Introit: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. (Žalm 118,22-24)

Píseň z Dodatku k EZ 667

Modlitba

Vzkříšený Pane Ježíši Kriste, svým zmrtvýchvstáním jsi přemohl smrt. Sestoupil jsi do hrobu a všechno mrtvé v nás jsi uchopil do svých rukou, abys to znovu uvedl do světla a do života.

Odvalil jsi kámen, který nám tíží a brání žít. Přeťal jsi pouta zla, která nám nedovolují volně se pohybovat. Vstal jsi z mrtvých a dáváš nám jistotu, že i my můžeme vstát spolu s tebou z hrobu vlastního strachu, z hrobu své temnoty a rezignace.  Ty ses po svém zmrtvýchvstání nejprve ukázal Marii Magdaléně a oslovils ji jménem. V setkání s tebou zakusila, že láska odnímá smrti její moc.

Prosíme o takovou víru a naději, že i v okamžiku různých zkoušek se prosadí tvé slovo lásky. Radujeme se dnes z tvého zmrtvýchvstání a prosíme, ať tato radost v nás zůstává, ať žijeme zpříma a jsme svědky našemu světu o tvé lásce a životě s tebou. Amen

1.čtení: Filipským 2,5-11

JEŽÍŠ VSTAL Z MRTVÝCH!

A PROLAMUJE MENTALITU BÍLÉ SOBOTY.

Kázání: Jan 20,1-18

Milí přátelé,

po Ježíšově smrti nastalo ticho Bílé soboty: všechno ustrnulo, rozběh se zastavil a vše se vrátilo do starých kolejí. Po Ježíšově výkřiku na kříži se Bůh odmlčel. Není tu žádná známka jeho působení, všechno je tak, jak zařídili lidé mající v rukou moc. Ta platila a platí stále, ať měla náboženský nebo politický ráz, ať byla projevem jakéhokoliv režimu. Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, věc je uzavřena aneb císař rozhodnul a není dál co řešit). V těchto dnech to má ještě výraznější obrysy. Oč platí více omezení, o to důležitěji se tváří orgány státu, které ve stavu nouze vystupují do popředí. Taková moc citelně zasahuje do našeho života a nezbývá, než se jí podřídit.

Tím bylo naplněno ticho Bílé soboty. A ani začátek dalšího dne neprozrazuje nic nového: „První den po sobotě, když ještě byla tma…“ Trvá zatmění způsobené Ježíšovou smrtí. Finito. Nic nového se už nečeká. Páky moci mají ve svých rukou stále stejní lidé, stejné instituce či mocnosti. Zaběhané koleje života a lidského uvažování vedou ke hrobu jako k přirozenému konci. Takový je svět, do kterého se otiskla mentalita Bílé soboty: nic mimořádného nelze očekávat, hlavní slovo má nevybočující „normálnost“, ke které patří starost o naše hroby, o naše pouta k minulosti, kterou dobře známe, která nás potěšuje a nikdo nám ji nevezme. To je naše jistota a dál než za hrob nedohlédneme.

Tímto směrem se vydala Marie, možná, aby kolem hrobu uklidila, položila kytičku a chvilku pietně postála. Takhle se to přece dělá. Jenže mezitím k něčemu došlo, hrob je otevřený a prázdný. Marie je vyděšená, myslí si, že Ježíšovo tělo někdo odnesl a neví, kam. Že by tady zasáhnul Bůh, to ji ani nenapadne, ta mentalita Bílé soboty drží i ji. Myslím, že to dobře známe. Modlíme se sice za Boží zásah, za uzdravení, za mír, za pokoj ve vztazích, za duchovní probuzení, ale reálně s tím moc nepočítáme. Snad to ani nechceme, jak jsme si zvykli mít své věci ve svých rukou. Trefně to vystihuje Karel Čapek ve svém románu či fejetonovém seriálu Továrna na absolutno, ústy dědy Blahouše: „Cák někdo potřeboval novýho Pánaboha? Nám na venkouje stačil ten starej. Zrovna dost ho bylo, a hodnej byl, takovej rozšafnej a spráunej. A nikomu se nezjevoval, a byl aspoň pokoj…“ Jsme rádi, že to máme ve svých rukou, ve svých plánech a strategiích. Teď nás jaksi vykolejila virová pandemie, tak snad aspoň Pán Bůh dá pokoj a klid.

