Milé sestry, milí bratři,

občas se stane, že nám dojde od příbuzných nebo známých sms se zprávou o narození jejich dítěte. To potěší, když se podělí o svoji radost také se mnou. Rád na takovou zprávu odpovím. Někdy se ale stane, že omylem přijde sms, nebo e-mail, který mně evidentně není určen. Co potom s tím. Jak odpovědět?

Josef, snoubenec Marie, byl podobně zaskočen, poté co dostal zprávu, že se jeho snoubence narodí syn. Není to nějaký omyl? Vždyť ještě nežili spolu. Ale protože byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě (jak je psáno), rozhodl se propustit ji potají. Dostal Josef strach a proto chtěl Marii propustit, aby mu nedělala ostudu? Anebo zvolil tento postup, aby vzal hanbu na sebe? No, je těžké to dnes rozmotat. Josef každopádně uvažoval, jak bylo zvykem. Chtěl něco podniknout, aby škody byly co nejmenší. Hned nato však obdržel další andělskou zprávu, která jej v zamýšlené aktivitě zastavila. Uslyšel, že tady jedná sám Bůh: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.  

Tak, a je to vysvětlené – anebo ještě víc zašmodrchané? Po intervenci Ducha svatého tu Josef jakoby stojí bez hnutí a beze slov. Mlčí. Za celou dobu nepromluví jediné slovo. Proč? Jedno vysvětlení se nabízí: jeho mlčení je znamením úžasu, který jej oněměl. Zaznělo Boží slovo, ohlašující Boží akci, a Josef celé toto dění nechce rušit svým komentářem. A právě v této němé pozici, beze slova se Josef stal velkým svědkem vánoční události. Tady jedná sám Bůh – a na Boží dílo člověk nejpřiměřeněji odpovídá úžasem, údivem, zmlknutím. Byla to tichá noc, kdy člověk umlkl a slyšet byla jen andělská radost nad narozením Božího Syna. Tady vskutku není co komentovat; tady jde o to, tu andělskou zprávu zaslechnout a přijmout. Připustit, že i nás Pán Bůh zahrnuje do svého příběhu.

Andělská vánoční zpráva nám napovídá, že nemusíme všechno hned pochopit a zdůvodnit. To opravdu nejdůležitější v našem životě, Boží přiblížení k nám si nevysvětlíme vlastními argumenty. Máme pochopitelně rozum, nejrůznější přístroje, vědecké teorie. To je všechno skvělé. Jen s tím, že to jsou nástroje pro lidskou činnost. Zatímco tady jedná Bůh. A Boží jednání buď přijmeme, nebo ne. Učíme se ptát: Co Bůh s námi zamýšlí, a proč? Proč se to stalo? Proč se Bůh stal člověkem? A k čemu jsme tady my, konkrétní lidé? Právě sem míří anděl, když Josefovi říká: „(Marie) porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; protože on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů."

Bratři a sestry, tady leží důvod, proč slavíme Vánoce, svátek tiché a svaté noci. Na svět přišel Boží syn, který nás vysvobodí, spasí z našich hříchů. Přichází, aby narovnal, obnovil ten základní vztah mezi Bohem a člověkem. Vztah, ze kterého všechno vychází. Napravit jej, odpustit, to může jen Bůh sám. Proto vidíme Marii a Josefa jako ty, kteří v tuto chvíli jen naslouchají a poslouchají. Dnes mají lidé  většinou za to, že jak Vánoce budou vypadat a jak je prožijí, záleží na nich. Vymýšlíme si způsoby jak si sváteční radost a pokoj uměle navodit, vkládáme do toho spoustu energie, dekorací, peněz… Hledá se kou­zlo Vánoc tam, kde není. Dítě v podobě zázračného Ježíška je dobré leda k tomu, aby přinášelo dětem dárky. Skutečný, živý Ježíš se ale ani tím nedá odradit. Jak jsme to viděli v nedělní vánoční hře, Ježíš jako nenápadný poutník přichází právě do těchto zmatků, k nám všem, a říká: „Mějte víru jako děti, věřte v moje zaslíbení. Tomu, kdo mi důvěřuje, víra celý život změní.“ To není dětská básnička – to je zázrak, neboť víra v Ježíše dokáže změnit celý život.

