Bratři a sestry, Velikonoce jsou propletencem lidských slov, ticha a Božího oslovení.

Když uplynula sobota…

Sobota, čas, kdy se jakoby Bůh odmlčel a stáhl se do ticha. Předchozí den, pátek byl dnem výkřiků: Bože můj, proč jsi mě opustil? Byl to den výkřiků, bolesti, samoty, k tomu ještě prostoupený cynickým smíchem vojáků, sledujících svou oběť přikovanou ke dřevu.

Pak následovalo ticho bílé soboty. Ticho, ze kterého mrazí. Což je toto odpověď na zoufalý výkřik Božího syna? Ticho, které se rozhostilo po provedeném rozsudku smrti, to má být odpověď na nářek nespravedlivě odsouzených, nemocných, vyháněných, zoufalých, volajících k Bohu jako k poslední záštitě…? Jak tomu rozumět, jestli je tady vůbec něco k porozumění? Zkusme si to představit. Položíme-li někomu promyšlenou, naléhavou otázku a místo odpovědi následuje ticho – je to zoufalé a srdcervoucí. Právě takové mlčení, ticho, znásobené tmou po vší zemi, se rozhostilo v okamžiku Ježíšovy smrti. Bůh jakoby ztratil řeč – a to je strašné. Vždyť Bůh tvořil svým slovem, především svým slovem se projevoval a komunikoval s člověkem, jak o tom svědčí celé Písmo svaté: Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. Svým slovem přivedl Bůh k životu všechno, co je, a na prvním místě světlo. A nyní mlčí. Není tedy ona tma velkého pátku znamením, že Bůh přestal promlouvat, že se stáhl do pozadí, že tady prostě není? Není toho znamením jakákoliv tma, kterou procházíme, která nás obestírá při ztrátách, nemocích, depresích a jiných problémech? Když ještě Bůh mluvil, jeho prvním dílem bylo světlo, jak o tom vypráví začátek Bible. Když se nyní odmlčel, jakoby vše, co je, získalo perspektivu běžecké dráhy: tady je start a před námi cíl, konec. Prostě konec. Tma hrobu. Mlčení nebes.

Pak sobota uplynula…

Ráno, prvního dne po sobotě, vysvitlo slunce. Je tu světlo! Nečekané, hřejivé, pronikající dokonce až za tu cílovou čáru s nápisem cíl, konec, finito. A tato pomyslná písmena, nahánějící strach, hrůzu ze zmaru a nicoty v záři a síle paprsků Vzkříšení pomalu blednou, ztrácejí, až docela mizí. Už to není konečná meta, ke které všichni míříme a za níž následuje ustrnulé znehybnutí, rozklad a prázdné ticho. Do tohoto záhrobního prázdna dopadá světlo – tak to dopadá, takhle to vypadá, když Bůh promluví, když začne jednat. Jeho slovo se projevuje jako stejně živé, mocné a činné jako bylo kdysi na počátku. Bůh promluvil, a jako kdysi mocí jeho slova zazářilo světlo, nyní opět zazářilo v Kristově vzkříšení. Ježíš, Boží syn, ubitý lidskou rukou, žije. Ticho, drásavá, zraňující, ubíjející prázdnota je pryč. Bůh promluvil, odpověděl na Ježíšův výkřik, odpověděl na všechny naše otázky vzešlé z tíhy a tlaku temnoty a strachu. Ježíš žije. Ať tomu rozumíme, či ne, dokonce ať tomu věříme či nevěříme. Ježíš vstal z mrtvých, vstoupil do nového života, a vstupuje do života našeho a do něj vnáší světlo, které zazářilo tehdy nad otevřeným hrobem. A to světlo stále svítí a žádná tma je nepohltila. Ani tma naší nedověry, únavy, pochybování či ignorance. Ježíš v tom všem žije s námi a proměňuje cíl či konec naší běžecké dráhy v naději na setkání. Před námi už není čára jako konec, nýbrž  světlo. Není tím, BaS, změněno úplně všechno?

