Čtení: Izajáš 44,1-5

Sestry a bratři, 
žijeme ve znamení voleb. Nejen do Evropského parlamentu či jiných institucí. Každý den volíme z různých možností a nabídek: co na sebe, co do sebe, co se sebou. Vybírám si, tedy jsem. Tento slogan vyjadřuje naši představu, že svou identitu – to, kdo jsem a kým jsem - mám ve svých rukou. Zní to dobře, jen tomu něco chybí.   
Pusťme si do toho hlas odjinud: „Slyš, Jákobe, můj služebníku.“ 
Ten hlas připomíná, že koho člověk poslouchá, tomu slouží. Domněnka, že mám vše ve svých rukou, může být iluzí. Je to provokativní, ale hluboký postřeh. Zachytil to kdysi Bob Dylan v písni Vždy někomu člověk slouží: Ať jsi velvyslanec v Peru nebo v Mexiku, ať rád hraješ pokera nebo jsi mistr v žolíku, pamatuj, že vždy sloužíš někomu, ať už je to ďábel nebo Hospodin, vždycky sloužíš někomu. 
Možná se to někomu zdá přepjaté a nemístně nábožné. Není to jen nahánění strachu a manipulace? Takhle na to reagoval John Lennon písní Služ sobě. Oponoval, že by v našich rozhodováních bylo něco ďábelského. Jde přece o mou svobodu. A tak zpíval: Naslouchej a služ hlavně sobě, svému nitru, svým touhám. Takové zpívané rady se líbí. Dodnes se doporučují pro zvládání různých úzkostí a nejistot. Staly se výrazem naší svobody a stylem života. Nasloucháme a sloužíme v prvé řadě sobě. Vidíme to kolem sebe: Lidi vybavené sluchátky na uších, kteří si volí, co si dají k poslechu a od čeho se odstřihne. 
To není nic proti sluchátkám. Jde o to, jestli tím nepřehlušíme hlas přicházející z hlubších vrstev, než jsou naše nálady, pocity a svědomí, hlas odjinud, než se nachází naše ego. 
A tak znovu: „Slyš, můj služebníku.“  
Koho poslouchám, tomu sloužím, jeho obrazem se stávám. Tady mě oslovuje ten, kdo mě učinil, vytvořil, vyvolil. Jsem stvořený tak, abych dokázal naslouchat hlasu, který mě propojuje se svým Stvořitelem. Lennon zpívá, že než na guláš různých bohů je třeba myslet na svou matku, která mě přivedla na svět. Nic proti tomu. Přesto je tu hlubší pouto, které neodstřihneme jako pupeční šňůru. Bůh mě oslovuje, provází, vsadil na mě všechno, zasadil se za mě. Jsem a zůstávám originálem, příliš cenným na to, aby mě nechal být. Jeho oslovení proniká i přes mou samomluvu a všechno, co si dávám na uši. Díky tomu, že se Boží slovo stalo tělem, v Ježíši Kristu. A stalo se součástí i našeho těla, našeho osobního příběhu. Naslouchám-li mu, nacházím sám sebe, svou identitu. Nacházím se ve vztahu, kdy Bůh ke mně mluví a já odpovídám. Nebo třeba jen naslouchám a ani pořádně nevím, co na to říct. I tak Bůh se mnou něco dělá a nějak utváří.
„Slyš, můj služebníku.“
Co znamená služebník? Rozhodně ne sluha, nebo lokaj. Ani panák, kterým někdo v pozadí hýbá. Jako služebník se plnokrevně projevil Ježíš, v každém momentu svého života vzal na sebe způsob toho, kdo slouží. Vydal sám sebe, aby byla ve světě viditelnější Boží přítomnost, aby získala na váze šlechetnost, velkorysost, touha po smíření, po spravedlnosti, po pokoji. A taky, aby takové touhy nezůstaly jen v našich představách, ale sami jsme je uváděli do skutečnosti. Pokračujeme v Ježíšově příběhu. Proto jsme osloveni jako služebníci, jako ti, kdo se vydávají pro to, co je dobré a potřebné. Na čem stojí náš život, naše společenství, naše společnost. Proto tak záleží na tom, zda naslouchám a sloužím jen sobě, anebo zda sloužím Bohu. Jestli se točím kolem sebe, anebo přijímám svůj život jako dar a poslání. A dávám se do služby všemu, co život podporuje, co jej dělá krásným a radostným, co zasévá naději, co přivádí lidi k sobě blíž. 