Jenže Pánu Bohu nikdo nenasadí ústenku, ani jej neomezí nouzovým stavem. Vzpomeňme si, co Ježíš říkal: „Já jsem ta cesta…“ Bůh je v pohybu, na cestě za člověkem, k nám, za mnou. A zároveň působí, že se do pohybu dávají všichni, kdo vědomě či nevědomky pocítili jeho blízkost. A to se děje i teď, nedělní ráno. Dva učedníci, jak to popisuje Janovo evangelium, vstali, šli a běželi. Byla možná ještě tma, byli dosud ve vleku událostí posledních dnů, které nedopadly dobře, kdy to mnozí zabalili a oni taky, kdy se rozmohlo přesvědčení, že nejde nic dělat; tak v tu chvíli je cosi přimělo něco podniknout. Vlastně nic zvláštního, jen se dali do pohybu. Vstali z místa, kde byli a rozběhli se k Ježíšově hrobu, kam je navedla vystrašená a nic netušící Marie. Nedostali žádný přesný pokyn, ani nějaké vnuknutí, bylo to něco na způsob „jedna paní povídala“. Mohli nad tím mávnout rukou, že takovými hloupostmi se nebudou zaobírat, když se přece prokázalo, kdo má ve světě hlavní slovo a jak to chodí. Přes to všechno vyrazili na cestu v předtuše, se zbytkem naděje, že se tu něco děje, co se vymyká našim zkušenostem a chce vyvést z našeho pragmatického, udržovacího uvažování. A stali se svědky prázdného hrobu, jen díky tomu, že nezůstali stát na místě.

Nedělní velikonoční ráno vnáší otazník nad naše nerozhodné a bezcílné přešlapování. Kam vlastně chceme dojít, čeho dosáhnout, kam se posunout? Má cenu se ptát, ať jsme v jakémkoliv věku, s dlouhou, krátkou nebo téměř žádnou zkušeností víry. Ta je jako zaseté zrnko, které chce růst, rozvíjet se a vydávat plody. Směřuje k naplnění svého účelu. Zůstaneme-li ve své víře stát, nebo se dokonce odpojíme od jejího Dárce, přicházejí otazníky. Ty se v několikeré podobě objevují u prázdného hrobu. Nejprve andělé se ptají, později sám Ježíš: Proč pláčeš? Koho hledáš?

Něco podobného zaznělo na začátku Bible, v příběhu Adama a Evy, když si pošpinili svědomí a začali se skrývat před Bohem. Adame, kde jsi? Člověče, co je s tebou? Za čím jdeš? Co vlastně hledáš? Co máš v úmyslu a jestli si to vůbec dokážeš zformulovat? Možná děláš, co v tvých silách, ale je v tom ještě víra, spolehnutí na mé možnosti a plány, které s tebou mám?

Tyto otazníky a především osobní oslovení probralo uslzenou Marii a došlo jí, že má co dělat s živým Ježíšem, třebaže stojí u hrobu. Došlo jí i všechno ostatní, co o sobě Ježíš řekl nebo naznačil před Velikonocemi. I my jsme mohli slyšet spoustu řečí o Ježíši Kristu, vyslechnout hodiny kázání, vidět řadu filmů, přečíst polici knih, a přece jen tehdy, když nám dojde, že Ježíš mluví se mnou osobně, že prošel smrtí a byl vzkříšen pro mě osobně, přeskočí jiskra. Ježíš se obrátil na Marii a pak na učedníky osobně, a stejné je to i v našem případě. Věřím, že něco takového nemůže zůstat bez následků.

