Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - Neděle Trojiční 16.6.2019

20. 6. 2019

Neděle Trojiční 16.6.2019

 

BŮH JAKO SPOLEČENSTVÍ

 

Kázání: 2Kor 13,13

Bratři a sestry, v této větě je obsaženo všechno: základ, na kterém stojíme, tajemství, ze kterého žijeme a cíl, k němuž směřujeme. Tato věta, i když neobsahuje sloveso (slovní druh vyjadřující činnost), odkazuje na zdroj veškerého pohybu a vztahů.

Milost, láska, společenství Ducha svatého – to je Bůh sám. Bůh ne jako filosofická či jiná idea, Bůh nikoliv jako osamocený pozorovatel svého díla, mimo čas a prostor, nýbrž jako společenství Otce, Syna a Ducha svatého.

Dnes slavíme neděli svaté Trojice. Je to svátek poněkud zasutý za velikonocemi a letnicemi, přesto jeho zvěst je naprosto zásadní.  Trojiční vyznání víry bylo geniálním tahem křesťanské církve. Nebylo jí to dáno hned. Slovo „trojice“ v Bibli nenajdeme, církev se k němu dopracovala, dobojovala, v průběhu několika století. Otcové, učitelé církve, kteří se o to zasloužili, jsou autoritami a učiteli dodnes. Mnohé reformy, obnovy v církvi byly inspirovány domýšlením právě jejich díla. Protože vyhmátli jádro celého křesťanství.

Co tedy učení o svaté Trojici přináší? Jakou je nám pomocí pro vyjádření víry?

V prvé řadě jde o vyznání, že Bůh, který je společenstvím, sám do svého společenství zve. To je základní charakteristika, kterou Bůh o sobě prozrazuje, kterou přímo vyzařuje – to čím sám je, to nabízí člověku. Bůh je vztahem lásky mezi Otcem a Synem a do tohoto vztahu zve i každého z nás.  Co zve. Bůh nás vztahem lásky obklopuje, proniká. Jeho láskou bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný (jak to vyjadřuje ep. Kol.). A to platí v prvé řadě o člověku. Jsme stvořeni pro společenství. Považme, kolik máme v Bibli postřehů o lidském srdci, uších a ústech, tedy o orgánech naslouchání,  poslouchání a komunikace. Ostatně, celý svět byl stvořen Božím slovem – a v životě člověka zásadně záleží na tom, jestli se s tímto Slovem potká, nebo ne. Jestli naladíme příjem tímto vertikálním směrem a dojde ke komunikaci. Bůh nás uschopnil, aby k tomu mohlo dojít.

Jak je učení o Trojici spojené s vírou?

Víra ve svatou Trojici není prázdná spekulace, hříčka se slovy. Trojičně formulovaná víra dává poznat, pochopit, kdo sami jsme, odkud pocházíme, jakou cestou jdeme. Jít cestou víry znamená hledat Někoho, kdo je miluje i člověka upatlaného od hříchu. Hledat Někoho, komu jde o společenství s námi. Kdo nás přijímá.

Život tak dostává novou dynamiku, krásu a směr. Jan Kalvín v knížce Vzdělávání ve víře píše: „Je třeba, aby hlavní péčí a starostí našeho života bylo hledat Boha a toužit po něm vroucností celého srdce a pouze v něm spočinout.“ Život s Bohem je život ve společenství s Ním, přímo spočinutí v Něm. Podíl na milosti, lásce a Duchu svatém je podílem na Bohu samém. Na jeho životě. Tak to zakusil apoštol Pavel sám, když píše: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“. Sám to výstižněji neumím popsat. Život s Bohem, Bůh ve mně, to je hluboká, mnohovrstevná zkušenost. V našem textu ji máme popsánu třemi výrazy: milost, láska, společenství.

  1. Milost našeho Pána Ježíše Krista

Milost je něco, po čem v našich podmínkách zrovna netoužíme. Být vydán na milost. Obdržet milost, tedy být odsouzen a pak čekat na smilování. To nemusíme. Ovšem být vydán na milost Ježíše Krista, to je jiná písnička. To je dar. A vlastně mnohem víc, vždyť milost je sám Bůh. Je to projev Božího přátelství a společenství. Výraz jeho zájmu a náklonnosti. „Mám tě rád, člověče a jsem s tebou.“

Bůh nás vnímá a slyší ještě dřív, než jej voláme. Bůh nás navštěvuje dřív, než my klepeme na jeho dveře. On sám nás nalezl, abychom jej mohli hledat a nacházet.

