Velký pátek – 14.4.2017

Kázání: Římanům 5,6-9
Bratři a sestry,
    dnes stojí před našima očima kříž. Kdysi popravčí nástroj. Dnes znamení Boží moci i lidské bezmoci. To druhé (bezmoc) se zdá, že převažuje. Není člověka, který by nebyl poznamenán něčím zlým: ztrátou blízkého, nemocí, násilím, podrazem. A mnoho lidí tak došlo k tomu, že nemohou věřit v dobrého Pána Boha. Dávají za pravdu tvrzení, že Bůh tu není, nebo že zemřel. Tlak utrpení a nezodpovězených otázek je naplnilo natolik, že jim nezbylo místo pro nic jiného.
    Těmto lidem jistě nepomůžeme tím, že budeme jejich pocity dobrácky rozmlouvat. Už proto, že někdy sami patříme mezi ně. Ano, rozumíme jim. Na velký pátek i my vyznáváme, že Bůh zemřel. Vždyť On skutečně zemřel. Pocítil bolest, opuštění. Ale ne pro nic za nic. Všechno, co Bůh dělá, má účel a smysl. Smrt Ježíše Krista je obětí, darem pro nás.
    Dnes je těžké pochopit a přijmout oběť. K čemu to je? Nevidíme důvody takové oběti. Možná dovedeme pochopit např. to, když někdo za nás zaplatí dluh a tak nás zachrání před exekutorem. Když se vžijeme do takové situace, určitě bychom takovou oběť uvítali. Nebo se topíme, někdo skočí do vody a zachrání nás a sám přijde o život. To je šlechetné, tomu rozumíme a dokážeme to ocenit. Ale jinak, co s obětí vykonanou před dvěma tisíciletími? Tu zrovna nepotřebujeme. – Ale jenom proto, že nevidíme, nebo nechceme vidět, jak se i my topíme: ve svém hříchu. Nevidíme svůj hřích v podobě nahromaděného dluhu před Bohem. Apoštol Pavel píše: Byli jsme bezmocní vůči hříchu – hřích měl moc nad námi. Podobně jako nemoc. Jenomže v tomto případě je to mnohem zákeřnější. Nemoc se projeví bolestí, horečkou a dá nám signál, abychom něco udělali, nasadili léky, lehli si do postele. V případě onemocnění hříchem si to neuvědomujeme, bereme to za normální stav. Mávneme nad tím rukou.  
A do toho slyšíme: Kristus za nás zemřel. Slyšíme to? Dochází nám, že jde o nás? Už tehdy v Jeruzalémě, na křížové cestě nebyl pochopen. A od té doby se nic moc nezměnilo. Určitě v sobě sváděl zápas, jestli to má cenu. Choval v sobě víru, že trpělivá, ustupující láska bude slavit triumf. Že dobrota nakonec otevře protivníkovi oči a on se zastydí, zamyslí a změní. Jenže všechno dopadlo jinak. Lidé si Ježíšovu ústupnost a mlčení vyložili jako slabost – vysmáli se jeho naivitě. A ještě si o něj otřeli boty.
    Přesto do toho Ježíš šel. Nešlo mu o svou záchranu, ale o děti Boží, o nás. Chtěl nás zbavit infekce, která působí, že člověk podléhá zlu a to rozkládá jeho duši, odpadá od svého Pána.  Proto Ježíš tu infekci zla vzal na sebe. Splatil dluh, který jsme my nastřádali. Za cenu utrpení, ale i dojmu, že skončil bez pomoci, zapomenut, zbytečně.
    Jeho láska nebyla přijata. Vysmáli se mu. Mohl přivolat na své protivníky oheň z nebe, ale neudělal to. Oni na něj odplatou pokřikovali: sestup z kříže, chytráku! Čím laskavější byl, tím víc je to dráždilo. Nakonec zemřel ve chvíli, kdy nikdo nic nechápal. Zemřel za tupé, bezcitné lidi, nad kterými v tu chvíli nezískal žádnou moc. Panovalo zde zlo.
