Milé sestry a milí bratří,

            je Velký pátek. Protože se scházíme jako křesťané, činíme tak na památku našeho Pána Ježíše Krista. V Něm jsme získali život. Zároveň však smíme každý rok znovu prožívat Jeho příběh. Je pro nás i posilou v těžkých časech. Pán Ježíš také trpěl. Smíme věřit, že nás provází a kráčí spolu s námi.

            Jako beránek vedený na porážku: cesta Boha s námi

            Z úvodního čtení jsme slyšeli proroctví o trpícím Služebníku, trpícím Beránkovi. Služebník, kněz, je předobrazem, který byl vztažen jako proroctví právě na Pána Ježíše: Ježíš jako trpící Služebník, Ježíš jako Beránek. I bratři z Jednoty bratrské si zvolili za svůj symbol právě Beránka, trpícího, ale i vítězného. S křížem utrpení, ale i s praporem slávy.

            Milé sestry a milí bratří, můžeme zde být právě díky Pánu Ježíši. A díky Jeho oběti. Díky Jeho příběhu. Díky Jeho příběhu s námi.

            První čtení: Můžeme se vidět v různých rolích

            Opět se před námi otevírá Ježíšův příběh. Kde v Jeho příběhu stojíme my? Můžeme si říct: Jsem vlastně účastník davu, který poslouchá hlas lidu? Jsem Pilát, který sice viny neshledává, ale hlas lidu toužícího po pomstě poslechne také? Jsem Barabáš, který se vzbouřil a teď o vlásek unikl trestu? Nebo jsme snad v roli učedníků, kteří předtím usnuli, místo aby bděli s Ježíšem v jeho těžké životní chvíli? Možná jste někteří viděli film Umučení Krista, kde je zobrazena krutost a syrovost celého příběhu.

 Naše evangelijní čtení nám nedává jednoznačnou odpověď na to, kde se právě nacházíme, ale je nám příkladem jednání nás lidí. S Ježíšem, který se jedním z lidí stal kvůli nám. A svou roli nese trpělivě, což si uvědomil i mystik Jan od Kříže, když píše: "Proč jsi netrpělivá, má duše, když už od nynějška můžeš zcela milovat Boha ve svém srdci?" Právě díky oběti Ježíše, který nám připravil cestu a jde také spolu s námi. Bůh se k nám sklonil a jde s námi naší cestou. Proto v Něj můžeme doufat a s důvěrou, že On naše srdce zná, mu předkládat v modlitbě vše, co je třeba. Právě i díky Pánu Ježíši, který se také modlí a dal nám příklad modliteb: Hlavně modlitbu Otčenáš, v níž můžeme Pánu Bohu předložit vše, co se ukrývá v našem srdci. A ve svědectví o Večeři Páně čteme o díkůčinění, Pán Ježíš vzdal díky za sdílené jídlo. A modlí se i v Getsemanské zahradě, kdy nám ukazuje příklad modlitby ve chvíli smutku a samoty. Ve chvíli strachu, obyčejného lidského strachu, svazujícího a paralyzujícího, se i Ježíš modlí. I ve chvíli strachu je Pán Ježíš v modlitbě i s námi. Smíme z toho čerpat důvěru, když nás Pán Ježíš předchází i doprovází a my smíme vědět, že nic z toho nad námi nemá moc, protože v našem údělu nás Pán Ježíš předešel pro naše spasení. Pro naši spásu i pro naši záchranu, což vyjadřuje v řeckém originále Nového Zákona totéž slovo. Spása i záchrana, která je v našem každodenním životě projevem Božího provázení. Pisatel listu Židům uvádí toto vyznání: Vždyť Bůh řekl: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. - Proto smíme říkat s důvěrou: Pán při mně stojí, co mi může udělat člověk? Pán při nás stojí, podpírá nás, pozvedá nás, posílá nám do cesty Své posly. Ježíš jako král nám pomáhá, umývá nohy učedníkům, uzdravuje. Pán stojí při nás a kráčí s námi právě Svou cestou kříže.