Nebojme se, že v takové službě zůstaneme sami. Bůh tomuto dílu přeje a dává mu své požehnání. „Vyleji vody v místa zprahlá žízní.“ Vylévá svého Ducha svatého, kterým nás povzbuzuje, pozvedá, naplňuje, dává jiskru a pohyb. Bůh je a bude přítomný ve všem, co podnikáme. Je uprostřed nás, když slavíme bohoslužby, je s námi při akcích, které utvářejí a budují naše společenství. Je s námi, když hledáme sílu k odpuštění, porozumění, ke svědectví víry, je s námi, kde usilujeme o přátelské vztahy, o zakročení tam, kde se děje křivda. Bůh je s námi - ale nikdy to nepůjde bez nás. 
Jsme natolik vybaveni jako Boží služebníci, abychom nabídli své ruce, nohy a hlavy pro Boží projekty. Naše rodiny jsou takové, jací jsme my, z jakých hodnot a zásad vycházíme. Náš sbor bude vypadat podle toho, co do něj každý vneseme a jakou duchovní i praktickou investici do něj vložíme. Každý z nás. A přitom se můžeme spolehnout, že kdykoliv uděláme první krok, první pohyb s jakoukoliv iniciativou a vkladem, Bůh nás bude provázet. A ono se to vždy projeví. Boží požehnání zaleje všechno, co jsme zaseli, všechny pokusy, které nás někdy vysilují, ale nikdy nebudou marné, neboť jim Bůh přeje.
Pak onen řekne: Já jsem Hospodinův a jiný se nazve jménem Jákobovým, další si napíše na ruku: Jsem Hospodinův a dá si čestné jméno Izrael.  
Boží oslovení a dotváření do podoby služebníka působí změnu pohledu a mentality. Nejsem jen sám sebou, nevidím a neslyším jen sebe, jsem Hospodinův. Přímo na ruce mám napsáno, jako tahák, komu patřím. Jsem Boží. To vypovídá o novém, vnitřním nastavení. Nejsem jen zrnko písku, statistický údaj. Patřím Bohu jako jeho nástroj, jako služebník. To je něco výsostně aktivního. Sloužím, a tedy o něco mi jde. Tuto proměnu signalizuje změna uvedených jmen. Na začátku je zmíněn Jákob, na konci čestné jméno Izrael – které znamená Bůh bojuje. V tom je energie, zápas, úsilí, boj. To je něco docela jiného, než co navozuje obraz beránka, který známe jako asi nejčastější výtvarný motiv v našem prostředí. Určitě má svůj účel, se zřetelem na oběť Ježíše Krista. Jen beránka jako obětní zvíře neprojektujme příliš zbrkle na sebe. Máme v sobě, že oběť patří k následování Ježíše Krista a k naší službě. Do jisté míry to tak je. Jenomže se stalo, že jsme z oběti udělali v našem českém i evangelickém prostředí cosi jako ctnost. Pravidelně si připomínáme naše slavné prohry a stavíme na piedestal ty, kteří podlehli, stali se obětí toho či onoho režimu nebo doby. Ti jsou pro nás nedotknutelní, jejich podobizny vkládáme do našich památníků, stavíme jim pomníky. Zatímco jiní, kteří se obětí nemínili stát a postavili se zotročujícím strukturám se zbraní v ruce, jsou onálepkováni jako zločinci. Nebo se jejich existence taktně zamlčí. Je na čase změna pohledu. Je na čase si nechat proměnit svou mentalitu. Je na čase přijmout, že se Bůh smilovává, odpouští, uzdravuje, a také že plane proti svévoli, nespravedlnosti, lžím, zápasí o důstojnost každého člověka, zastává se ponižovaných a utlačovaných, stojí na straně těch, kdo bojují za svou svobodu. A my, jeho služebníci, nemůžeme jinak. Amen