Čtení:
Lk 12,13-21
Kazatel 11,1-8
 

Bratři a sestry,

Na začátku nového roku myslíme víc než kdy jindy na budoucnost.  Každý by chtěl vědět, jaký ten nový rok bude. Co přinese? Co nás čeká? Cítíme, že se něco láme.

Není to nic nového. Už ve staré církvi se Nový rok začínal slavnostně.  Asi trochu jinak, než bychom my dnes rádi. Křesťané vstupovali do nového roku půstem. Důvodem bylo to, aby se odlišili od Římanů, kteří  se ládovali až nepěkně.  Tak to bylo asi do třetího století.  Potom, někdy kolem 6. století, se začalo slavit na prvního ledna Obřezání Páně a také Svátek jména Ježíš. Tak to bylo až do 17. století. I Martin Luther slavil tyto dva svátky s velkou vážností. Později se protestanti čím dál víc blížili k novému jako dni, který je důležitý sám o sobě, protože jím začíná nové listování občanským kalendářem. Ten má svoji vlastní závažnost. Nový rok se tak stal především civilním svátkem. Možná, že se tak trochu přibližujeme těm Římanům, hodně jíme a slavíme.

Na počátku roku bývají také média plné prognóz a odhadů. I my máme každý svoje určité představy, co podnikneme.

Na půdě církve musíme cestu dopředu promýšlet společně. Pomocí jsou nám druzí, pomocí je nám Písmo svaté, pomocí je nám – a to na prvním místě – sám Pán Bůh. Co nás tedy čeká?

A také se navzájem my věřící ujišťujeme, že všechno bude dobré, že se nic zlého nestane. Máme pocit, že to patří k víře?

Skutečnost pak bývá často jiná. Proto místo odhadů a dohadů hledejme na začátku nového roku pravdu a nechme se inspirovat slovy Ježíše Krista a biblického kazatele. 

Pouštěj svůj chléb po vodě – ono to trochu zní jako bláznivá výzva . Vyhazovat chléb, Boží dar. Chleba si přece máme vážit a šetřit s ním.  Víme ale, že řeč Písma je řeč symbolická, mnohovýznamná.  Chléb je zde zřejmě symbol pro naše živobytí.  Pro to, co máme.

Naši rodiče nás učili, že s chlebem a živobytím máme šetřit. Je moudré  s ním neplýtvat a šetřit si ho na horší časy.  Tak jako to dělal třeba Josef v Egyptě. Shromažďoval úrodu v sedmi letech hojnosti. To je rozumné, nevydat vše, aby bylo na horší léta. 

To ale může člověka svést ze správné cesty.  A nakonec odvést od smyslu života vůbec.

Podle Kazatele je naopak dobré ho pustit pryč.  Když se vzdáme toho, co je tak důležité pro náš každodenní život, nemusí to být jen ztráta.

Když se něčeho vzdáme, máme také naději, že najdeme to, co nám to vynahradí. Třeba Boha, nebo bližního nebo sami sebe.

V knize Kazatel se píše o pouštění chleba po vodě a o rozdávání sedmi či osmi dílů mezi lidi.  Na první pohled se může zdát, že jde o návod pro sociálního pracovníka nebo někoho, kdo se pohybuje mezi lidmi a má je moc rád. Jakoby Kazatel říkal, dej co máš, pusť to vpřed, rozdávej co to jde a Pán Bůh ti bude žehnat.  Jenže tak jednoduché to není. O Bohu v uvedených verších nepadne ani slovo a doporučení s chlebem a rozdáváním je spíš myšleno tak, aby člověk myslel s rozvahou a rozumem na budoucnost, která není nijak jistá a zajištěná.

Víra nebo promyšlené jednání – to je často vnímáno jako protiklad. Ale tady jde o vzájemnou propojenost. Tak uvažuje i Kazatel: Co dáš, co investuješ, co vložíš do vztahů, to se ti vrátí. Má to cenu ale nečekej, že to bude hned Proto se chléb puštěný po vodách nevrátí hned, ale, jak čteme  ve v. 1 po mnohých dnech. Ale musíš začít sám u sebe, jsi, klíčem, hybatelem, samo se to neudělá…

Nevíme, nejen co přinese další rok, nevíme ani, co přinese další okamžik, co přinese další setkání, jestli se podaří to či ono. Život nemáme bezpečně v ruce.  Ale Kazatel ví: Přes všechny obavy teď je prostor pro štědrost, místo pro radost a pro naději.