Kdo se setkal s Kristem, ke komu pronikl jeho hlas, prožije změnu. Možná změnu nenadálou, kterou zpočátku ani nezpozoruje. Jméno Ježíš, které dostalo dnes narozené dítě to vyjadřuje ve zkratce: „Hospodin je spása“. Ježíš Nazaretský se stal skutečným Spasitelem. Tím, kdo vysvobozuje lidi z hříchů.

Bratři a sestry, co pro vás znamená tato klíčová věta dnešního textu? Co to je vysvobození z hříchů? Zní to trochu jako starý katechismus. Potřebujeme to vůbec? Dnes jde lidem zpravidla o něco jiného: o vysvobození od tělesných bolestí, ekonomických problémů, o nejrůznější jistoty. V tom se podobáme Ježíšovým současníkům a jejich představám, že s příchodem mesiáše Hospodin konečně zatočí se všemi násilníky, utlačovateli, skoncuje se všemi vydřiduchy. Svět se podle mnohých změní k lepšímu tehdy, až budou dopadeni a potrestáni všichni tuneláři, osoby zneužívající své funkce k vlastnímu obohacení, teroristé útočící proti nevinným, a budou zvednuty platy a důchody.

To všechno je moc pěkné, ale to podstatné spočívá jinde. Nejhlubší bída lidstva a konkrétního člověka netkví v politice, ani v ekonomice, nýbrž v odcizení Bohu. V tom, že jsme se Bohu vzdálili, že s ním nepočítáme. A právě proto přišel Spasitel, Kristus Pán, aby nám toto připomenul, a především, aby tento narušený vztah obnovil. Aby nás uzdravil tam, kde to nejvíc potřebujeme. To oznamuje jeho narození, že Bůh chce být s námi. Ví mnohem lépe než my, že všechno se v našem světě odvíjí od toho, čím je plné srdce lidí. A dnes andělé zvěstují, že se Ježíš chce narodit, vejít právě do srdce a mysli člověka. Natolik se nám Bůh přiblížil, abychom se i my přiblížili jemu.

Ježíš říká: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království nebeské“. Nechat pro Pána Ježíše místo v srdci znamená hlubokou proměnu, podobnou novému zrození. Znamená to vděčně přijmout, že vše podstatné: dar spásy, dar odpuštění, smíření a pokoje dostáváme z Božích rukou. Takto Ježíš vysvobozuje. Naši bídu nese spolu s námi, právě do ní vchází, aby i z chlíva učinil chrám své slávy a nádhery. Takovým betlémským chlívkem může být i naše nitro. Ať je v něm ukryto cokoliv, Ježíš přichází právě sem a proměňuje je. Odpouští. Uzdravuje. Vysvobozuje od balastu zla a odcizení, které proměňuje v touhu po dobru a v radost z přijetí.  

V takovém chlívku, jak víme se může najít ledacos. Například sláma k podestýlce. Boží syn, když se narodil, potřeboval právě ji, když byl vložen do jeslí. Potřeboval trochu obyčejné slámy. I díky tomuto drobnému detailu můžeme vědět, že Bůh potřebuje nás, obyčejné lidi, upatlané a zmatené. Nás, kteří nerozumíme všemu, co se kolem nich děje. Kteří jakoby jsme stranou všeho podstatného dění. Ale slyšíme, že se narodilo dítě, Boží syn, abychom i my byli přijati za Boží syny a dcery. Není to úžasné? Patříme do rodiny... nejsme bezdomovci, nejsme pouhými čísly, klienty, pacienty, odloženými dětmi... Jsme členy rodiny. Víme, že Někdo na nás myslí, čeká, má o nás starost, chce být s námi teď i v budoucnu, pořád. A  že je pro mne místo u Jeho stolu. Amen