Kázání: Mt 28, 1-15

Bratři a sestry,

dnes by se mohlo zdát, že velikonoční zvěst je aprílovým žertíkem. Zmrtvýchvstání? To je zajímavé, lidi to zaujme, možná vystraší. Ale pak se řekne „apríl“. Nic se neděje, buďte v klidu, to byl jenom žert…

Něco podobného se dnes děje v oblastí informací. Jen ne kvůli pobavení, ale zmatení lidí. V tomto týdnu vyšetřovala britská parlamentní komise zneužití informací; díky propojení a komunikace lidí na internetu se dá zjistit, jaké má kdo postoje, názory, co na ně nejspíš zabere, a podle toho se pak lidem servírují takové zprávy o událostech ve světě, kterými se záměrně manipuluje veřejné mínění. Bojuje se pomocí lží, polopravd, dezinformací za účelem vyvolání paniky, znevěrohodnění demokracie a rozkolu mezi evropskými státy. 

Podobnou metodu vyzkoušeli velekněží, když uplatili vojáky, kteří hlídali Ježíšův hrob, aby tvrdili, že učedníci v noci ukradli Ježíšovo tělo. Báli se toho, že by byl Ježíš živý. A doufali, že se to bude mnohým zamlouvat.  Sázeli na to, že si lidé rádi zaplatí za svůj klid, že jim Ježíš nebude mluvit do života. Lidé si pečlivě hlídají, aby pro ně Ježíš zůstal mrtev, aby jim nezačal zasahovat do života. Než věřit ve vzkříšení, to raději budu tvrdit, že je mi Ježíš ukradený!

A tak ve stejné chvíli, kdy se rozběhla do světa zpráva o vzkříšení Ježíše Krista, hned se začala šířit jiná zpráva, která to popírala. Tvrzení, že jde jen o apríl. Od samého počátku tu je souboj informací, tvrzení proti tvrzení, a jediné, co může mezi těmi zprávami rozhodnout, je víra. Od počátku je tu snaha evangelium umlčet. Nejlépe přímým útokem na jeho vyznavače. Učedníci jsou pošpiněni hned nadvakrát. Je to obvinění z krádeže a pak ze lži, z podvodu. Kdo je zloděj, tomu nelze věřit. Od počátku je tu snaha morálně křesťa­ny odrovnat, odhalit jako podvodníky. Ta snaha byla stejná tenkrát jako je i dnes.

A přece, navzdory všem snahám udržet Ježíše zavřeného v hrobě zapomnění se v neděli ráno roznesla zvěst: Kristus vstal z mrtvých! To je pravdivá zvěst, evangelium, dobrá zpráva. Kristus vstal z mrtvých. Ježíš žije! Bylo to něco nepravděpodobného. Navíc když o vzkříšení mluvili jako první jacísi andělé a následně ženy bez společenské autority. Přesto se jejich zpráva stala prvním vyznáním církve. Kristus vstal z mrtvých! Ne lež, ani žertíky, ale pravda dokáže oslovit a naplnit srdce lidí, ten příběh dodnes proměňuje osudy mnoha lidí a celých národů. A proniká celou naší kulturou.

Jak je možné, že velikonoční zpráva si dodnes nachází cestu k lidem navzdory všem lžím, zábranám a manipulacím?

K tomu vedla jedinečná cesta. Ženy od prázdného hrobu odešly pryč. Anděl jim totiž řekl: „Není zde. Co budete hledat v prázdném hrobě?“ U prázdného hrobu se nesmí zůstat. Ukazovat prázdný hrob by bylo jako pečování o mauzoleum. Jako by hlavní náplní církve bylo provádět návštěvníky kostelem coby kulturní památkou a ukazovat jim jen staré fotky z dávných slavností. Ne, od toho se musíme odpoutat. Jít dál. A právě ve chvíli, když ženy hrob opustily, vydaly se na cestu, tehdy se potkaly s živým Kristem. V té chvíli je oslovil. Musely opustit hrob, tu díru minulosti, aby se setkaly s živým Pánem.

