4.postní neděle (Laetare) – 22.3.2020

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! (Žalm 122,1)

Tento rok jsme pozváni k prožívání postní doby zvláštním způsobem. Nemůžeme se scházet ke slavení bohoslužeb a k jiným společným setkáním. Ulice i náměstí jsou prázdné, bez života. My ale nemůžeme být naplněni smutkem! Jsme vyzváni, abychom se radovali, neboť před námi září radost Velikonoc, které ohlašují příslib vzkříšení, života a naděje pro každého člověka.

Temnota nás mnohdy mate a nahání strach, stejně jako právě v těchto dnech nám nemoc či slabost brání zakoušet naději a pokoj v tom, čím procházíme. Svěřme se společně Pánu Bohu, který nás má rád a vede nás, abychom pohlíželi na realitu očima víry.

Modlitba

Bože, náš Otče, ty vidíš do hlubin našeho srdce: nedovol, aby nás ovládala moc temnoty, ale svým Duchem svatým otevři naše oči, abychom viděli toho, kterého jsi nám poslal a abychom věřili pouze v něj, v Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána. Amen

Kázání: Jan 6,1-15

Milí přátelé, bratři a sestry,

něco takového, co se teď děje, jsme nezažili: hrozba neznámého viru, omezení pobytu, izolace od druhých, zprávy o šíření nákazy a obětech. Věc, kterou většina lidí dosud nikdy nepoužila, rouška, se stala symbolem, téměř hitem, v každém případě vynuceným doplňkem našeho outfitu. Vnějším symbolem, kterým jsme propojení a zároveň od sebe separováni.

Kdy to všechno skončí, netušíme. Obavy z neznámého nás možná svazují víc, než nařízená omezení. Takový post, omezující pohyb a rušící téměř všechny naplánované akce, jsme si nepředstavovali. Je to test toho, co vydržíme.

Ne ovšem trest z Božího dopuštění. Tak úskočný a zlomyslný Bůh není. Nikdy nás neuvádí do pokušení. Jeho záměrem je pozvat člověka k sobě a zároveň mu jít naproti. Jestli se rozhodneme jinak, je na nás. Sám Boží lid, jak to Bible mnohokrát zmiňuje, v tom neměl vždy jasno a často to s ním šlo z kopce. V takových okamžicích slyšel, že jeho různé krizovky byly důsledkem vlastního selhání, ze kterého se dostane pokáním a obrácením k Bohu.

K cestě víry tedy různé zkoušky a testy patří. Někdy se týkají lidí věřících, jindy dopadají na všechny bez rozdílu, jako v těchto týdnech. Jak v tom všem obstojíme? Jak jsme odolní tělesně i duševně? Odpověď pravděpodobně poznáme, až bude největší krize za námi. Teď děláme všechno proto, abychom ochránili sebe i druhé, posloucháme pokyny, omezujeme své aktivity na minimum a snažíme se zvládat domácí ponorkovou nemoc.

To všechno může mít dopad i na naši víru. Kostely jsou zavřené, nemůžeme se scházet, spolu slavit bohoslužby, jsme odtrženi od sborového společenství a bude to na mnohem delší dobu, než týden nebo dva. Je to velká zkouška i pro naši víru a sounáležitost.

Bůh sám takovou zkoušku nevyvolal. Nic z toho, co se teď ve světě děje, není Boží vůle. Je to důsledek lidské činnosti a přírodních zákonů. Můžeme přemýšlet o tom, že, pokud jsme si to jako lidé ušili na sebe sami, měli bychom být teď vůči přírodě i lidem pokornější a ohleduplnější. To není vůbec od věci. Přesto můžeme vzít myšlenku zkoušky vážně, ať ji vyvolalo cokoliv, a dát ji do souvislosti s Božím slovem. V 1.Korintským 10,13 apoštol Pavel píše: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ Bůh to sám nespouští, ale dopouští, abychom tím prošli, zapojili své schopnosti, byli solidární a rozmáhajícímu se strachu čelili vírou, že z každé krize (humanitární i naší osobní) vede východisko.

Jenomže i víra potřebuje odněkud brát, není něčím samozřejmým. Je darem. A jen u jejího dárce, Ježíše Krista, víra roste, zraje a sílí. Jak o tom vypráví příběh o nasycení. Ježíš sytí hladové, má co nabídnout všem, bez rozdílu, neptá se, odkud kdo přišel a proč. Vidí, že lidé mají hlad. A že takových je! Tolik lidí se ptá po jistotách, po smyslu, po něčem, co přesahuje jejich život, po tom, co životu dává směr, nebo proč jsou vůbec tady. Ale taky, proč se přihodilo virové neštěstí a k jakým koncům to povede? Potřebujeme základní jistoty, výhled, ukotvení ve světě, který v těchto týdnech připomíná rozbouřené moře.

