Neděle Díkůvzdání – 2.10.2016

Kázání: Žd 13, 7-8

Bratři a sestry,

v osmdesátých letech minulého století vyšla knížka kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova Stanice Bouřná, s podtitulem Den delší než století. Popisuje osudy jednoho železničáře kdesi v kazašské stepi, takovým způsobem, že se minulost, současnost a budoucnost zajímavě prolínají. Mj. zachytil legendu o dávných mankurtech, zajatých kazašských vojácích, kterým jejich věznitelé vyholili hlavu a obtočili ji čerstvou velbloudí kůží. Ta při vysychání působila bolest, ti lidé pak ztratili paměť a vůli, stali se z nich mankurti, bytostmi, které zapomněli jména svých rodičů, odkud pocházejí, i to, že jsou lidmi. Byli ve všem odkázáni na věznitele jako živé stroje.

Je to hrozivý popis dávné minulosti – anebo také nepěkná diagnóza člověka dneška. Člověka bez paměti. Člověka bez vztahu k minulým generacím, díky kterým máme města, ve kterých žijeme, společnost, kterou spolutvoříme, kulturu, jazyk. A také společenství církve. Nic z toho není samozřejmého, stojí za tím velké boje, úsilí, konkrétní lidé, jejich obětavost, nasazení a víra. Máme jim za co být vděční. Proto dnes čteme slova: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží! Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře!

Mějte na paměti ty, kteří vás vedli. Církev, každý jednotlivý sbor je jakýmsi společenstvím paměti. I náš sbor, přesto, že jeho historie je krátká, má svou duchovní paměť a mnozí z vás by mohli přesně jmenovat, kdo na vás měl duchovní vliv a kdo vám byl pomocníkem ve vašem hledání víry. Kdo vám byl blízko při vašem obrácení se k Bohu. Je důležité si to připomínat. Někdy jde o lidi, kteří už dlouho mezi námi nejsou, v jiném případě může jít o někoho, kdo přichází mezi nás. To je, sestry a bratři, také jeden z nezastupitelných darů církve právě v dnešní době, že si v tomto společenství, třeba všelijak nedokonalém, můžu uvědomit, že tu se svou vírou nejsem sám, že tu vedle mne jsou druzí, kteří podobně jako já, ale třeba mnohem dříve nebo jinak, zaslechli ve svém životě Ježíšovo slovo a jeho pozvání. A podobně jako já se pokoušejí na ně odpovídat. K tomuto dlouhému řetězu víry přidávám i svůj malý článek. Tvoříme tak sbor, církev jako společenství propojené s tolika generacemi před námi. Nejsem sám. Mnozí šli touto cestou přede mnou a půjdou po mně. Díky Bohu.

Právě paměť víry a připomínání si těch, kdo nás předešli, patří k jedinečnému dědictví Starého zákona. Epištoly Žd na to navazuje. Už Mojžíš, když má dostat úkol, slyší nejprve: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Je zde celý oblak svědků a autor epištoly si u nich všimne vždy určitého životního momentu. V dlouhé 11. kapitole (jen si ji doma přečtěte) to je přímo průvod, defilé postav od Abela, Henocha, přes postavu Noe, Abrahama, Sáry, Mojžíšových rodičů, Mojžíše až k prorokům. Muži i ženy. Svědkové, kteří měli také své pořádné slabosti, také byli unavení a mohli mít i spoustu neblahých zkušeností. A přece každý z nich byl v něčem dokladem živé víry v Pána Boha. A tahle řada jde až k nám. Navazujeme na ně, patříme k sobě navzájem. Proto v Apoštolském vyznání víry je mj. věta: „věřím svatých obcování“. To je přesně ono. Svatých obcování, to není jenom jedno malé společenství, ve kterém se v neděli scházíme; je to společenství víry, do kterého patří kromě nás, živých, také ti, kdo nás předešli. S tím ovšem, že nyní jde o náš vlastní zápas víry, o to, abychom sami byli ve svém životě Božími svědky pro druhé. Pro ty, kteří možná právě teď jsou na křižovatce a zrovna naše svědectví jim může ukázat cestu k Ježíši Kristu. Může jít o naše děti, vnoučata, přátele, nebo i docela neznáme lidi.

