Kristus vstal z mrtvých!

To je, bratři a sestry, zvěst dnešní neděle, neděle všech nedělí. Nadpis nad našimi životy. Vyprávějí o tom andělé, ženy, učedníci, dokonce i jeden proslavený kámen. Když nebudete volat vy, bude volat kamení, naznačil kdysi Ježíš. A skutečně, němý kámen je odvalený od hrobu a tím sděluje vše; kamenná srdce se mění v srdce živá, dřívější nepřátelé a cizinci se mění v kameny jedné společné stavby, církve. Jistě, je tu také strach, obavy, blábolení i údiv, až to připomíná chaos. Ale nad tím vším, jako sjednocující melodie znějí slova: Kristus vstal z mrtvých!

Ta slova jsou vyznáním, ale také provokací. Protože nám pokládají základní otázku: Kým je pro tebe Ježíš? Živý, vzkříšený Ježíš?

Tuto otázku dostávají lidé, kteří se připravují ke křtu. Jejich příprava podle dobré tradice vrcholí zpravidla o Velikonocích, v neděli vzkříšení, kdy byli pokřtěni. Jako tomu je i dnes. Ponoření do vody představuje Kristovu smrt, vynoření Kristovo vzkříšení a život. Z epištoly Římanům jsme slyšeli: „Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ Křest znamená smrt starého člověka a zrození nového, naroubování na Krista. Proto má své místo právě v neděli vzkříšení. Dnes jsme v našem sboru svědky křtu. A nejen svědky. Tato krásná událost nás vybízí k připomenutí a obnově našeho vlastního křtu. K otázce, co křest pro mě znamená?

Jak si můžeme svůj křest připomenout? Většinou si jej nepamatujeme. Možná z něj máme fotografie, dnes dokonce i video. A někde v šuplíku křestní list. Ale vzpomínka založená na těchto věcech nám nebude mnoho platná. Asi jako těm ženám, které brzy zrána po sobotě přišly k Ježíšovu hrobu. Jejich marnost vynikne, všimneme-li si, s jakým záměrem přicházejí. Hrob se v řečtině řekne mnéma – doslova vzpomínka, nebo pomník. Ženy přicházejí, aby si zavzpomínaly, vzdaly poslední úctu a balzamovacími mastmi o něco prodloužily čas rozpadu. Chtějí si oživit vzpomínku, na chvíli podržet co bylo a co už není, jak se zpívá v jedné písni.

Něco podobného známe i ze svého života, jenom užíváme jinou techniku. Namísto balzámu používáme fotografie, a když i fotky podléhají zkáze, přenášíme je na kompaktní disky případně ještě modernější nosiče, abychom prodloužili jejich životnost. Tak se stane, že ve svém archivu nalezneme záznamy ze svateb, pohřbů, křtů, narozenin, promocí a kdoví čeho dalšího. To je všechno moc pěkné, díky za takovou možnost. Ale nesvádí nás to k tomu, že se připodobňujeme těm ženám, kterým zůstala ze života s Kristem jenom ta vzpomínka? Nestal se nám kostel, bohoslužby, náš křest, naše křesťanství takovým pietním místem, které zve ke vzpomínání a k oprašování prachu? Pomníky stávají na místech, kde se dříve něco důležitého seběhlo, ale teď už je kolem nich dlouho klid. Lidé k nim přicházejí, aby se na chvíli ztišili, případně upravili okolí. Bez otázek, bez hledání odpovědí, bez očekávání.

Ženy u hrobu byly přitom upřímně věřící, svého času dokonce horlivě následující Ježíše. O to jsou nám bližší. Ve svém životě bychom také vystopovali dobu, kdy se nám zdálo být všechno krásnější a snadnější, než to později převálcovala různá zklamání a starosti. Spolu s ženami přicházíme k našim pietním místům, do společenství církve, abychom vykonali svou „náboženskou povinnost“ – a tu šok! Tělo Pána Ježíše tu není. Najednou tu není ten, pro kterého jsme měli připravenou pěknou vzpomínku a naše balzamovací masti. Ty jsou najednou k ničemu. Stejně tak i fotky, videa, dokonce i křestní list. Proč to máme, proč to všechno taháme s sebou, když tu najednou není nikdo, koho by to zajímalo?