            Druhé čtení: Ukřižování      

            Když Pána Ježíše ukřižovali, což byl v tehdejší době jeden z nejkrutějších trestů používaný jen pro vzbouřence, jeho provinění oznamoval symbolický nápis: Král Židů. Pán Ježíš byl ukřižován a zemřel, což obojí vyznáváme ve vyznání víry. O něco delší nicejskocařihradské vyznání, které stojí také v základech naší církve, zdůrazňuje, že byl vydán za nás. Za nás, kteří často neseme svůj kříž. Za nás, kteří často pod svým křížem padáme. Napadá mě tady srovnání s křesťanským uměním, kdy po dlouhou dobu byly i postavy na posvátných obrazech, třeba Poslední večeře, znázorňovány vždy v oblečení té doby, kdy byly vytvářeny. Tedy jejich autoři vyjadřovali svou současnou zkušenost. Zkušenost s tím, co se stalo součástí jejich života, jejich současnosti. A zde se nám může otevřít zkušenost s tím, že sami si neseme svůj kříž. Ale nejsme v tom sami. Pán Ježíš kráčí spolu s námi, v našich životech, jakoby v našich šatech, v naší lidské zkušenosti i v celku našeho života.

            Naše evangelijní čtení je z evangelia Markova. Marek se snažil zaznamenat, jak na počátku říká, evangelium Ježíše Krista, Syna Božího. Zaznamenal celek Jeho příběhu. Je to i svědectví o tom, že Pán Bůh je s námi v našem příběhu, v jeho celku, na naší cestě, i tam, kde prožíváme těžké chvíle. Je s námi a posílá nám do cesty Své posly. Třeba právě nějakého Šimona z Kyrény. Tak se nám zde ukazuje Boží přízeň. Nejsme sami, ale Bůh kráčí s námi v našem příběhu, v příběhu každého z nás, a posílá nám na naši cestu pomoc. Bůh nám prokazuje Svou přízeň.

            Reakce na Ježíše

            Boží přízeň zůstává, i když se odhaluje zlo: Vojáci losovali o Ježíšovy šaty. Jejich počínání je projevem lidské hrubosti a zároveň zájmu o materiální věci. Asi si s sebou chtěli vzít kousek šatu toho údajného vzbouřence, aby si s sebou nesli nějaký důkaz. Ale víra ani láska nepotřebují důkazy hmotné povahy, které bychom hromadili jako relikvie. Víra i láska proměňuje a zůstává v srdci. A pomáhá i při sdílení smutku, starostí i utrpení. Naší reakcí na Ježíšův příběh mohou být činy lásky, kdy se vydáváme jeden druhému, ale zároveň od druhého umíme přijímat. Porozumění v těžkých situacích. Naší reakcí na Ježíšův příběh je cesta porozumění druhému, odpuštění, obdarování tím, co je nám nejdražší. To nám ukazuje dnešní evangelium.

            A co naše reakce?

            Bůh nás provází v těžké životní situaci ve Svém Synu. Bůh je nám blízko právě tím, že v Ježíši Kristu prošel náš lidský příběh a provází nás. Provází každou naši jednotlivou situaci, v Ježíši máme vždy znovu novou cestu. Když jsme smutní, když se cítíme osamělí, sami, prázdní, selhávající … vždy můžeme přijít k Ježíši, který za všechny naše hříchy a všechna naše přestoupení zemřel, abychom my nemuseli umírat v hříchu. K tomu nás odkazuje vlastně i náš křest, kdy je zvěstována smrt hříchu a povstání k novému životu. A tak se zdá, že se příběh uzavírá, ale ve skutečnosti spěje k něčemu novému, do dalšího dne, dne odpočinutí a k nové naději. K té naději, kterou nám Pán ukázal Svým příběhem s námi, kterou spolu s námi sdílí a sám přináší, protože On je tou cestou, jak říká v Janově evangeliu: Já jsem ta cesta, pravda i život.

            Cesta kříže, utrpení, zápasu se objevuje v životě mnohých z nás alespoň někdy. Ale je to cesta, po níž kráčí Ježíš s námi. A když se vrátím k prožitku z křížové cesty s dětmi při pondělním náboženství, mluvili jsme také o tom, že i nám Bůh posílá nějakého Šimona z Kyrény, aby nám pomohl nést kříž, když padáme, a sami se takovým Šimonem můžeme stát. Bůh přichází, aby nám podal ruku a zvedl nás. Bůh v Kristu, Bůh v našich bližních, přichází, aby šel s námi, aby nás našel a pomohl nám, protože žil náš život a nevyhýbal se ani utrpení. Proto se k Němu můžeme obracet, protože naše utrpení zná.

            Žd 13: Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Modlitba a vyznání je jedním z velkých darů. Nejsme tu na své boje, trápení a smutky sami. Vždyť je s námi nese Ten, který ná předešel ze smrti do života, obětován za hradbami. A nový život máme skrze Něho.