Milost, to je kladné předznamenání našeho života, znaménko plus nad námi, znamení kříže. Však řecký výraz pro milost (charis) znamená také přízeň, laskavost, ba dokonce půvab. V milosti je něco krásného. Naše, lidská milost je spojena s odpuštěním. Je reakcí na hřích, smilováním, vymazáním trestných bodů či záznamu v rejstříku trestů. Zatímco Boží milost, laskavost, přízeň vůči nám je nezávislá na tom, co jsme a jací jsme. Je to ono kladné předznamenání Božího příklonu k nám.

  1. Láska Boží

Je to nejcharakterističtější Boží vlastnost. („Bůh je láska“, 1J 4,8) A zároveň nejvyšší z darů, o které máme usilovat (viz hymnus o lásce v 1Kor 13) – a tak se připodobnit Bohu samému. To, bratři a sestry, není bonmot. To je Boží slovo: „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil“ (1J 4,7). Bůh a člověk si tu jsou blízko, vedle sebe, doslova v sobě. Oproti milosti tu jde o zcela jiné dění. Milost, to je výsadně Bůh sám, ve svém nezávislém, suverénním vztahu ke světu a k nám samým. Prohlášení, jak se k nám Bůh má. Láska, to je naopak průnik Božího a lidského; vztah nabízený a opětovaný; vztah, ve kterém rosteme, uzráváme. Láska jako dar, jako nejúčinnější prostředek k dosažení změny člověka. Kdo v životě zakusil lásku, ví svoje. Apoštol Pavel se svým hymnem zdaleka nebyl první v dlouhé řadě hitmakerů, opěvujících lásku a svědčících o tom, jak tento dar rozezvučí srdce a celý život člověka. Je to vztah, který míří do nitra člověka, do srdce i do mysli, a tak jej naplňuje a proměňuje.

Bratři a sestry, křesťanství není jen věc rozumu, paměti, spořádaného vystupování, nýbrž i srdce – a to si smíme připomínat zvláště v našem, občas suchém evangelickém prostředí.  Ze srdce pramení vyznání víry a lásky, ze srdce se linou modlitby, zpěvy a chvály jako nejpřiměřenější reakce na Boží oslovení a zasažení. Příznačně to zformuloval katolický teolog Karl Rahner: „Zbožný člověk v budoucnosti bude buď mystikem, tím, kdo něco zakusil, nebo nebude ničím.“ V lásce jde o zakoušení Boží přítomnosti v našem životě, o stěží popsatelný pocit, že náš život je součástí života Božího.

  1. Přítomnost (společenství) Ducha svatého

Jde o společenství v Duchu svatém, o náš společný podíl na Ježíši Kristu. S ním spojeni jsme propojeni navzájem s našimi bližními, bratry a sestrami. Tady se prolíná společenství s Bohem a společenství s bližními. A nejen to. Do tohoto společenství jsme pozváni, abychom jej nejen přijímali, ale též sami dotvářeli. To je na těchto třech vrstvách unikátní. Milost přijímáme, lásku opětujeme, společenství sami dotváříme. Jsme pozváni a zahrnuti do Božího života, ne jako hosté, ale jako jeho přímí účastníci, jako domácí, jako synové a dcery jednoho Otce. Jako členové církve, která tu není něčím náhodným, dějinně podmíněným, nýbrž která je odrazem Boží lásky a milosti, tvořená dechem Ducha svatého. Život v církvi a práce pro církev (s bohoslužbami, s vybíráním saláru, jednáním o rozpočtu, schůzemi apod.) není tak naší pouhou volnočasovou aktivitou, něčím navíc, nýbrž životem s Kristem a spočinutím v Něm.

Bratři a sestry, vyznáváme víru v svatou Trojici, a je fantastické, že do jejího života a vztahů jsme sami zahrnuti. Se vším, co si neseme s sebou a v sobě. Náš život i toto zamyšlení proto nemůže než vyústit do oslavy Boha trojjediného: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, budiž nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.