Ekumenický překlad tu použil slovo paměť. Mějte v paměti…Vystihl tím přesně, o co tady jde. Protože ve víře jde o paměť, nikoli o pouhé vzpomínání.. Je rozdíl mezi společenstvím těch, kdo jenom vzpomínají a těch, kdo žijí z paměti víry. Je rozdíl mezi sborem, který jenom vzpomíná na svou krásnou minulost, na své předky, na fotky plné konfirmandů před 70 lety, a mezi sborem, který žije ze skutečně živé paměti víry, je zaměřený k budoucnosti a promýšlí, jak dnes svědčit o víře, zvát druhé, být místem důvěry a smíření. Ten rozdíl mezi pouhým vzpomínáním a duchovní pamětí víry pojmenovává autor epištoly přesně: Myslete na to, jak ti, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží, dovršili svůj život a následujte je - „napodobujte je“, ve víře. Ve víře v Ježíše Krista. V paměti církve, sboru nejde o pouhou úctu k těm, kteří svým životem věrohodně dosvědčili cenu a hodnotu evangelia. Nejde o to jen pokyvovat hlavou a říkat: „ten Hus, Komenský nebo např.br.Adámek opravdu dokázali celým životem ukazovat ke Kristu“, to by bylo málo. Tu jde nakonec vždycky o nás, o naši víru, o naše rozhodnutí a naše následování, o naše svědectví. O naši víru a o to, co my sami dokážeme pro Ježíše Krista obětovat. 

S pamětí velmi úzce souvisí vděčnost. Dítě, které nezapomene na rodičovskou lásku a jejich oběti, později jim vrací, co bylo do něj vloženo. Připomínáme-li si např. ty, kteří přispěli ke svobodě, míru, demokracii, nemůžeme nepoděkovat. Všimneme-li si kolem sebe, že někdo např. posekal trávu, uklidil, něco připravil pro druhé, jsme za to vděční. V dnešní době to ale jaksi přestalo být samozřejmostí. Vděčnost jakoby se ocitla na seznamu ohrožených slov.Všimli jste si, kdy naposled někdo veřejně mluvil o své vděčnosti? Většinou lidé užívají výraz „jsem rád za…“  „Jsem ráda za to, že jsem se uzdravila a že mohu nastoupit k zápasu,“ řekne tenistka v rozhovoru se sportovním redaktorem. „Jsme rádi za to, že se nikomu nic nestalo,“ řeknou účastníci dopravní nehody. „Jsme rádi za to, že dům je hotový a můžeme se nastěhovat,“ říkají mladí manželé. Lidé jsou rádi, protože je jim dobře.

To je fajn. Jenom se kamsi ztratilo slovní spojení „jsem vděčný za…“ Vděčnost u nás nemá příhodné podmínky. Není být komu vděčný. Pán Bůh se mnohým vytratil z paměti, a tedy i ze srdce. Chybí vztah, do kterého by vděk bylo možno vložit. Díkuvzdání je u nás svátek pro nemnohé, třebaže lidé kolem mají radost z mnohého, co dostali. Je dobře, když jsou rádi, když se radují, ale vděčnost je přeci jen něco jiného než pouhá radost. Něco hlubšího. Ne jen pocit, ale vztah. Vděčnost je mezi mnou a Bohem.

A tak, bratři a sestry, dnes to chceme znovu všechno domyslet, pocítit, prožít. Slavíme neděli díkůvzdání. Dnes Pánu Bohu jasně říkáme: Díky. Dík jak za hojnou úrodu, kterou nám dopřál, tak i za naše společenství, za ty, kdo nás vedli a přivedli sem, za ty, kdo postavili tento kostel, kdo nás učili, kdo zde zvěstovali, i za lidi, kteří jsou vedle nás a s námi. Za to jsme vděčni. Vděčni Pánu Bohu za jeho přejnost, odpouštějící milost a požehnání. Amen