BUDEME SE VÍC BÁT NEBO VĚŘIT?

Kázání: Jan 14,1-7

Milí bratři a sestry,

posledních několik týdnů bylo téměř všechno vykolejené, většina věcí včetně sborového programu fungovala jinak, než obvykle. Teď se to postupně vrací do normálu, jak se nastavená opatření zmírňují. Jenže, co je vlastně normální? To, nač jsme zvyklí? Co nám vyhovuje? Jak to bývalo dřív? Bylo to však normální?

Jako vždy, i teď se zařizujeme každý po svém, podle své nátury a přesvědčení. Někdo se těší na běžný rytmus bez omezení, někoho stále drží různé obavy doma. Rozhodujeme se s ohledem na své zdraví, bezpečnost, zaopatření rodiny. Co všechno je pro nás skutečně směrodatné, to se zpravidla ukáže v krizové době, jakou procházíme. Teď ve stavu nouze to bylo často tak, že za bernou minci, za hlavní pohnutku svého chování jsme považovali zprávy z médií nebo z tiskových konferencí vlády. Je to někdy pochopitelné. Je to ale správné?

Není nikdy správné odsunout Boží slovo na vedlejší kolej. Platí v každé době, třebaže se nezdá tak aktuální a šité na naši osobní situaci. Když se však začteme do biblických příběhů, vždy jde o to, jestli lidé mají na prvním místě Hospodina, nebo někoho či něco jiného, co zrovna přitahuje jejich pozornost. A vždy zásadně záleželo na tom, jak si kdo podle toho uspořádal své hodnoty. A dnes na tom záleží úplně stejně. Zásadní výzvy platné do dneška jsou: Slyš, Izraeli, Hospodin je tvůj jediný Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Věříte v Boha? Věřte i ve mne.

Tady, bratři a sestry, nejde o nutný protiklad mezi světem a Bohem, mezi vědou a vírou. Nebo mezi poslušností vůči aktuálním protivirovým opatřením a poslušností vůči Bohu. Tady jde o to, co dáme na první místo!! Co bude pro nás prvním kritériem, podle kterého posuzuji a potěžkávám všechno ostatní. Je to scénář tohoto světa, nebo scénář podle evangelia? Jsme samozřejmě vděční za život vezdejší, za každý den a každou radost, za to, že máme v době nemoci se na koho obrátit. A proto chválíme Pána Boha jako Dárce života, který má - jak slíbil - pro nás připraveno mnohem víc, než si teď představujeme. Díky tomu, že na prvním místě je Bůh a ne my sami, víme, že tu jsou hodnoty, za které stojí za to i trpět, za které stojí za to bojovat, které stojí výš, než můj vlastní život.

Proto dnes slyšíme: Věříte v Boha, věřte i ve mne. To je povzbuzení k víře, k důvěře v Ježíše Krista, v tomto čase. Víra je ve své podstatě zaujetí, odevzdání se, následování Ježíše Krista. Spolehnutí, že to, co Ježíš řekl a udělal, má smysl a dává smysl celému našemu životu. Ježíš Kristus je tím pevným místem, které se nepohne. Ať v době nemoci nebo zdraví, války i míru.

A právě od něj slyšíme: Pojď za mnou a následuj mě. Věř ve mne. To je vybídnutí k aktivitě, žádná berlička pro horší časy. Věřte – to znamená mějte důvěru v to, že jediná věc, která neztrácí na smyslu, je život s Bohem. Život v Boží blízkosti, v jeho přítomnosti. Život, ve kterém vztahy a sdílení jsou důležitější než věci. A to je něco jiného, než co nám svět předkládá, podsouvá, někdy vnucuje; nabídky, kde věci a jejich vlastnění představují nejvyšší terno. O tom sepsal psycholog Erich Fromm knížku „Mít nebo být“, ve které popsal dva protiklady lidí: jedni jdou za hromaděním věcí, chtějí víc a víc, i když je to nečiní šťastnými, druzí žijí více v souladu s druhými lidmi a ve sdílení. Můžeme se ptát, kde sami jsme. Ale to není jediná křižovatka, na které se rozhodujeme, kterým směrem se vydáme. Napadá mě ještě jedna věc. Současný stav nouze, byť se pomalu rozvolňuje, nabádá bát se víc, než je nutné, poslouchat výhradně vydávaná opatření, jak se šíří ve všech médiích. Obavy z ohrožení neznámou nemocí často vedou k tomu, že prioritou je zachování života a zdraví a všechno ostatní se tomu podřizuje. A ukazuje se, že to ostatní je prostě podružné. Některé hlasy sázejí na přežívací instinkty, že je nutné se postarat hlavně o své přežití, ostatní hodnoty nejsou důležité a je radno je opustit.