Taková bezradnost se nás zmocní, když se nám ztratí něco, na co jsme byli dlouhá léta zvyklí, nebo když se věci dávají jiným směrem, než jsme čekali. Takový šok s námi zatřese, když nás někdo vyruší z navyklé činnosti a položí otázku: Proč to děláte? Proč chodíte do kostela? Proč každou neděli recitujete slova: Třetího dne vstal z mrtvých? Proč ten chleba a víno? Proč…?

Pokud jsme se báli připodobnit se ženám ze strachu, že si budeme připadat směšně, tak teď se nebojme. Přes všechny nesmyslné věci, které nesly s sebou, bylo důležité, že se vypravily na cestu. Šly se strachem, s obavami, s vnitřní prázdnotou, ale šly.

I my s sebou vlečeme lecjakou zátěž. Své vzpomínky, nebo své fixní představy, které narážejí na skutečnost, své hořkosti, nezapomenuté podrazy, odcizení, svou vyprahlost a nechuť. Zkusme jako ty ženy vyjít, s tím vším dobrým i nedobrým, co v nás je. A jen takto, když se dáme do pohybu, máme šanci se potkat s andělem. S Božím poslem. Takoví andělé nepřestali fungovat. Mohou vypadat různě. S křídly už je nepotkáme, ale mohou nést podobu konkrétního člověka, nebo i celého společenství.

Ani hned nemusíme tušit, že jde o anděla. Může jím být člověk ve vaší blízkosti. Někdo, kdo způsobí, že vybočíte ze zaběhané cesty, kdo přehodí výhybku. Jako tehdy u hrobu. Anděl způsobil, že ženy skončily s prázdným vzpomínáním – a rozpomněly se na Krista. Byly doslova uvedeny do paměti, do Ježíšových slov, do Kristova příběhu. Uslyšely: Není zde, byl vzkříšen.  

A právě v tu chvíli se věci daly do pohybu. Ženy se chvatně vrátily za učedníky. Pochopily, že je nesmyslné plakat u hrobu. Pochopily, že ten odvalený kámen neznamená tečku za Ježíšovým životem, nýbrž dvojtečku. Že Kristův příběh pokračuje a ony mají v něm své místo. Vždyť Ježíš je živý! A díky tomu se samy stávají anděly. Stávají se posly těm, kterým šly oznámit, co se stalo. A svět začal být jiný. Úžasná zpráva o Kristově vzkříšení zahájila svou cestu. Jako mohutná, klidná vlna, kterou nikdo a nic nemůže zastavit. I my, tady jsme do ní doslova namočeni, díky evangeliu a vodě křtu.

Setkání s Kristem působí radikální proměnu člověka. Krásně je to vidět na ženách, vracejících se od hrobu. Teprve tehdy, když samy svědčí o vzkříšeném Kristu učedníkům se objevují jejich jména. Dříve bezejmenné postavy získaly jména a staly se osobami, osobnostmi. Vůbec nevadilo, že před učedníky ženy dělaly dojem pomatených lidí, mluvících nesmysly. Zpočátku jim učedníci nevěřili ani slovo. A za chvíli sami stáli s otevřenou pusou a s nově zažehnutým srdcem. Tak co by nám mělo vadit, když nás lidé kolem budou považovat za podivíny? Vždyť Kristus žije, on je síla má i moje píseň. To je, BaS odpověď na ta všechna proč.

Ruský světec Serafim Sárovský strávil desítky let v lese bez jediného slova. Pak jej Bůh nasměroval na cestu k lidem. Mnozí návštěvníci za ním chodili a on každého z nich vítal slovy: Potěšení moje, Kristus vstal z mrtvých! Co víc si můžeme říct? Amen