Ježíš je na jakési hoře a vidí, že lidé, kteří jdou za ním, mají hlad. Potřebují se najíst, nabít baterky tím, co jim může dát jen on. Kvůli tomu se vzdali pohodlí a museli se vyštrachat do kopce. Ježíš se obrací na své učedníky, jestli vědí, co dělat. Doslova je zkouší, když se jednoho z nich zeptá, kde by nakoupili chleba pro tolik lidí. Potřebují otestovat, jestli vnímají skutečné potřeby lidí, jelikož za nějaký čas tu budou sami, bez svého Mistra a bude plně na nich, jak se rozhodnou, k čemu se odváží, co podniknou, aby poskytli pokrm, který lidé potřebují a po kterém se ptají. V tuto chvíli vypadají učedníci rozpačitě, není jim jasné, odkud vezmou chléb pro takové množství lidí (slovíčko „odkud“ připomíná překvapenou otázku správce hostiny v Káně Galilejské: odkud se vzalo tak dobré víno? – Jan 2,9).  

Pak vzal Ježíš dva chleby, které tam našli, vzdal díky a rozdílel všem přítomným, stejně i ryby. Kolik kdo chtěl. To málo, co sebrali mezi sebou, nakonec stačilo, aby se vrchovatě dostalo na všechny. V Ježíšových rukou se malá svačinka pro jednoho stala požehnáním pro všechny. Nešlo o pohádkový zázrak na způsob hrnečku, vař. Kdyby ti lidé chtěli a potřebovali, zajistili by si potravu sami. Ale oni přišli za Ježíšem kvůli něčemu, co jim může dát jen on. Jak to Ježíš sám řekl: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (Jan 6,51). Vydal se pro nás z lásky, která se nikdy nevyčerpá a kdo ji okusí, je nasycen a ví, že nic dalšího hledat nemusí. Všichni se najedli a ještě sebrali dvanáct plných košů ze zbytků nalámaných chlebů. Obraz naplnění a hojnosti.

Dnešní 4.postní neděle se nazývá Laetare („Zaradoval jsem se“ – podle 122.žalmu: Zaradoval jsem se, že půjdeme do Hospodinova domu!) K radosti přitom moc důvodů nemáme a do Božího domu je momentálně cesta zavřená. Zatím marně vyhlížíme světlo, které by proniklo zataženou oblohou a zamračenou perspektivou. Co se zdálo pevné a jisté, se houpe a máme co dělat, abychom to ustáli.

Podobně jako Ježíšovi učedníci, kteří vzápětí, co prožili s Ježíšem div nasycení, sedli do lodě a uprostřed plavby je překvapila bouře. Cítili se bezpečně a jistě, zanedlouho bylo všechno jinak. Navíc bouře, kterou teď procházíme, nevypadá, že by se chystala přestat. A v té tmě a bezmoci se ozve Ježíšův hlas: „Já jsem to, nebojte se!“

Sestry a bratři, nemůžeme-li jít sami do Božího domu nebo kamkoliv jinam, jde za námi a s námi Ježíš. Nemůžeme-li se setkávat, podat si ruce, sednout si vedle sebe, Ježíš je vedle nás a žádná izolace mu v tom nezabrání. Přišel kvůli nám a pro nás. Sám sebe vydal, abychom měli život. Abychom se sytili chlebem, kterým je on sám. A tak nám všem přeji, ať je Ježíšova přítomnost v našich domácnostech povzbuzením a světlem, ať nás Boží slovo, ze kterého si můžeme číst, vede i naplňuje, ať v něm objevujeme pro sebe Boží oslovení a jeho žehnající ruku. Možná proto je v příběhu o nasycení zmínka o dvanácti koších, abychom věděli, že i v této zvláštní postní době Bůh nabízí svou lásku v hojnosti a máme, kde se sytit, čerpat sílu a z čeho rozdávat. A tak úplně bez radosti dnešní neděle není. „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo.“ (Žalm 16,8-9). Amen  

Apoštolské vyznání víry

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován umřel a pohřben jest, sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Přímluvná modlitba

- Prosíme za nemocné, zvláště za ty, kteří se ve svém trápení cítí osamoceni a zapomenutí, aby je Duch svatý potěšil, posilnil a uzdravil.

- Prosíme za lékaře a zdravotní personál, aby tváří tvář bolesti a utrpení neztráceli odvahu, ale dokázali spolupracovat s Boží milostí pro dobro nemocných.

- Prosíme za politiky a za ty, kdo zastávají odpovědné funkce, aby se ve výkonu svého poslání řídili Boží moudrostí a sloužili společnému dobru a rozvoji celé naší společnosti.

- Prosíme za nás, abychom i v tomto čase zkoušky dokázali zahlédnout tvůj plán lásky.

- Prosíme za náš sbor, abychom měli zájem jeden o druhého, zůstali propojeni v modlitbách, emailech, telefonátech, byli si pomocí a oporou.

Prosíme za celou naši společnost, abychom poctivě konali své povinnosti a posilovali mezi sebou solidaritu.

Ty jsi zdroj každého dobra, požehnej lidské rodině, vzdal od nás každé zlo a daruj pevnou víru nám všem. Vysvoboď nás od nákazy, která se kolem nás šíří, abychom se v poklidu navrátili k našim všedním starostem a chválili tě a děkovali ti s obnoveným srdcem.

Voláme k tobě: Otče náš…

Požehnání

Uděl, Otče, své požehnání naší rodině a dej nám, abychom se stali radostnými v naději, pevnými v trápeních, vytrvalými v modlitbě, pozornými k potřebám bratří a sester a svědomitými na cestě obrácení, po které jdeme během této postní doby. Amen