Bratři a sestry, je samozřejmě třeba chránit život svůj i druhých, jsme za něj vděční, a to tím spíše, že je darovaný a víme, od koho. Jeho Dárce, Bůh, je na prvním místě. Život jsem dostal, ne abych ho považoval za své vlastnictví, abych za každou cenu přežil, ale abych ho dobře prožil, nejlépe podle návodu od jeho Dárce. Proto v takových dobách, jako je ta současná, o to silněji a aktuálněji znějí Ježíšova slova: Věřte ve mne. Nenechte si obavami, strachem, prostředím, okolnostmi vnutit jiný scénář, jiné hodnoty a odsunout svého Pána na druhé, třetí, desáté místo, ne-li přímo do karantény.

Proto svá slova Ježíš začíná výzvou: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Jinými slovy říká: Nedopusťte, aby negativní emoce hrály prim ve vašem životě. Strach, zmatky, bezradnost, to se občas přihodí, to známe všichni, ale nemusíme se tím nechat unášet a nechat si jimi diktovat, co dělat. Třebaže to může být vítaná záminka k tomu, někdy si od své víry, od křesťanství odpočinout, vyvázat se z něj.

Vaše srdce ať se neděsí! Nebojme se. A když nás strach přesto popadne, uvědomme si, že je Bůh se mnou, v pohodě i v krizi, a hlavně, že se nemusím bát o život vezdejší, který je jen přestupní stanicí k životu s nebeským Otcem. Poslouchejme, jak o tom mluví Ježíš.

V domě mého otce je mnoho příbytků. Jdu, abych vám připravil místo. Trochu jinak, a přece stejně píše apoštol Pavel, že máme své občanství v nebi. Tam směřujeme, tam je pro nás místo, jak zpíváme: „V království Božím místa dost, dál kdo chce vejít, vzácný host.“ Slovo příbytek, které používá Ježíš, označuje stálé bydlení. Trvalé bydliště. Anebo ještě lépe: cíl našeho života. Tam směřujeme a nezabrání tomu žádný malér, ani smrt. Tento cíl u nebeského Otce nám pomáhá, abychom nezavěšovali svá srdce na nic jiného, než na Ježíše Krista samého. Mít takové zacílení, to není únik ze světa, naopak. To dává pravou svobodu od všech lákadel a překážek a sílu si s nimi poradit. Sílu se s nimi poprat a leccos snést. V Apoštolském vyznání víry to vyjadřujeme na konci: věřím v život věčný. Pro takový cíl stojí za to snášet utrpení, nebo nepochopení, pro takový život stojí za to bojovat a o něco usilovat. Pro takový cíl stojí za to na prvním místě chválit Pána Boha. Vím, komu jsem uvěřil a komu patřím. Takové zacílení dává člověku určitost, krásu a směr.

Proto Ježíš říká známá slova, která zdobí i náš kostel: Já jsem ta cesta, pravda i život. Jdeme s Ježíšem, On jde s námi, následujeme jej na cestě k jeho i našemu nebeskému Otci. Být s Bohem, to je před námi jako cíl. Ne nějaká soukromá dokonalost, osobní zabezpečení, ale sjednocení, společenství s Bohem. Modlitba, písně, meditace, bohoslužby, to jsou projevem života v Boží přítomnosti, života určovaného vztahy jako jsou víra, láska, naděje.

K takovému životu ve vzájemnosti, ve společenství s Bohem, ve vděčnosti nás vede vzkříšený Kristus. Jemu patří náš život. S Ním se naplňuje náš život. Protože On je ta cesta, pravda i život. A na té cestě se bude dařit, aby se naše srdce nechvělo úzkostí, ale bylo rozechvíváno vírou a nadějí. Amen