To je rozhodující, že Ježíš sám se nám dá poznat, že nás sám osloví. Jen nesmíme zůstat na místě, nebo si myslet, že se nedá nic dělat. Za námi přichází živý Ježíš a chce, abychom i my žili. Oslovuje nás svým slovem, zapaluje svým Duchem svatým, ujišťuje svou blízkostí. Matouš to popisuje tak, že Ježíš ty ženy potkal, doslova šel jim naproti, v ústrety. A pozdravil je. Vešel s nimi v kontakt. A ženy k němu přistou­pily.

Sloveso „přistoupit“, které je zde užito, má také přenesený význam - přidat se na Boží stranu, přistoupit blíž k Bohu. Židé tak označovali ty, kdo přistou­pili na jejich víru. A tak jsou tu označeny ženy, které přistou­pily k Ježíši. Do jeho blízkosti. A to jen díky tomu, že sám Ježíš vstoupil do jejich života. Jejich cesty se spojily. A ony od té doby věděly, kam jít, komu patří. To je úžasné a důležité v životě vědět, komu patříme. Být lidmi určitými, jistými si v tom, že patříme Kristu a jako evangeličtí křesťané máme výsadu o tom vědět a svědčit.

Ženy k Ježíši přistoupily a objímaly jeho nohy. Doslova: chopily se jeho nohou, pevně se jich držely, zmocnily se jeho nohou, zachytily se jich. To znamená přimknutí se k Ježíši, celou svou bytostí, svýma rukama, ať je spínám k modlitbě nebo je využívám k práci. „Co je dobré, toho se držte“, píše ap. Pavel. Ježíš je dobrý Pán i Pastýř, proto se jej držme vždy a ve všem. Vztahujme ruce k němu, a On je nikdy nenechá prázdné.

Třetí zmínka o ženách je, že se mu klaněly. Vzdávaly mu Božskou poctu. Tu je užito slovo „proskynein“ – což je uctívání, anglicky „worship“, doslova bohoslužba, a to i postojem těla, skláněním se. Je to přímo boho­služebný a mod­litební, a zároveň hluboce vnitřní úkon. Ženy se setkávají s Ježíšem a odevzdávají se mu. Vtom je hloubka, moudrost i krása. Člověk se sklání před Vzkříšeným, raduje se s ním, čerpá od něj. To je základ bohoslužby a vlastně celého duchovního života. Apoštol Pavel jinde píše: „Vybízím vás, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ O tom ostatně vypráví celá Bible: „Jedinému Bohu se budeš klanět a Jeho jediného uctívat.“  

To je, bratři a sestry, popis setkání žen se vzkříšeným Ježíšem. A to může být popisem i našeho osobního příběhu. S Ježíšem se nesetkáváme jen na stránkách Bible. Bůh působí, že ten zapsaný příběh se spolu s námi dává do pohybu. I my poznáváme, že Ježíš nám jde naproti, podobně jako těm ženám. I nás oslovuje. A my, někdy s ostychem, jindy s radostí se rozhodujeme přistoupit do jeho blízkosti, pevně se jej uchopit a sklánět se před ním. Jak jsou takové chvíle naplňující. Přitom je to často nesdělitelná vnitřní zkušenost, kterou každý prožívá jindy a jinak. V každém případě, takové setkání, ať v jakékoliv podobě, nenechá člověka bez proměny. Vím, že je Ježíš se mnou, vím, že kvůli mně zemřel a pro mě vstal z mrtvých. Vím, komu patřím. A držím se ho.

Bratři a sestry, slavíme Velikonoce - svátek setkání s živým Ježíšem. Svátek nového života. Slavme a radujme se! Zpívejme, mluvme o tom! Nebuďme jako ti velekněží, kteří jen střežili, aby nic nerušilo jejich pokoj. A jako oko v hlavě si hlídali, aby Ježíš zůstal zavřený v hrobě a nezačal se volně producírovat v běžném životě lidí. Něco z těchto obav a strachu v nás zůstává. Proto Ježíšova první slova, hned po pozdravu jsou: Nebojte se. Kristus žije a přichází, ne aby nás o něco obral, ale především aby s námi byl, seděl u jednoho stolu, s námi zpíval, provázel nás v životě. Aby nás přijal za své. Jsme přijati za Boží syny a dcery a toto rodinné společenství už nemůže nic rozbít. Za to můžeme jen děkovat. A nebát se dát najevo, kdo jsme a komu patříme. Amen