V případě Marie to nebyla jiskra, ale spíš blesk. Odvrátila se od hrobu a šla, jak jí uložil Ježíš, za učedníky se zprávou: „Viděla jsem Pána!“ I ji to dostalo do pohybu. Jedná, jak jí Ježíš uložil. Třebaže na začátku nechápala anděly u Ježíšova hrobu, na konci se sama stala andělem (poslem). Jde za učedníky, kteří se rozprchli, se svým svědectvím o vzkříšení. Tma se proměnila ve sluneční záři. Jak to stojí už na počátku Janova evangelia: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (1,5). Nesmělé přešlapování, udržovací mentalita z Bílé soboty vystřídal zacílený pohyb poháněný zvěstí: JEŽÍŠ KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH!

To je, setry a bratři, obsah naší zvěsti, která nás uvádí do pohybu od člověka k člověku, která nás nese a kterou my neseme do světa, jak nás k tomu vyzval vzkříšený Pán: „Jděte ke všem národům…“ To je hlavní poslání a v podstatě jediný důvod existence nás jako církve, Božího lidu. K tomu tady jsme, aby naše kostely a shromáždění, nebo každý sám, nemůžeme-li se setkávat, abychom zpívali tuto jedinou píseň plnou víry, abychom provázeli druhé ze tmy do světla, k naději a víře, že toto světlo žádná tma ani nákaza nepohltí. I když jsme chatrnými nástroji (anděly bez křídel), nepřestaneme-li svědčit o své víře v Ježíše Krista, bude s námi i skrze nás jednat sám vzkříšený Pán. Amen   

Apoštolské vyznání víry

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován umřel a pohřben jest, sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.

Amen.

Píseň z EZ 346

Modlitba

- Náš pane a Otče, zůstávej s námi, dotýkej se nás, aby v nás jiskřila velikonoční radost, i přes různá omezení a hozby. Každý den ať nás drží víra, že jsi živý, že s námi mluvíš a s námi jsi. Ať nejsme takovými lidmi, kteří žijí, jakoby ke Vzkříšení nedošlo.

Spolu voláme – Pane, o to prosíme.

- Modlíme se za ty, kterým různé pochybnosti a nejistoty rozmělňují víru. Prosíme i za ty, kdo dosud nenalezli dost důvodů, aby ti uvěřili. Dej jim k tomu motivaci, bližní, třeba právě mě, dej jim zažít setkání s Tebou – jako rozbřesk nového rána.

Spolu voláme –

- Pane, ty s námi mluvíš, přijímáš nás a nabízíš nám svůj chléb. Prosíme za všechny zarmoucené a osamocené, za nemocné, smutné.

Spolu voláme -

- Modlíme se za všechny, kdo prožívají nedorozumění s blízkými nebo v práci, kdo čelí těžkým konfliktům, řeší těžkosti v zaměstnání, jsou před zkouškami ve škole. Prosíme pro ně o posilu a tvůj pokoj.

Spolu voláme -

- Vzkříšený Pane, ty ses modlil „aby všichni byli jedno“ jako jsi Ty se svým Otcem, aby svět uvěřil. Dej prosíme i nám, abychom hledali jednotu se všemi, kdo vzývají tvé jméno, abychom překonávali nedorozumění a nechali se vést tvým Duchem svatým. Abychom byli tvými svědky, nositeli světla. Ty víš, jak Tě náš svět, naše město potřebují.

Spolu voláme –

V jednotě se všemi křesťany voláme společně: Otče náš...

Požehnání

Bůh nás skrze svého vzkříšeného Syna vykoupil a přijal za své syny a dcery: ať vás naplní svou radostí a svým požehnáním.

Kristus z nás učinil Boží děti: ať nás učí vzájemnosti a bratrské lásce.

Kristus nás povolal vírou ze smrti k životu: ať nám ukazuje cestu k sobě a víme, že nás drží On sám.

Požehnání nebeského Otce i Syna i Ducha ať zůstane s vámi. Amen

Píseň z EZ 350