Možná si tu scénu, tak jako já, vybavujete ještě z vyprávění v nedělní škole. Mojžíš na kopci se vztaženýma rukama a dole bojují Izraelci proti nepřátelům, Amálekovcům. Dokud má Mojžíš ruce nahoře, vítězí Izraelci, když Mojžíšovi ruce umdlévají, vítězí nepřátelé. Aby Mojžíšovi ruce neumdlévaly, podepírají jej z obou stran Áron a Chúr. A tak se Mojžíš vydržel modlit za Izraelce s rukama pozdviženýma až do západu slunce a Jozue s izraelským vojskem Amálekovce porazil.

Když si tu scénu představíte, tak Mojžíš s pozdviženýma rukama nám může připomínat faráře na konci bohoslužeb, který vyslovuje požehnání shromážděnému sboru, kdy přitom také pozvedá své ruce. Skutečně jde o podobnost nikoliv náhodnou. Vztahování rukou při požehnání je symbolem přímluvné modlitby. Mojžíš se přimlouval za bojující Izraelce, aby vítězili nad nepřáteli. I požehnání na konci bohoslužeb je v podstatě přímluva. Je to prosba o Hospodino­vo požehnání. Prosba o to, abychom v nastávajících dnech vítězili nade vším zlým, abychom vítězili v boji, do kterého jsme postaveni. A ne že by toho zla, kterému máme čelit bylo málo. Přimlouvat se za sebe rozhodně máme. A máme se v tom navzájem podpírat. Tak jako Áron a Chúr podpírali Mojžíše, tak i my máme jeden druhého podpírat a podporovat v modlitbách. I to patří k našemu zápasu. Jestliže se někdo modlí, tak v tom potřebuje podporu. Jestliže víte o někom, že se za něco úpěnlivě modlí, zkuste mu nabídnout, že se za to budete modlit taky. Že se za to budete modlit s ním. To je veliká pomoc. Jinak se může stát, že člověk v modlitbách ochabne, protože ho nikdo nepodepřel, nikdo ho nepodpořil. Anebo, víte-li o někom, že se dostal do těžké situace, je hezké, dáte-li najevo, že mu držíte palce, ale je ještě silnější, když se za něj modlíte. A také mu to řeknete.

Vzájemná modlitební podpora – to je jedna z účinných zbraní duchovního boje.

Ovšem, když kazatel na konci bohoslužeb pozvedá své ruce, aby vyprošoval Boží požehnání shromážděnému sboru, tak je to ještě něco víc než jen přímluva. Ten, který vyslovuje požehnání, za to požehnání pouze neprosí, ale přímo jej vyhlašuje, oznamuje. Říká: Bůh nám žehná. Je to provolání, prohlášení, vyhlášení Boží vůle nad jeho lidem. Kazatel při požehnání nevyslovuje pouze nějaké naše zbožné přání, nepřednáší Bohu prosbu lidu o to, aby nám Bůh požehnal, nýbrž zároveň oznamuje shromážděnému lidu Boží přání, abychom ve svém životě prožívali jeho moc a jeho požehnání. A my smíme vědět, ano, Bůh nám žehná. Nejen, že my si to přejeme, že po tom toužíme, ale že Bůh si to také přeje a také po tom touží. Bůh nám přeje dobro. Bůh to s námi myslí dobře. Jiným slovem - žehnání můžeme také nazvat dobrořečením. Dobrořečit znamená svolávat na někoho dobro. Přát někomu dobré. A Bůh nám rozhodně dobré přeje. Drží nad námi svou ruku. Má nás rád.

