Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - neděle Díkuvzdání - 7.10.2018

8. 10. 2018

Kázání: Řím 1, 8-12

Bratři a sestry,

slovo děkuji patří k základním slovům, které se učí malé děti. A nejen děti. Děkovat se učíme celý život. Vděčnost není nic samozřejmého. To si uvědomuji, kdykoliv se potkám s naštvanými, zhrzenými, unaříkanými lidmi. A že jich není málo. Proto děkuji Bohu, který je pro mě dárcem všeho, co potřebuji, a to v takové hojnosti, že vděčnost přebije každý pocit ukřivděnosti. Dárcem věcí, které si můžeme koupit, i těch, které za peníze nejsou.

Stojí za zamyšlení, do jaké míry má vděčnost v našem životě místo. Jak moc jsme zvyklí děkovat Bohu i sobě navzájem. Možná máme pocit, že v životě máme pořád málo. Nebo máme pocit, že to, co je každodenní součástí našeho života, není až zas tak dobré, jak by mohlo být, nebo jak bychom si zasloužili. Netrávíme pak v myšlenkách a touhách „po něčem lepším“ až příliš mnoho času? Napadne nás někdy zamyslet se a s vděčností poděkovat za to, co považujeme za samozřejmost?

Dnešní slavnost nás učí vidět jeden druhého jako dar. Jak apoštol Pavel píše: "Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře."

Je zajímavé, že Pavel takto píše lidem, které neznal. Nevěděl, jak vypadá jejich duchovní život, co jsou zač. Dověděl se o nich jen z doslechu, když se po celém tehdejším světě rozšířila zpráva, že už i v samém srdci říše, v Římě, vznikl a žije křesťanský sbor. Potvrzuje to, že křesťanská víra vítězí i tam, kde sídlí světští vládcové se svými božskými nároky a kde v neuvěřitelné směsici kvete všechno myslitelné pohanství. Je-li na takovém místě živé společenství křesťanů, je už sama jeho existence svědectvím o moci Kristově. Je to důkaz, že živý Kristus probouzí svým evangeliem, svým Duchem víru i tam, kde k tomu nejsou žádné předpoklady.

Jako i dnes. Se svou vírou nejsme sami. Všude kolem nás jsou další bratři a sestry. V Přerově, na jiných místech našeho seniorátu, v Sewickley v Pennsylvánii, i na těch nejméně pravděpodobných místech. A nejde jen o nás dnes. Před námi byly celé generace lidí, kteří žili z víry v Ježíše Krista a umírali v ní. Patříme do společenství víry, jež je mnohem rozsáhlejší, než můžeme vidět. Napadlo nás už někdy děkovat v modlitbě právě za tohle?

Apoštol nám připomíná podstatný a často opomíjený důvod k modlitbě: Děkujme Bohu za společenství církve. Buďme vděční, že máme svůj domov v tomto sboru, mezi určitými bratry a sestrami, které dobře známe. Jejich víra i jejich lidské chyby a viny nám dosvědčují, že Kristus žije a počítá i s lidskou nedokonalostí. Ta nás nemusí odrazovat, vždyť Ježíš do ní vstoupil, aby ji léčil svou láskou. Buďme, bratři a sestry, vděční, že nejsme jediná věřící generace, že patříme do společenství celé Kristovy církve v dějinách a na celé této zemi. Toto společenství nám dotvrzuje, že vzkříšený Kristus zde koná i dokoná svoje dílo.

Přijmeme-li takový pohled, začneme svůj vlastní sbor vnímat úplně jinak. Při vši lidské chatrnosti, kterou vidíme na jeho jednotlivých členech i na sobě, i z nás Ježíš Kristus tvoří společenství svých povolaných, církev. Společně s lidmi, kteří jsou podobní hříšníci jako my, tu znovu a znovu působí moc evangelia. To není samozřejmost. Je to velký Boží dar. Je to jedinečná událost, v níž se rozhoduje o našem životě. Ve vlastním sboru jsme svědky a příjemci Kristovy milosti, máme podíl na samotném Kristu, na jeho lásce a odpuštění. Díky Pánu Bohu za jeho církev, za Českobratrskou církev evangelickou i za její sbor v Přerově a v celé diaspoře mezi Kyselovicemi, Tovačovem, Brodkem a Lazníky.

