Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - Neděle Díkůvzdání - 1.10.2017

2. 10. 2017

Kázání: Lukáš 17,11-20

Bratři a sestry,

od útlého dětství učíme děti základním slovíčkům, jako děkuji, prosím. Děti jsou ve všem odkázáni na rodiče, vše co potřebují dostávají od nich. Po čase se jim to nesamozřejmí, trvá dost dlouho, než člověk dospěje a postaví se na vlastní nohy. Ale i potom ta základní slovíčka patří do našeho slovníku. Poznáváme, jak jsme obdarováni. Uvědomujeme si, jak jsou mnohé věci nesamozřejmé. K tomu směřuje i výrok německého filozofa Martina Heideggera: „Nauč se děkovat, to tě naučí myslet.“ Děkujeme-li, víme za co a komu. Jak to vyjadřuje Žalm: Dobrořeč duše má Hospodinu…

Dobrořečení je výraz, který v soudobém slovníku snad nenajdeme. Kdybychom nečetli Bibli, možná bychom uvedené slovo neznali. Bylo by zajímavé zajít třeba do škol a zeptat se studentů, co si pod tímto pojmem vybaví a pokolikáté v životě ho slyší.

Z úst dnešního člověka některá slova takřka zmizela. Žel, patří k nim děkování, chválení, dobrořečení. Tato slova mizí, protože se ztrácí povědomí, proč, za co a komu by člověk měl děkovat a tím se pozvolna vytrácí pocit vděčnosti.

Už je to více než dvě desetiletí, co jsme se otevřeli světu.  Všude kolem nás je záplava anglických výrazů a nápisů, firmy si dávají anglická jména, začínáme slavit nové svátky a obyčeje. Slaví se Halloween, Valentýn, opět přejeme ženám ke dni matek (druhá neděle v květnu) a pomalu na popularitě získává den otců (třetí neděle v červnu). Ale světe div se, veliký americký svátek Thanks Giving Day (Díkůvzdání), se u nás neslaví. Nikoho tento svátek neoslovil. Den díkůvzdání, svátek, který má velmi hluboký smysl. Kanaďané jej slaví v říjnu, Američané v listopadu a mají jej vždy mimo neděli, aby se jim v běžném víkendu jeho význam snad nevytratil. Nám zjevně Den díkůvzdání nechybí. A proč? Protože možná nepovažujeme za důležitou potřebu děkovat.

Děkování či dobrořečení lidem nebo Bohu souvisí s vděčností a vděčnost s vědomím, že všechno, co mám, je vlastně dar.

Kolem nás spíše převládají názory, že na všechno máme přeci nárok. Lidé si nárokují cokoli, co právě vychvaluje reklama. Bez velkého čekání musí mít všechno, co vidí. Koupí si cokoli, na co si právě vzpomenou, ačkoli naříkají, že nemají peníze. Přesto hned musí uspokojit všechny své potřeby. Neumí na nic počkat. A tak se tolik daří těm, co poskytují půjčky.

Anselm Grün uvádí ve své knize Štěstí vděčnosti: „Neschopnost čekat mi bere schopnost něco si užít. V naší době se ale šíří nárokování. Nárokování vytěsňuje vděčnost. Nárokování však nemůže přinést člověku štěstí. Spokojený totiž dokáže být jen člověk vděčný.“

Vrátíme-li se k původnímu textu, žalmista nás vyzývá k dobrořečení za to, že  Bůh ti odpouští všechny nepravosti a že ze všech nemocí tě uzdravuje. O uzdravení z jedné nemoci vypráví příběh o deseti malomocných.

Lk 17, 11-19: Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan

Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíši s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok. Patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsou-li uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač mají nárok. A tak ani nepoděkovali.

Dnes se to opakuje. Požadavky na zdraví, na život, na úspěch a podobně jsou stavěny bezpodmínečně a jsou označovány jako práva. Když lidé vše mají, o Pána Boha se nezajímají. Jen stane-li se něco zlého, katastrofálního, najednou vykřikují, jak to ten Bůh mohl dopustit.

Člověk přece není tvůrcem a dárcem života, je stvořením, ne stvořitelem. O tom vypráví hned začátek Bible. Ne nadarmo je příběh o stvoření na začátku, abychom si připomínali, že i život jsme dostali jako dar z Boží ruky. Pokud to člověk neví, nebo to zapomněl, je plný samých nároků a požadavků a připravuje se tak o jednu velice důležitou dimenzi života: Přestává být obdarován. Jeho život se podobá spíš výsledku splněného nebo nesplněného plánu, než něčemu, co je neseno pocitem obdarování a vděčností, která teprve dělá náš život plným a pravdivým.

O zachraňující víře se mluví jen u Samařana. Ne proto, že by věřil víc než ostatní v Ježíšovu uzdravující moc, ale proto, že přijal uzdravení jako dar a poděkoval za něj.

Dnes slavíme neděli díkuvzdání, neděli díkčinění. Připojujeme se k uzdravenému Samařanovi a jsme vděční za všechny dary k životu. Nejdeme si suverénně dál svou cestou, nýbrž se ohlížíme za tím, co nám bylo dáno. Ohlížíme se a děkujeme. Dobrořečíme Bohu za jeho štědrost. Církev je místo, kde je vděčnost doma. Víme, komu vděčíme za náš kostel, za sbor. Ano, náš kostel i každý jiný kostel představuje výsostné území pro vděčnost, když už se jí jinde tak těžce daří. Prostředí, kde se vděčnost sdílí, kde vděčnost může růst a množit se. A nakonec pak pronikat i do okolí. Víme, kdo stojí za naším životem. Třebaže se mi leccos na sobě nelíbí, vím, že mě takového Bůh stvořil. Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem, jak mě Pán Bůh utvaroval a postavil zrovna sem.

Vrátím se k tomu, co jsem zmínil na začátku, že to jsou rodiče, kdo učí své děti prvním slovům, nejen máme, táta, ale též, jak prosit a děkovat. Nejlépe to jde, když to děti odkoukají od rodičů. Nejen že slyší, jak je třeba poděkovat, že je to slušné, ale jsou svědky, že sami rodiče děkuji Bohu, třeba tak, že vždy před jídlem se pomodlí, zazpívají, přečtou z Bible. Takové rodinné pobožnosti nás všechny učí žít před Bohem a s Bohem, děkovat i prosit, přijímat i dávat. Takové chvíle nezaručí, že budeme bez problémů, ale ujistí nás, že všemi obtížemi, bolestmi a kolizemi jde s námi Bůh.

Apoštola Petra neochromila jeho zapření, naopak, Ježíšovo odpuštění a poslání se stalo novým zdrojem jeho víry. I naše nezdary a slabosti může a chce Bůh změnit ve vděčnost, abychom i my byli Kristovými svědky. Jen nepřestaňme dobrořečit Bohu i lidem. Amen