Kázání: J 20,19-29

Bratři a sestry,

vzkříšený Ježíš prochází zavřenými dveřmi, ani strach učedníků jej nezadrží. To je krásný obraz pro vzkříšení. Dost často zavíráme své dveře před druhými. Nikoho k sobě nenecháme vstoupit, ani sami se neodvážíme ven. Vzkříšení znamená, že žádný zámek a žádná obava nemohou zadržet Vzkříšeného, aby k nám přišel a svým pokojem vše proměnil.

Dveře jsou v mnoha příbězích, pohádkách a legendách důležitým symbolem. Prahem, po jehož překročení člověk dozrává a vstupuje do nové etapy svého života. Sám Ježíš říká v evangeliu: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Ježíš nevstupuje pouze našimi zavřenými dveřmi. On sám je dveřmi, kterými lze projít k životu. Dveře jsou symbolickým obrazem pro příchod z jedné oblasti do druhé, např. z tohoto světa do onoho, z nevíry k víře, ze samoty do společenství. Nejlépe to vystihuje křest – starý člověk je mrtvý, aby vstal k životu nový. „Co je v Kristu, je nové stvoření.“ Ve středověku byly brány katedrál zdobeny Kristem sedícím na trůnu: lidé mohli přímo vidět, že jen skrze Krista mohou vstoupit do pravého života. Vyjadřuje to on sám (J 10,9): „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Život dostane hloubku a směr. Směr, který ukazuje náš Pastýř. Najdeme pastvu. Najdeme pokrm, který opravdu nasytí.

Kristus jako pravé dveře, to je hezký obraz pro vzkříšení. I když své dveře zamkneme, Kristus, jako brána k životu, je rozlomí a projde jimi. Za námi, k nám.

Dvakrát za sebou přeje vzkříšený Kristus učedníkům pokoj. Jan líčí v této scéně z velikonočního večera, jak prvotní křesťané prožívali každou bohoslužbu. Předsedající ji vždy zahájil pozdravem: Pokoj vám. A věřící věděli, že je mezi nimi sám vzkříšený Pán. Ten k nim teď sám mluví – vzkříšený a oslavený Pán. Mluví s učedníky a každé jeho slovo přináší pokoj a zapaluje víru. Tak mluvil k učedníkům a stejnými slovy oslovuje teď nás.

Na Tomášově příkladu nám Jan popisuje, jak může naše víra ve vzkříšení růst skrze všechny pochyby. Tomášova postava mate. Často na něho lidé hleděli jako na pochybovače.

Tomáš ale není pochybovač v pravém smyslu. Je to člověk, který hledá zkušenost.  Nespokojuje se jenom tím, že by uvěřil, co mu vyprávějí jiní. Chtěl by sám vidět, uchopit, dotknout se. Jen pak bude připraven věřit. Jsou to pochybnosti? Nedůvěra? Strach? Možná ano, ale také je v tom něco pozitivního. Janovo evangelium nás zve, abychom šli do Tomášovy školy a znovu se učili víře ve vzkříšení. Naše víra přece také potřebuje zkušenost. Přijmout hned za pravdu to, co nám říkají jiní, to jde jen do určitého věku. Chceme oprávněně mít přání zkušenosti s Pánem Bohem, zkušenosti se vzkříšením, s jeho mocí. Víra přece není jen vyprávění a naslouchání. Opravdová víra chce žít, nechává zakoušet přítomného Pána, vzbuzuje zájem o bližní, vede k přemýšlení, jak naplnit svůj život a využít to, čím jsme každý obdarováni.

Tomáš si klade pro svou víru podmínku, která se nás zvláštním způsobem dotýká. "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Proč mu tolik záleží na Ježíšových ranách, na stopách po hřebech, na ráně v boku? Copak může uvěřit ve vzkříšení, jen až se dotkne Ježíšových ran? Potřebuje důkaz identity Vzkříšeného s Ukřižovaným, protože nemůže uvěřit, že kdo takto zemřel bude zase žít? Zjevně jej tato nečekaná a bolestná Ježíšova smrt natolik znejistila, že potřebuje hmatatelný důkaz, aby mohl uvěřit ve vzkříšení. Ale jde mu opravdu o nějaký důkaz? Nejde tu o něco jiného?

Možná nám něco napoví tato stará legenda. O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan, a to v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit a zeptal se ho: Kde máš své rány? Ukaž mi probodané ruce a bok.

Pro tohoto světce, jako i pro Tomáše i pro nás není jiné cesty, jiných dveří k Bohu, než jsou ty, které otevírá zraněná ruka. Nedokážeme zvolat „Můj Pán a můj Bůh“, pokud neuvidíme rány zasahující Ukřižovaného. Rány, které jsme mu sami spoluzasadili. Boží láska se prokazuje nejen slovy, ale i utrženými ranami. Tomáš nebyl schopen vyslovit slova můj Bůh, pokud neuvidí jeho rány.

Ježíš poskytuje Tomášovi to, co odmítl Marii Magdaléně: dotknout se jeho rukou a boku. O velikonočním večeru své ruce a bok učedníkům pouze ukázal. Nyní vyzývá Tomáše, aby vložil své prsty do stop po jeho ranách a aby se dotkl rány na jeho boku. Při VP není Ježíš pouze v našem středu, ale nechává nás se jej dotknout. Když nám dává své tělo v podobě chleba do našich rukou, vkládáme prsty do jeho ran, neboť je to tělo vydané za nás, vydané za život světa. Když pijeme z kalicha, pijeme krev, která proudí z rány na jeho boku. Pak se stane právě to, co Ježíš dovolil Tomášovi: vložíme-li s vírou své prsty do jeho ran, může se na jeho ranách uskutečnit zázrak víry. Naplňuje se Ježíšovo zaslíbení pronesené nad chlebem: kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jan použil v této řeči slovo „trogon“ – žvýkat, kousat, ale i mlsat. Tento chléb tedy jíme s chutí, vnímáme jej všemi smysly. V tomto žvýkání se skutečně setkáváme se Vzkříšeným. Dotýkáme se jeho ran, v nichž se pro nás udál zázrak jeho lásky. Rány jsou znamením lásky, ve které se Ježíš vydal za své přátele. Jíst tento chléb, přijímat jej všemi smysly, to je cosi jako dotek, kterým zakoušíme blízkost milovaného. Když pijeme víno, krev proudící z jeho boku, můžeme říci se slovy Písně písní: Sladší než víno je tvá láska. Tuto lásku v chlebě a víně můžeme vnímat jen tehdy, věříme-li, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Jestliže věříme, že je mezi námi Ježíš skutečně přítomen a že se nás skutečně dotýká.

Tomáš po této zkušenosti vyznal: Můj Pán a můj Bůh.

BaS, co pro nás osobně znamená Bůh, co pro nás znamená Ježíš Kristus? Zkusme to vyslovit, jen tak, pro sebe. Zkusme to vyslovit a přidat k tomu zájmeno „můj“. Zaposlouchejme se, co v nás vyvolávají slova můj pastýř, můj pán, můj přítel, má skála, můj Bůh. Spojuje se v nich blízkost a vzdálenost, pochybnost a jistota, Bůh a člověk. Vzdálený Bůh se stává mým Bohem, neuchopitelný Bůh se stává pro mne uchopitelným, nepochopitelný Bůh mi dovoluje, abych ho pochopil, abych se s ním setkal a zakusil jeho blízkost. Amen