosavadní hodnocení. Za blahoslavené jsou prohlášeni právě ti, kteří bývají obvykle považováni za nešťastníky: chudí, plačící, hladovějící, pronásledovaní …

Dnes slyšíme: Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni - tak zní druhé blahoslavenství.

Martin Luther přeložil řecké slovo „plačící“ výrazem „ti, kdo nesou bolest“. To je příznačné. Lidé následující Krista se nevyhýbají utrpení a bolesti, jakoby s tím neměli nic společného. Nesou je. Nesou to, co je jim uloženo, co je na ně naloženo, co je postihuje na jejich cestě za Ježíšem. Nikoliv trpně, na způsob „mouchy, snězte si mě“. Nýbrž ve víře a vědomí, že cesta Ježíše Krista i cesta těch, kteří jej následují se nevyhýbá špíně, bolesti, námahy. Tam Ježíš vcházel, tam přinášel evangelium. Šel cestou, která vedla ke kříži. A tak plačící žijí ve společenství a ze společenství s Ukřižovaným. To dává životu smysl i v bolesti. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

1. Pláč, to může být nejprve jednoduše pláč nad zármutkem v našem srdci, ve složitých situacích, kterými procházíme. Zármutek a bolest vyvolají pláč, je to zcela přirozené. Zadržovat nahromaděnou bolest, neuvolnit ji v pláči, může být pro člověka někdy zničující. Psychologové mluví o nutnosti uvolnit nahromaděnou bolest v pláči. Je to pochopitelná a ozdravná emoce. Ale proč jsou plačící blahoslavení? To musí mít ještě hlubší smysl.

2. Pláč spojený s modlitbou a pokáním (nebo lépe řečeno modlitba spojená s pokáním a pláčem) je jedním ze základů našeho života a vztahu s Bohem.

Pláč, uvolňující nahromaděnou bolest, znají snad všichni lidé. O to blahodárněji působí pláč, spojený s vylitím srdce před Pánem, pláč spojený s pokáním. Pokání někteří východní duchovní otcové nazývají druhým křtem. Jeden z nich, Efrém Syrský napsal: „Slzy, které padají na mrtvolu, nikdy tělo nevzkřísí, ale když padnou na duši, vzkřísí ji, přivedou ji k životu.“ Takový účinek má naše upřímnost před sebou samým a před Bohem. Vždyť Ježíš řekl, a vždy bude platit, že plačící jsou blahoslavení…

Bůh čeká na pokání člověka, a je šťastný, když k němu dojde. Vzpomeňme si na návrat marnotratného syna a radost jeho otce. Jak říká Ježíš: V nebi je radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání. (Lk 15,7.10) Protože to je zásadní krok v našem životě.

Je zdravé plakat a nechat si Pánem ovázat a uzdravit svá zranění, své ztráty, zklamané naděje, bolesti, své pády a nezdary… A také plakat nad svými hříchy. Někteří křesťané tvrdí, že hříchů není potřeba litovat (a plakat nad nimi), ale stačí je jen „vyznat“ a hotovo. Tito lidé si to snaží udělat jednodušším, ale o to víc pak ztrácejí. Povrchním životem, povrchním pokáním, se budou jen postupně vzdalovat od Pána Boha. Bible totiž mluví nejen o vyznávání hříchů, ale také o litování hříchů i pláči nad nimi.

Symeon řečený Nový Theolog (949-1022) píše: „Bez slz naše zatvrzelá srdce nemohou změknout, naše duše nemohou získat duchovní pokoru a my nemůžeme být sjednoceni s Duchem svatým.“

Pokání je vždy spojeno s modlitbou. Hluboké přímluvné modlitby za sebe i za druhé, za smíření, za obrácení… Takové modlitby mění lidské životy. Když Bůh najde modlící se muže či ženy, kteří vydají svá srdce do modliteb za druhé, za národ, mohou být změněny cesty mnohých! Všechna velká Boží hnutí, ke kterým v dějinách došlo, byla nejprve promodlena, „porozena“ na kolenou, v přímluvných modlitbách, v slzách, v úpěnlivých prosbách za Boží milosrdenství a vylití Ducha svatého! To jsou modlitby, po kterých Bůh touží! Ježíš řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově uctívají a modlí se k němu, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. Neboť takové Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, v duchu a v pravdě musejí ho uctívat.“ (J 4,23-24).

Jeremiáš, král David a apoštol Pavel náleží k největším biblickým postavám, a každý z nich je mužem mnoha slz, mužem modlitby, přímluvcem. Na prvním místě sám Pán Ježíš. V listu Židům 5,7 čteme: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu…a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“.

3. Důvodem k pláči se také stávají utrpení a zkoušky, které doléhají na člověka. V tomto světle můžeme rozumět i biblickému výroku v Žd 12,6 "Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna." Obvykle považujeme zlé věci, k nimž dochází v našem životě za chybu, čáru přes rozpočet, co jen sráží dolů kvalitu života. Z Božího slova se dovídáme, že i zlé věci Bůh používá k dobrým cílům. Kolikrát teprve tehdy, když se cítíme vykolejeni, když prožíváme bolest, vnímáme, jak je nám podaná Boží ruka blízko.

Nedávno mně oslovil jeden citát: "Životní zkoušky jsou Božími nástroji, které zbavují naši povahu nečistot a nerovností. Působí bolest, když otesávají, hoblují, brousí a leští... Neužitečnému materiálu Mistr nevěnuje tak pečlivou a důkladnou práci. Jen vzácné a drahé kameny brousí "podle chrámového vzoru" /Ž 144,12b/. Blahoslavenství v této situaci ukazuje člověka proměňovaného k Božímu obrazu.

Sestry a bratři, Ježíš za blahoslavené označuje ty, kteří pláčí, kteří jsou hnuti lítostí nad utrpením druhých i nad stavem vlastního nitra. Pokud  s lítostí vyznáváme své přehmaty i slabost a vlažnost své víry, potom i nám platí Ježíšovo zaslíbení: "neboť oni budou potěšeni." Amen