Jenže ona diaspora, území, na kterém se rozkládá sbor, je mnohem širší a delší. Zahrnuje lidi, kteří zde žili před námi, na které si ještě dobře vzpomínáme, ale i ty, kteří zde žili před mnoha desítkami let a jsou pro nás dávnou historií. Ti všichni náležejí do církevního společenství, které zde Pán Bůh vytvořil. A my chceme poděkovat i za ně, ačkoliv si některé pamatujeme velmi slabě a mnohé vůbec. Naše vděčnost a poděkování Bohu jde dál, než sahá naše paměť.  Proto bych rád za všechny zmínil alespoň jména kurátorů a kazatelů našeho sboru. Kurátoři: bratři Jarošek,, Ondruška, Vratislav, Pauček, Adámek, Dědek, Skalický, Coufal, s.Vlčková, br.Došek, M.Skalický. Faráři: Pokorný, Prudký, Chval, Urbánek, Urban, Pokorný, Kolman, Martin, Košťál, Vencovský, Hlaváčová, Klas, Červenka, Kulík. To jsou konkrétní tváře a tisíce příběhů, spojených s tímto místem, s naším kostelem a sborem. Díky nim a mnoha jiným nejmenovaným lidem se zde zvěstovalo evangelium, vyznávala víra v Ježíše Krista, zněly písně a modlitby, lidé sem přicházeli pro odpuštění i pro sílu odpouštět. Za to všechno a všechny Pánu Bohu děkujeme.

Nechceme zůstat jen u Přerova. Děkujeme za celou naši církev, ČCE, která vznikla před 100 lety sloučením církví luterské a reformované. V prosince 1918 se v Praze konal Ustavující generální sněm Českobratrské církve evangelické, který byl sice výrazněn ovlivněn národním nadšením po vzniku samostatné ČSR, ale také pevnou vírou a vděčností. Rád bych stručně citoval z několika přijatých prohlášení:

  • Děkujeme z hloubi duší svých všem mužům, kteří tak usilovně a statečně o svobodu národa našeho za hranicemi pracovali, zvláště pak T.G.Masarykovi, který byl předním služebníkem a nástrojem Božím k dosažení svobody českého národa.

  • Protestantské náboženství zakládá se jednak na evangeliu a jednak na osobní svobodě svědomí i osobní zodpovědnosti, z čehož vyrůstá protestantská samostatnost a neodvislost myšlení i jednání, silné vědomí povinnosti i práva jiných, jakož i dobrovolná sebekázeň k vůli celku.

  • Dějiny českého národa ukazují, že zdroj svobody, síly a slávy otců byla jejich oddanost pravdě Boží, jejich opravdovost a usilování o naplnění zásad evangelia Kristova.

  • Náboženství není útěkem ze světa, nýbrž překonáním světa pravdou, láskou a bratrstvím, není lhostejností ke kultuře a úkolům národa, nýbrž tvorbou nejhlubších základů pravé duchovní i vnější svobody.

  • Chceme církev krásnou, bez poskvrny a bez vrásky. Tuto církvičku, kterou Bůh zachoval uprostřed našeho lidu chceme zase milovat tou první láskou, která ráda obětuje. Kdo málo dává, málo miluje. Bůh sám přeje si, aby lid pro Boží věci něco obětoval: Budeš odvádět desátky z veškeré úrody své setby, která každoročně na poli vyroste. (5Moj 14,22). Není to věc chudoby, ale otázkou horlivosti a zápalu. Nač chodit o berlách, když máme zdravé nohy!

Všichni, které nám Bůh v Ježíši Kristu daroval jako bratry a sestry, se nám stávají povzbuzením, potěšením a pomocí. To je důvod k vděčnosti. Všichni se tak můžeme připojit ke slovům apoštola Pavla: "Vzdávám díky Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny." Amen