Bratři a sestry.

Nezabiješ! To je výzva, na které se shodneme všichni, křesťané i nekřesťané. Šesté přikázání mluví jasnou řečí a podepsat se pod ním mohou lidé všech vyznání i bez vyznání, ať už pocházejí odkudkoliv. Nezabiješ! To je přece jasné, oč tu jde. Člověk sám život nestvořil a tak nemá právo život druhým brát – i proto, aby sám o něj nepřišel. Úcta k životu patří k základům naší civilizace, vytváří předpoklad k tomu, abychom mohli jeden vedle druhého žít bez strachu, v důvěře a bez strachu.

Nezabiješ! To je něco samozřejmého. Přesto je náš svět poznamenám válkami a zabíjením. Zítra to bude přesně 100 let, kdy vypukla první světová válka. Brzy po ní následoval druhá a pak ještě válka studená. My už žijeme dlouho v míru, ale víme, jak málo stačí, aby se klid, mír, pokoj zvrtly ve svůj opak. Proto Ježíš říká, že nestačí jen nezabíjet. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Nárok Božího slova jde ještě o stupeň výš, než si často myslíme. Nezabil jsi? To je dobře, ale to ještě neznamená, že je vše v pořádku. Že jsi dostál nárokům Božího a vlastně i lidského zákona. Ještě jsi nic neudělal. Jde tu o hlubší rovinu, podhoubí, ze které teprve vyrůstá dobro anebo zlo. Jde tu o lidskou duši. Ježíš se dotýká samého zárodku našich pocitů a emocí. Z dobrého vyroste dobré ovoce, ze zlého zárodku ovoce zlé. Už pouhý hněv je zlý. Kdo se hněvá, se sice nedopouští zabití člověka, ale v Ježíšových očích je to na stejné úrovni. Kdo se hněvá, až tak že druhé zatracuje, očerňuje, snižuje, ten prohrává. Prohrává se zlem. A tím se dostává na stejnou úroveň jako ten, kdo zabil. Vždyť k zabití nedojde (pokud nejde o nešťastnou nehodu, jako např. na silnicích) zčistajasna, k tomu vede cesta raněných citů, nekontrolovaných vášní, někdy i jen chladného, vypočítavého kalkulu. Zkrátka zpřetrhání vazeb k druhému jako k bližnímu. Sledování pouze svých zájmů. Proto slyšíme, že hněv a zatracování je položeno na stejnou úroveň jako zabití.

Takové srovnání přesto vzbuzuje pochyby. Není to jen nadsázka? Zvlášť se nám to může zdát nehorázné teď, po sestřelení civilního letadla. Raketa, vypálená šílencem, je přece jen něco jiného než pouhá naštvanost a hněv. Zbraně jako revolver, samopal, rakety dokáží napáchat věci, které jsou krutě viditelné. Jenže copak tomu střílení nepředcházel hněv, zuřivost, touha po pomstě, případně i ten chladný kalkul? Myslím, že je na místě přirovnat hněv ztělesněný do slov či myšlenek s vystřelováním projektilů. U křivých slov a zhoubných idejí sice neuvidíme mrtvé nebo raněné. A přece střelba slov, ostří posměchu a pohrdání dokáží zranit pořádně hluboko. A takových zraněných, a velmi těžce je mezi námi víc, než se pouhým okem zdá. Kdybychom byli obdařeni prorockým zrakem jako Ezechiel, který uprostřed živých lidí viděl kolem sebe poházené suché kosti jako obraz pravého duchovního stavu – byli bychom svědky tolika ran, že bychom pak některé své bolístky vnímali úplně jinak.

Proto Ježíš vidí hněv a osočování jako stejně závažné co zabití. Obě je trestáno se stejnou závažností. Slyšíme tu nárok, který Bůh skrze Ježíše Krista vztahuje na člověka. Na nás, kteří se považujeme za vcelku dobré, spořádané a slušné. „Kdo snižuje (odepisuje) svého bratra, bude vydán radě. Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Zatracení, onálepkování a odepsání bez možnosti naděje na obrat k lepšímu. To je, BaS, jako bychom svého bližního, bez jakéhokoliv soudu s možností se bránit, odsoudili, zlomili nad ním hůl.