    Je to zvláštní a navenek nepochopitelné: Výchozím bodem, momentem křesťanské víry je debakl! Viděno lidskýma očima, stojí na počátku prohra. Ježíš umírá za hříšníky, za lidi, kteří jeho oběť nechápou. Nezměnili se, ani nezahájili odvykací kůru od hříchu, nejsou za vodou, natož, aby poděkovali, a sám Ježíš je mrtev. Zemřel strašně brzo! Dokud žil, byla tady nějaká síla pro zápas s hříchem, jakási naděje. Ale teď je mrtev a my zůstáváme vůči hříchu, zlu bezmocní.
    Pokusme se to vnitřně prožít: Ježíš zemřel. Ne však zbytečně. Bůh jeho život přijal. Nad nemoc zla a hříchu je silnější Boží odpuštění a láska. Třebaže se tomu dnes mnozí posmívají.
    Víme a vidíme, že ne každý člověk tuto zvěst přijme. Nikdo k tomu také není nucen. Většině to připadne zbytečné, vždyť každý je svého štěstí strůjce. Tak se to alespoň říká. K čemu se spoléhat na něco, co je mimo nás. Proč se zalamovat se svými hříchy, když je naše zákony nijak nepostihují. K čemu nějaké vykoupení – vysvobození od zla, když si to se svým svědomím vyříkám sám? A právě do těchto otázek slyšíme: Kristus za nás zemřel.
    Kristus zemřel pro císaře Nerona ve chvíli, kdy se škodolibě radoval z upalovaných křesťanů. Kristus zemřel za Adolfa Hitlera, když pochvalně pokyvoval hlavou nad plány osvětimských pecí. Zemřel za Stalina, když s kamennou tváří posílal do Gulagu na smrt milióny. To je realita Velkého pátku! Nikdo nebyl připraven. Všechny zastihl v hříchu. Zemřel za naše nevěřící příbuzné, sousedy, kamarády. Za skinheady, když heilovali, za černé či bílé zloděje, když nám odnášeli litinový plot nebo měď ze střechy. Kristus umřel i za mě samotného.
    To poznal i ozbrojený setník pod křížem. Když viděl, že Ježíš zemřel, v této nejméně pravděpodobné chvíli poznal, prohlédl, že jde o Božího syna. Ale tomu setníkovi došlo víc. Došlo mu, že se teď, tady, a přímo pro něho, pro nás odehrálo něco nového. On porozuměl, přijal, bylo mu dáno porozumět, že:
- i když se zdá, že pravda a láska prohrávají se lží a nenávistí, ve skutečnosti vyhrávají,
- i když Ježíš na kříži umírá bezmocný, je nad ním Boží moc,
- i když volá „proč jsi mě opustil, Bože“, padá do rukou svého nebeského Otce,
- i když se zdá, že setníkův život se musí ubírat jen cestou síly a vlastního zabezpečení, ve skutečnosti je jedinou a nejlepší cestou cesta kříže a oběti,
- i když se většina diváků směje, ve skutečnosti je pravda v této chvíli u jediného člověka, setníka, drsného vojáka, který porozuměl.
Setník se v této chvíli doopravdy znovu narodil, byl vzkříšen. Prohlédl, že Boží syn byl vyzdvižen na kříž, abychom my byli pozdviženi k Bohu jako jeho děti.
    Věřím, že to platí i nyní a pro nás. To, co přináší opravdový život, je Ježíšova smrt. Je to šílené, je to absurdní. Ale Bůh prokázal, že konečná slova o kříži a smrti, o všech náhodných či plánovaných neštěstích nejsou díky Ježíši tím posledním ortelem. Pod křížem se zrodil nový život. Semínko musí zahynout, aby z něj vyrostla rostlina. Náš hřích musí zahynout, aby v nás vyrostl nový člověk. Sice smrtelný a křehký, ale žijící z Božího odpuštění, z naděje, z oběti i moci vzkříšeného Krista. Amen