Nevíme co bude, a proto můžeme dělat věci, jejichž výsledek a užitek nedohlédneme. Dělat věci jen tak, že jsou pěkné, možná také ze soucitu. Každý z nás má něco, co je chlebem podle Kazatelových slov.  Můžeme objevit to, že k nám přichází Bůh s otevřenou náručí a naděje se naplňuje: Ano: Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.

Nás vede nejistota k tomu, abychom mysleli na zadní kolečka, abychom si dělali zásoby. Ev. Lukáš 12, 20 píše: Bůh mu řekl: Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to co jsi nashromáždil?

To není podceňování toho, co je jistě k životu třeba To neznamená povznesenost nad životními potřebami. To jen znamená: Nedělejte z nich víc, než jsou. Mají životu sloužit. Buďte štědří, to je ta nejlepší investice vzhledem k naší nezajištěnosti.  To co máme, má sloužit, nést užitek a ne chátrat někde ve spíži nebo na účtu. Nejlepší investicí je to, co jsme lidem rozdali, čím jsme jim pomohli, co jsme pro ně udělali.  To nám nikdo nevezme, ať se stane, co se stane.

Kazatel pokračuje v evangeliu nejistoty a nezajištěnosti: namísto apatie, která se nás zmocňuje, když máme nejistotu, že se věc zdaří, zvěstuje ji on jako výzvu k aktivitě. Rozsévej a nedopřej svým rukám klidu. Ta nejistota představuje otevřený prostor a možnost naděje.

Tak to bylo přece s Ježíšem, naším Pánem. On si přece nenechal svůj chléb pro sebe. Ale naopak svůj chléb rozdal. Sám se rozdal jako chléb. Pustil chléb svého život po vodách tohoto světa. Tak rozumíme jeho existenci. Ježíš nežil pro sebe, ale žil pro druhé. Nehromadil, ale rozdával. Nechtěl vládnout, ale naopak sám sloužil a dokonce se i pro druhé obětoval. A proto se při něm také naplnilo i ono zaslíbení: „po mnohých dnech pak najdeš jej.“ Ježíš pustil chléb svého života mezi nás a vlastně do celého světa. A stálo jej to život - zemřel na kříži. Ale chléb svého života opět nalezl – byl vzkříšen. Ježíšův život, jeho smrt i vzkříšení je naplněním Kazatelových slov: „Pouštěj chléb svůj po vodě, po mnohých dnech pak najdeš jej.“

Máme před sebou celý rok 2025. Máme svá předsevzetí a plány.  Kazatel nás zve k vytrvalosti, důvěře, že to co děláme, čemu věříme, co nás naplňuje – dává díky Bohu smysl, a to navzdory kdečemu.  Trvanlivost, pevnost, důvěra, to vše v sobě skrývá slovo víra.

Při bohoslužbách říkáme společně slovo amen. To znamená něco jako „Ano, ať se tak stane“, „věřím“, „spoléhám“, „mám plnou důvěru“.

Takto se spolehl Abraham na Hospodina a vydal se do neznámé země. Takto uvěřili Kristu jeho učedníci a zástupy a spolehli se na jeho slovo. Jejich víra byla nebyla něčím pouze emotivním a nerozumným. Naopak, Boží jednání a pozvání jim dávalo smysl, takže mu uvěřili… A protože šlo o skutečnou pevnou víru, tak vytrvala a i my se smíme ke stejnému Bohu obracet na počátku roku 2025.

Sestry a bratři, ať je tedy naším prvním krokem v novém roce především radost z toho, co děláme, z našich setkání, naší práce, našeho společného odpočinku. Od toho se pak odvíjí všechno ostatní. Ať je naší motivací spolehlivá a trvalá víra v trojjediného Boha. Tato víra nás přenese přes všechny rozbouřené vody a dovede nás tam, kde si přejeme mít své místo.

Amen.