Brát vážně šesté přikázání tedy znamená odhalovat vše, co vede k násilí, a tak mu včas zabránit. Jde o bdělost vůči kořenům zla, které působí i pod slupkou zdánlivé slušnosti. Vždyť kolik „slušných“, „obyčejných“ lidí umožnilo zločincům páchat zločiny. O tom víme v naší společnosti víc než dost.

Ježíš nezůstává u výstrahy – sděluje, jak z toho kruhu zla ven. Rada je to prostá – smíření. Smíření s bližním. Nečekat až přijde, ale jít za ním dřív, než bude pozdě, než bude vystřelen první projektil, ze zbraně nebo z úst. Apoštol Pavel na to navazuje v epištole Římanům: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ (Ř 12,20n) A přidává: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ To je to, oč tu jde. Smířit se v pravý čas, nebo se o to alespoň pokusit.

Podle Ježíše Boží přikázání nemáme chápat negativně (nezabiješ), ale pozitivně, jako dílo lásky či přinejmenším úcty. Švýcarský reformátor Kalvín zdůrazňuje: „Máme věrně činit všecko, co je v naší moci, abychom chránili život svého bližního, všecko vynaložit na to, abychom mu dopomohli k blahu a odvrátili od něho škodu.“ A Luther je ještě názornější. Proti přikázání Nezabiješ se proviňujeme nejen tehdy, když činíme zlé, nýbrž i tehdy, když nečiníme dobré, je-li to možné a potřebné. „Jestliže necháš nahého odejít a mohl bys jej obléci, pak jsi jej nechal zmrznout; jestliže vidíš někoho trpět hladem a nenakrmíš jej, pak ho necháváš umřít hladem. Jestliže vidíš někoho odsouzeného k smrti anebo ve stejné nouzi a nezachráníš ho, ačkoli k tomu znáš cestu a prostředky, pak jsi jej zabil… Neboť jsi mu odepřel lásku a oloupil jsi ho o dobrodiní, jímž by zůstal na živu.“

Tato slova jsou neméně aktuální, snad ještě víc než dřív. V našem světě, kde roste vzájemná závislost, se nás musí týkat nejen zabíjení nablízku, ale i v dalekých zemích. I nás se dotýkají následky jednoho šílence na východě Ukrajiny. Ani my nemůžeme žít s klidem v duši, umírají-li tisíce lidí hladem v africkém Somálsku či jinde. Informací máme o těchto událostech hodně a hmotných prostředků, díky Bohu také. A tak je na každém z nás, jak si tyto informace vyhodnotíme a co všechno podnikneme. Zopakuji jednu Lutherovu větu: Jestliže uvidíš někoho v nouzi a nezachráníš ho, pak jsi jej zabil. Jak pomůžeme, záleží na každém. Hlavně nezůstávejme neteční, jak vůči neštěstí v zámořských zemí, tak i vůči bližním vedle sebe. Ke hříchu zabití vede často cesta lenosti, nedbalosti, nezájmu a neúčasti.

BaS, nemáme jen informace a peníze, kterými můžeme pomoci. Jsme u zdroje mnohem hlubšího a životadárného. Apoštol Pavel ve své epištole do Korintu 12,31; říká: „A ukážu vám ještě vzácnější cestu“. Cestu lásky - cestu kříže - cestu vykoupení. Usmíření, z něhož vyrůstá pravý mír, pochází od Ježíše Krista, z jeho kříže. On jediný nám ukázuje pravdu: Že bez jeho oběti a odpuštění bychom museli skončit v totální beznaději. V bezvýchodném kruhu viny a zášti. Ježíš ten bludný kruh prolomil! On nám dává milost, sílu činit pokání, vyznat svou vinu – jako první krok k uzdravení ran a smíření. Ten krok bývá nesmírně těžký, ale přináší nesmírné požehnání. Amen