Budou-li oni mlčet. Bude volat kamení.

Bratři a sestry, představme si takovou situaci. Živé lidi nahradí kamenná stavba kostela. S novou omítkou září do daleka a s chladnou němotou svých opuštěných kamenných zdí sděluje: „Zde se kdysi zpívaly žalmy k slávě nebeského Otce.“ Bůh si vždy najde cestu, jak dát svému slovu průchod, ale když to bude skrze kamení, je to soud nad člověkem. Ten, kdo byl určen zvěstovat a slyšet slovo Boží, zklamal.

BaS, je výborné, že máme kostel. Ale nenechme za sebe mluvit kamení. Mluvit slovo Boží, zvěstovat ho do světa, stát si za ním, nést jeho riziko, to má dělat člověk. Volat nahlas: „Sláva tobě, Kriste Králi, sláva tobě, který přicházíš ve jménu Páně“, to máme dělat my, živí lidé.

Velikonoční příběh je docela zemitý, nic nepřikrašluje, ukazuje člověka, jaký je v okamžiku euforie, ve všedních chvílích a ve zcela mezní situaci. Co s takovými lidmi, kteří jsou nadšení a odhodlaní, jakmile ale někdo na ně zadupe, hned se klidí z cesty? Známe to z Bible i ze svého života. Stojíme Pánu Bohu za to všechno? Sám velikonoční příběh s odvaleným kamenem od hrobu na to odpovídá: Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna…

BaS, dnešní zvěst bych rád shrnul do tří bodů:

1. Květná neděle nás zve, vyjít Ježíši naproti. Ne nutně s palmovými větvemi, ale s upřímným srdcem, vírou a konkrétními činy. Tolik jej potřebujeme, ale též on potřebuje nás. Jako se tehdy sháněl po oslátku, které by ho přivezlo do Jeruzaléma, tak se shání po každém z nás, abychom ho přinášeli do našeho světa.

O oslátku bylo řečeno: "Pán ho potřebuje." Ano, Ježíš nás potřebuje. Jak toho osla, i nás osobně. Jsme v situaci těch, kterým Ježíš Nazaretský vzkáže, že potřebuje trochu helfnout. V konkrétních věcech. Např. když je potřeba náš čas či ruce k pomoci, a ono se nám to zrovna nehodí, protože jsme zaneprázdnění něčím jiným. Kdyby měl Ježíš v té nejmenované vesnici známé tohoto typu, tak by do Jeruzaléma musel po svých.

2. Volání „Požehnaný král, který přichází“ je zde v samotném centru a všichni jsme k tomu zváni. Nemyslím k davovému skandování, ale k projevům radosti z Ježíšova příchodu. Jsme zváni připojit se k zástupu, který Ježíše oslavuje. Takovou společnou oslavou jsou v prvé řadě bohoslužby. Ty jsou středem sborového života. Zkusme každý přemýšlet a pokusit se i zformulovat, zda jsou naše bohoslužby skutečnou oslavou Ježíše Krista – a také, zda a jak oslavujeme Pána Boha ve svých rodinách, ve všedních dnech. Učme se radovat s Ježíšem a z Něj. Tak ukazujeme, že ho máme rádi. Ono je zpravidla těžké někomu říci, že ho máte rád. Na vyjadřování citů býváme poněkud rezervovaní. A tak těch několik dní do Velikonoc se pokoušejme využít k promyšlení, jak můžeme vyjádřit svůj osobní vztah k Ježíši Kristu. Jak naložit s naučenou a vžitou střízlivostí a slavit Boží přítomnost.

To platí i o pochválení navzájem mezi sebou. Kolik věcí lidé dělají nezištně e nesamozřejmě. Jako třeba v pátek nebo v sobotu na brigádě. Naučme se pochvalu přijímat i rozdávat. Naučme se to právě v církvi, kde se od mala učíme chválit Hospodina, ale často zapomínáme říci děkuji nebo bravo člověku vedle nás. Kurz pro manažery předepisuje, že vždy po úspěšném dosažení daného cíle musí přijít oslava úspěchu. Tím se utuží týmový duch a posílí sebevědomí. Nebojme se slavit a chválit, ono je proč. Jak to pak změní atmosféru, když se místo kritiky či cudného mlčení rozhostí více pochvaly a uznání.

3. Mnozí z lidí, kteří volali „Hosanna“, začnou za pár dní skandovat „Ukřižuj“. Člověk je schopen velkých zvratů. Proto si dnes zdůrazňujme potřebu pevné a obnovované víry.

V pašijovém příběhu a v celém evangeliu vidíme, že Bůh nám neslibuje život bez trápení a smrti. Učinil však něco jiného. Tím, že Ježíš přijal lidský osud neúspěšnosti, utrpení, smrti, touto cestou došel ke svému Otci a tím i pro nás připravil cestu. Cestu, která nevede mimo kříž, nevede k nějakým pomyslným lepším zítřkům, ale vede k Bohu. Utrpení, nemoc, nezdar, smrt – to vše Ježíš přijal do svého života, abychom se spolehli na to, že pravou odměnu a domov máme v nebi. (Lk 6,23)

BaS, tím jsme osvobozeni k přijetí kříže. Tím jsme osvobozeni od domněnky, že čím více věcí a blaha užíváme, o to vyšší kvalitu náš život má. A tak se nemusíme utěšovat nepravdami, nemusíme utíkat před setkáním se zlem - můžeme naopak tyto věci s důvěrou přijímat a odevzdávat Bohu. Pašije nám nenabízejí iluzi života bez bolesti, ale dávají nám sílu k prožití a nesení všeho bolavého a ubíjejícího. Bůh se přiznal ke svému Synu i v jeho umírání, a přiznává se ke všem, kdo pláčí s plačícími, kdo jsou tichého a čistého srdce, žízní po spravedlnosti a působí pokoj. (Mt 5,1-12) V tom je kvalita života.

BaS, jako křesťané patříme Ježíši Kristu. On je v našem středu, kolem něj se shromažďujeme.  Právě tam, kolem Ježíše, ať už jede na oslátku, nebo visí na kříži, nebo jako vzkříšený vstupuje do místnosti mezi učedníky, i sem mezi nás, právě tam vzniká jeho sbor, jeho církev. Tady, při setkání se Vzkříšeným nakonec i kamení našich vin a bolestí se rozezvučí k Boží chvále: Požehnaný král, který přichází. Na nebi pokoj a sláva na výsostech. Amen