Několik žen nakoupilo vonné masti, aby pomazaly mrtvé Ježíšovo tělo. Chtěli mu tím vzdát poslední poctu a ještě jednou se rozloučit. Mířily ke hrobu. Hrob se řecky řekne mnémeion – souvisí to se slovem vzpomínka. Šly vzpomínat, s myšlenkami na to, co všechno s Ježíšem prožily, jak to bylo krásné. „Šly zrána ke hrobu, sotva se rozednělo, oživit vzpomínku, pomazat mrtvé tělo, balzámem zpomalit zánik a zapomnění, na chvíli podržet, co bylo a co už není.“ Teď mají plnou hlavu starostí s tím, kdo jim odvalí kámen od hrobu. O tom se celou cestu bavily mezi sebou. To bylo jejich hlavní těžkostí – kámen oddělující mrtvé od živých. Až když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen. Překážka, které se tolik bály, že si s ní nebudou vědět rady, byla pryč. Začínají se jim otevírat oči pro novou skutečnost, že ta cílová meta znamenající konec tu není. Aby to však  mohly zahlédnout, musely se přestat zaobírat sebou samými, starými obyčeji, a vzhlédnout. Pozvednout svůj zrak. Pak viděly, že kámen – onen předěl, je pryč. Evangelista Marek tady užil slovo theorein, jež znamená vidět, nazírat i v duchovním smyslu. Ženy vzhlédly a viděly. Jen když pozvedly svůj zrak a svá srdce, poznaly, zaslechly zvěst, že Ježíš byl vzkříšen.

Přesto jsou ještě plné strachu, a takto připomínají Kristovu církev. Strach a údiv provázejí velikonoční dění od jeho samotného počátku, neboť co se zde stalo, přesahuje hranice našeho porozumění a představivost. Na ženy padla hrůza a úžas. Nevěděly, co se děje a co mají dělat. Až do chvíle, kdy slyší „Nebojte se. Ten, kterého hledáte, byl vzkříšen.“

Zvěst velikonoční neděle nás povzbuzuje, abychom pozvedli svůj zrak i svá srdce a nechali se pohltit zvěstí, že Ježíš žije, že vyšel z hrobu našich vzpomínek a setkává se s námi. Noc přechází v den, tma se mění v světlo. Dosavadní strach vyklízí místo klíčící víře. Nežiji už já, vyznáváme s apoštolem Pavlem, ale žije ve mně Kristus Ten, který si mne zamiloval a který žije. A tak vím, že přede mnou není čára znamenající konec, ale cíl. A cílem našeho života je přece, abychom chválili našeho Pána z celého srdce, zpívali mu a vzdávali mu úctu. K tomuto cíli nás přehodila velikonoční výhybka. Díky tomu se z vystrašeného hloučku stává rodina Božích dětí, církev, chválící vzkříšeného Krista uprostřed tohoto světa.

BaS, vidět očima víry vzkříšeného Krista, to znamená vidět celý svůj život zakotvený v Bohu, k němu se obracet v myšlenkách, v rozhovorech, v modlitbách, vidět ve Vzkříšeném důvod a střed našich životů i života celého sboru. Vědět, že žádný balvan není tak těžký, aby nemohl být odvalen. A tak k Ježíši Kristu pozvedejme svůj zrak i srdce a uvidíme, jak se odvalují balvany našich obav, naší polovičatosti a vlažnosti. S Kristem zkrátka nemůžeme nebýt jeho učedníky, svědky jeho vzkříšení, jeho lidem, jeho hlasem.

BaS, slavíme Boží hod velikonoční, slavnost všech slavností. Promluvil k nám a zapálil nás živý Kristus. Proto zpívejme Pánu, chvalme jej z celého srdce a za všechno děkujme ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen