KDE JE ZLOČIN, TAM JE (NAŠE) VINA

Kázání: Skutky 3,12-16

Sestry a bratři,
pravidelně se opakuje situace, kdy se přetřásá historická hodnověrnost Ježíšova vzkříšení. Seběhlo se to tak, jak o tom vyprávějí evangelia? To, že Ježíš zemřel, o tom nikdo nepochyboval, i pohané a nepřátelé. To, že byl vzkříšen, se vymykalo běžným důkazům, bylo to podložené jen nepřímým svědectvím několika lidí. Od 18.století to spustilo řadu bádání o věrohodnosti Ježíšova života a obrazu, který jsme si o něm vytvořili. Nemá smysl teď tuto diskusi otevírat, jen ji stavím do kontrastu s minimálním či nulovým zájmem o dopátrání vlastní odpovědnosti. Na jedné straně vědecké poznatky budí pozornost a čas od času se v populárně naučných časopisech objeví článek, odkrývající, jak to údajně ve skutečnosti bylo, či jak to nemohlo být. Na druhé straně je pozoruhodné mlčení o vlastní vině, hříchu, zlu, za které neseme odpovědnost. Čtenáři či posluchači se nakrmí tzv. převratnými objevy, ale jen jako pozorovatelé, kteří s celým příběhem o vině a trestu nemají nic společného.
Apoštol Petr to nabourává. „Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli…“ Těmito slovy, která jsou adresovány nám všem, jsme do toho starého příběhu zataženi i my osobně. Minulou neděli se do světa nesla zvěst o vzkříšení, dnes slyšíme o vlastní odpovědnosti za kříž (to vy jste ho vydali a poslali na kříž!). Berme to vážně. Jedno bez druhého, vzkříšení bez kříže, odsouzený bez odsuzujících není úplné. Naslouchejme tomu, třebaže je to bolestivé. Jen tak nás může tento příběh osvobodit a uzdravit. Však je to vyprávěno v souvislosti s uzdravením chromého člověka krátce po Velikonocích.
Naše společnost odhodila pojem viny jako ošklivý přežitek z minulosti. Vinu jsme vyhnali za dveře, sdělovací prostředky nám servírují, co všechno je možné a je tedy normální, ve slabším okamžiku se ukolébáme, že ve srovnání s jinými na tom vlastně nejsme špatně. Jenomže jestli vinu odstraníme z očí nebo ze svého slovníku, neznamená to, že je pryč. Vina se někde ukládá a jednou dá o sobě vědět. Za současnými duševními nemocemi bývá často nevyslovená, nepřiznaná vina. Psycholog Erich Fromm: „Je udivující, že ve společnosti, která je tak nenáboženská jako ta naše, může být pocit viny tolik rozšířený a tak hluboce zakořeněný“. Je proto přímo uzdravující slyšet: To vy jste Ježíše vydali a zabili (svatého a spravedlivého jste se zřekli, původce života zabili). I my v tom máme prsty! Starý spirituál to přesně vystihuje slovy: Byl jsi tam, když byl Ježíš křižován. Nejde o poetickou nadsázku, ani o náboženské moralizování. Nejde o nic jiného, než že se osobně postavíme před Bohem, před křížem a uvidíme v něm svou vlastní vinu. Ne jen obecné konstatování, že všichni jsme hříšní. Má vina, můj hřích má takové důsledky, které vedou ke smrti nevinného. Sám přispívám k Ježíšovu utrpení a bolesti.
To je, bratři a sestry, něco hlubšího, než svědomí. Svědomí říká, co má být a co nemá, co je správné a co ne. Jenomže to bychom zůstali jen u hodnocení dávné události: Ježíš byl odsouzen nevinně. To je hodnocení nezaujatého diváka, majícího patřičný odstup. Jinak jde na to apoštol Petr a později Pavel, kteří nás do toho děje vtahují a my poznáváme svou osobní vinu. Kde je zločin, tam je i vina. Ke zločinu došlo, a nyní jestli i nám dojde, že Ježíš zemřel i kvůli nám, co jsme teď tady. Neřekl to ostatně přímo při poslední večeři s učedníky? „Toto je mé tělo, které se za vás láme; toto je má krev, která se prolévá na odpuštění hříchů“. I mého hříchu.
Přijetí viny, její vyznání a odpuštění je podobné tělesnému uzdravení člověka. Jak píše jiný psycholog, C.G.Jung, vědomí viny má tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Biblické čtení je z příběhu o uzdravení chromého člověka. Ten člověk byl ochrnutý od narození, jen seděl u městské brány a prosil o almužnu. Každý den jej přinášeli k chrámově bráně (zvané „Krásná“), kde jen čekal na milost a slitování kolemjdoucích. Jeho situace vůbec krásná nebyla, odrážela to, co s námi udělá hřích. Spoutává, ochromuje, člověk pak ujíždí po svých kolejích, jen ty má před očima, jen svou cestu, své zájmy a není schopný z toho odbočit. Ujíždí pryč od dárce svého života, nenapadne ho, proč a zač by někomu děkoval a někomu se zpovídal. Asi nás nenapadne něco takového spojovat s nemocí, ale hřích nemocí je. Potud, že člověka svazuje, rozežírá, ale taky, že může být vyléčen. Petr řekl tomu nemocnému: „Ve jménu Ježíše vstaň a choď. On vyskočil, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu a chválil Boha.“
Ten člověk se vrátil k životu a k jeho Dárci. Na sobě poznal, co oba učedníci zvěstovali o vzkříšení: „Bůh našich otců oslavil svého syna Ježíše… vzkřísil jej z mrtvých.“ Ježíšovo vzkříšení otočilo kormidlem, přenastavilo výhybky apoštolům a v tomto okamžiku i tomu neznámému člověku. Jméno Ježíše Krista, jeho moc a přítomnost Vzkříšeného jej uzdravila: „moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila.“ Víra v Ježíše vzkříšeného proměňuje lidský život, zvedá na nohy, dává nový směr, nový spolehlivý základ, naplňuje vděčností, vědomím, že svůj život jsem dostal jako dar – a k tomu i vztah k Dárci.
Takovou víru nezobrazí lépe nic než příběh o uzdravení. První kroky toho uzdraveného vedly do chrámu, kde chodil, skákal a spolu s apoštoly chválil Boha. Víra ve Vzkříšeného dává nové a jasné nasměrování, obrací k Bohu, vede do společenství se všemi takto obrácenými. Člověk už nejede sám jen po své koleji, přichází do chrámu, spolu utváří církev, Boží lid, konkrétní sbor, který by bez vzkříšení nebyl možný. Neděle jako den Páně, den Vzkříšení je dnem bohoslužeb, setkávání sboru, společných písní, modliteb, naslouchání Božímu slovu, sdílení. Je to všechno nesamozřejmý dar, díky Vzkříšení. Spoustě lidí to nic neříká a ne vždy i my sami jsme osloveni tím, co se v kostele děje. Ale ať je jak chce, na prvním místě je vždy oslava vzkříšeného Pána, setkání těch, kterým Bůh změnil a naplnil život, podobně jako tomu ochrnutému člověku. Nejsme tu pro uchovávání starých tradic, střežení osvědčených hodnot a dodržování starých zvyků. Kostel, sbor, církev je místem oslavy, chval, díkůvzdání za přijatou lásku, ze vzkříšení Ježíše Krista, za probuzení k novému životu, za milost a odpuštění, za společenství, které drží pohromadě Bůh sám.
Vím, že to všechno je poznamenané naší náturou, omezeností a slabostí. A to je to třetí, co bych dnes rád vyzdvihnul, že právě v lidských zmatcích a slabostech se chce projevit moc vzkříšeného Pána (jak jsme o ní zpívali). Petr o tom mluví hned na začátku: „Proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?“ Nestojí to na naší moci, dokonce ani na zbožnosti; důvodem naší víry, naší zbožnosti, života našeho sboru je Boží moc, která vzkřísila Ježíše Krista. Ani apoštolové tuto moc neměli, jen sloužili jako nástroje, kterými Boží síla proudila a působila. Jak dodává apoštol Pavel: „Tento poklad máme v hliněných nádobách“ (2Kor 4,7). Sami jsme jako kousek hlíny a jen náš Pán nás dokáže domodelovat do podoby svých služebníků a svědků. Jen ho nechme působit. Budeme narážet na svá omezení, na pocit bezmoci, nakonec už máme dost zkušeností, že jen z vlastní síly nic moc nezmůžeme. Ale také víme, jak to dál napsal Pavel, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář (2Kor 4,14). To působí moc vzkříšeného Pána. Prosme o ni a očekávejme ji – v osobním životě i v životě sboru. A budeme vidět i prožívat nové věci. Amen