Dnešní text z Lukáše 6, 28 nás ale ještě posouvá dál: „Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“

Tady slyšíme, že Ježíš se obrací s výzvou na nás: „Vy žehnejte!“ „Vy svolávejte dobro!“ Ano, my máme napodobovat Boha v jeho jednání. Máme následovat Pána Ježíše. A to znamená, že i my máme druhým žehnat jako Bůh žehná nám, tedy přát jim dobro, dobrořečit jim. Tak nás to učí Pán Ježíš: „Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“

Máme-li být poslušní toho Ježíšova slova, které říká: „Žehnejte!“ pak to znamená, že nemusíme požehnání pouze pasivně přijímat, ale také můžeme požehnání předávat. Můžeme sami žehnat. Můžeme se stát pro druhé požehnáním. Jako Abraham. Tomu Bůh řekl: Staň se požehnáním. Našim úkolem je žehnat lidem kolem nás. Dobrořečit jim. Svolávat na lidi dobro.

Každý den máme k tomu dost příležitostí. Vnímáme-li, že máme zablokovaný vztah v manželství, k dětem nebo k rodičům či k jiným blízkým, právě tady na místo vracení úderů  máme spíše nastavit druhou tvář, modlit se a přát druhému dobro. To není pouhé zbožné přání, a už vůbec ne slabost, nýbrž víra, že dobro je silnější zbraní než zlo.

Máme moc svolávat na druhé požehnání slovy, laskavostí, vděčností, ale i tím, že víme, kdy raději mlčet.

Dobrořečíme i tak, že pro druhého vyprošujeme Boží přízeň v modlitbě. Jak často se za své blízké modlíme? Na jakém základě? Kvůli sobě, aby pro nás bylo vše snazší? Nebo se přimlouváme za jejich dobro a požehnání?

Věřím, že to neplatí jen pro naše nejbližší, ale i pro vztah k těm, kteří nám v ničem blízcí nejsou. Tím netvrdím, že je možné mít ke všem stejný vztah, stejný cit. Ale budeme-li druhým žehnat, je to něco jiného, než když střílíme od boku nebo za zády ostrými a zraňujícími slovy. Žehnáme-li, dáváme prostor Bohu, aby mohl působit tam, kde převládá zlo a my nevíme, co s tím.

Sílu požehnání si můžeme představit, když si uvědomíme co je jeho opakem.  Tím je kletba. I ta má velkou moc. Rozmáhá se všude tam, kde si lidé nepřipouštějí, že se kdy dopustili něčeho zlého, dokonce kde se zlo považuje za dobro, kde se hřích zametá pod koberec zapomnění, kde není pokání ani odpuštění. Tam, kde lidé vytěsnili Pána Boha a jeho požehnání ze svých životů – s důsledky pro osobní vztahy i celou veřejnou oblast. Jak je tím naše společnost prosycená. Pak je snadné, aby se z nevěry dělala ctnost, aby se z okradených (církví) dělali zloději, aby se vyžadovala omluva, když někdejší věznitel nevinných lidí nazve pravým jménem. Dá se s tím něco dělat? Dá, ale jen když se plně spolehneme na Boží moc a požehnání. To je cesta k uzdravení. Být požehnán znamená ve vlastní bezmoci zakoušet Boží moc. A v této moci žehnat druhým, přát jim dobro a ne zlo, vyhlásit nad nimi Boží vůli. Bez toho se neobejdeme. Vzpomeňme si, jaké zápasy vedl Jákob, aby získal pro sebe požehnání. Dokonce byl ochoten kvůli tomu švindlovat. Požehnání je něco, co musím mít, co nutně potřebuji. Už kvůli tomu stojí za to si přivstat, jít do kostela a nechat si požehnat, protože to je rozhodně víc než kdyby se na konci bohoslužeb rozdávaly třeba tisícikoruny.  

V tom je velká služba křesťanů pro naši zemi a celý svět. Jako se z generace na generaci předává život, tak křesťanský lid putuje se svou vírou a nadějí jako řeka, která zavlažuje zemi a ve světě šíří Boží požehnání.

BaS, kdybychom si nic z bohoslužeb neodnesli, kdyby nás kázání neoslovilo, byli bychom nachlazení a nemohli ani zpívat k Boží chvále, tak vždycky si můžeme odnést požehnání. Boží požehnání působí, že z kostela jen tak neodcházíme, ale jsme vysláni, s doprovázející Boží mocí. Amen