Kázání: Lukáš 2,25-32

Bratři a sestry,

jsme na začátku roku. Používáme nové kalendáře, zapisujeme si do nich, co máme naplánováno. Ať jsou to různé pracovní nebo osobní povinnosti, schůzky, termíny, plány. Ale máme vedle toho taky nějaká očekávání? Máme dost naděje, nebo iluzí pro to, abychom něco očekávali, něco si přáli a vyhlíželi? 

Někdo řekne, že očekávání nás ženou jen do záhuby. Ať se jedná o naše představy o vztazích, o našich blízkých, o spolupracovnících nebo třeba o budoucnosti. Je ale opravdu problémem něco očekávat? Podle mě je spíš problém opačný. Pokud nebudeme nic očekávat (od sebe, od svých blízkých nebo od svého nadřízeného), pak také nejspíš nebudeme mít příliš snahu něčeho dosáhnout, ostatní se k nám budou moci chovat jako ke kusu hadru a my to budeme přijímat, protože nic víc nečekáme. Často nám lidé radí: nic neočekávejte, a nebudete zklamaní.

Jenomže taková Bible radí něco jiného. Když se podíváme na starého Simeona, to byl přímo prototyp člověka naplněného očekáváním. Podle jedné pravoslavné legendy Simeon, když se setkal s malým Ježíšem, byl starý 380 let. Údajně patřil ke 72 učencům, kteří 3 století před narozením JK překládali Starý zákon do řečtiny, a na Simeona připadl mj. oddíl z proroka Izajáše: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel. A tehdy, když překládal tato slova, mu Duch svatý oznámil, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova mesiáše, Krista Pána. Simeon žil 380 let a dočkal se naplnění toho, co mu kdysi bylo oznámeno.

Můžeme nad tím mávnout rukou, s tím, že je to jen legenda. Jenže každá legenda upozorňuje na určitý osobní rys nebo vlastnost, která byla výjimečná a potřebná. Ostatně celá Bible a hlavně sám Ježíš nás učí mít očekávání.

Jak je to s námi? Představte si, že si koupíte drahé zboží nebo zaplatíte exotickou dovolenou. Od zakoupené věci (počítač, TV) očekáváte, že bude mít kvalitu přiměřenou ceně, za kterou jste jej pořídili. Pokud ne, zboží vrátíte nebo budete požadovat nápravu. Myslím, že si nikdo neřekne: „Neměl jsem od toho tolik očekávat, teď bych nebyl zklamaný.“ Místo takových řečí raději jednáme.

Proč bychom tedy neměli něco očekávat i od druhých lidí, od našeho společenství, i od Pána Boha? Pokud druhým nebo nějakému cíli věnujeme svůj čas, síly či nápady, nejspíš očekáváme, že se věnované prostředky nějak ujmou, něco z nich bude. Že lidé ocení náš zájem, a když neocení, tak si jej alespoň všimnou. Že se Pán Bůh přizná k našim modlitbám a našemu úsilí. Že každá duchovní i hmotná investice napomůže vyrůst novému ovoci. 

Máme taková očekávání? Jsme připravení na to, že Bůh s námi zamýšlí něco podniknout, ale bude to vypadat jinak, než jsme zvyklí?

Možná se takový pohled zdá příliš idealistický. Spoléhat na to, že jakákoli aktivita přinese nějaký užitek, pozitivní odezvu, to může vést k rozčarování a třeba až k vyhoření. A kolikrát to k tomu vedlo. Přesto to Pán Bůh s námi zkouší znovu a znovu, a nezabrání mu v tom ani hořké zkušenosti. Je to podobné jako u našeho vztahu k dětem, které nám také nemohou vracet stejně, jako my jim dáváme, přesto pořád budeme do nich investovat čas, energii, starost, lásku, aby se dítě dobře vyvíjelo a připravilo se na budoucí život. Myslíte, že tohle Bůh nechce i pro nás?

Hodí se právě teď, na začátku roku mluvit o očekávání. Je patřičné mít určitou představu a snažit se něco dělat, abychom ji uváděli do života. V osobním životě si nějak představujeme vztah se svou ženou, mužem, nebo jak by mohla vypadat dovolená, co bude s dětmi… Tak i v životě sboru snad očekáváme, že věci budou určitým způsobem fungovat, že nás tu povzbudí Boží slovo a třeba že se sem budeme těšit. To jsou naše předpoklady, vize, očekávání.

Pokud nebudu nic vyhlížet a nic nového čekat, jen rezignuji a nebudu mít chuť a hlavně důvod cokoliv podniknout. Proč se o něco snažit, když to k ničemu nevede, když vlastně od toho nic nečekám?

Lehce se může přihodit, že se nás zmocní takové myšlenky. Prostředí kolem nás i různé zkušenosti k tomu jen svádí. Jenomže nejsou tu jen naše pocity a vnější prostředí. Od začátku Adventu slyšíme: Připravte se, Pán je blízko, očekávejte jeho příchod. Tento hlas zněl silně celé čtyři týdny před Vánocemi, abychom měli otevřené oči pro Boží příchod do našeho života. Abychom byli vnímaví. A především, abychom dokázali očekávat, že Bůh nejen přichází, ale také jedná. S námi jedná. Pokud mu to dovolíme. 

Bůh nás chce vytrhnout z ustrnutí, z myšlenek, že se všechno odvíjí podle řádu tohoto světa, proti kterému je Boží slovo bezmocné. Bůh nás chce připravit pro své jednání, abychom dokázali ve svém životě očekávat nové věci a požehnání od Pána Boha.

Máme takové očekávání? Pokud ano, díky za to. Byla totiž období, kdy Boží lid ztrácel jistotu Boží blízkosti a svého poslání. Často přestával být lidem zvláštním a jednal jako ostatní pohanské národy v jeho sousedství. Víc dal na své okolí než na Boží příslib. Ale byli v něm lidé, kteří podobně jako Simeon čekali, že Hospodin znovu promluví. Znovu a nově se projeví. Simeon věřil a dočkal se! Jeho staré oči uviděly Boží jednání. Boží přítomnost. Simeon rozpoznává, že před ním není „jen“ lidské dítě, ale Bůh nabízí spásu, nabízí sám sebe. Už může zemřít, cítí, že ho Pán propouští, protože jeho život došel naplnění. Zahlédl Boží jednání, které přichází v malém Ježíši. Když člověk uvidí spásu, pocítí Boží přítomnost a jeho lásku, potom zahlédl to nejdůležitější ve svém životě.

Simeon nevidí záchranu jinde než v narozeném Ježíši. Jméno Ježíš (Jehošuá) znamená Bůh je spása. Bůh je ten, který přichází a nabízí odpuštění, smíření, očištění a pokoj všem.

Simeon ho vzal do náručí a takto chválil Boha: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, neboť mé oči viděly tvé spasení.

Simeon vnímá sám sebe jako služebníka, doslova jako otroka. Jako majetek svého pána. Simeon vlastě těmito slovy vyznává: Pane, poddávám se tvojí vůli a to ne proto, že jsem slaboch, že si nevím rady s životem, ale proto, že ti důvěřuji a připouštím, že tvoje vůle je lepší, než moje.

Tady je, bratři a sestry, odpověď na naše pochybování, jestli něco očekávat. Díky Bohu, máme co vyhlížet. Ježíš nám jde naproti a tak i my, jako Simeon, můžeme vidět spasení a světlo, které připravil všem. Naději, že přes všechny chyby a hříchy můžeme očekávat Boží milost, že Bůh požehná naší naději, kterou vkládáme do Něj a která nese naše plánování a výhledy. Amen