Neděle 9.10.2016

Kázání: Lk 14, 15-24

Bratři a sestry.

„Pojďte, vše už je připraveno.“ Slyšíme pozvání. Pozvání k hostině, k Ježíši Kristu, k jeho stolu. Setkání s Ježíšem nedokáže lépe popsat než hostina. Plný stůl, kde se člověk nasytí, zažene žízeň, odpočine si, je mu tam s druhými dobře. A k tomuto stolu jsme také zváni. Tento minipříběh vypráví o nás, o druhých, o místě nasycení a občerstvení, o společenství.

Pojďte, vše už je připraveno, to slýcháváme před vysluhováním večeře Páně. A tato slova jsou klíčem k celému příběhu. To je tady klíčové – Ježíšovo pozvání, jeho cesta za námi i za těmi, ke kterým se sami moc nehlásíme. Velkou část příběhu sice zabere popis lidí odmítajících pozvání a jejich výmluvy. Často se právě to vypichuje, jakoby to stálo na prvním místě. Nestojí. Tím prvním je Boží oslovení, nabídka, pozvání, se kterým jde Bůh za každým z nás osobně, bez ohledu na naše zavřené dveře. Protože ví a vidí, jak potřebujeme, co nabízí. Jak potřebujeme lásku, přijetí, zájem, napomenutí, odpuštění, pokání. Proto vůči nám nezůstává netečný. Leckdo má za to, že Bůh poté, co vše uvedl do pohybu, se stáhnul kamsi stranou a svět nechává jen vlastním zákonitostem. Naopak. Bůh jde za člověkem, jakkoliv hříšným, zlým, pomateným, sebejistým. Bůh jde za mnou, za tebou, ať o tom víme nebo nevíme, ať to bereme na vědomí nebo ne, ať mu odpovídáme, nebo na něj kašleme. Cesta Pána Boha za člověkem, o tom vypráví každá stránka Bible, a o tom můžou svědčit i stránky našeho života. Ježíš zve zástupy i jednotlivce na hostinu: Pojďte, vše už je připraveno. Tomu se říká Evangelium – dobrá, radostná zpráva. Bůh udělal ze své strany všechno pro to, aby člověk žil plným, radostným, vděčným životem, ve kterém se učíme chválit, děkovat i sloužit. Takový život s Bohem, spolu s druhými lidmi, to je hostina. 

Jenomže ona ne každému voní. Mnozí lidé pozvání nepřijímají. Jejich důvody souvisejí s jejich blahobytností: ten koupil voly, ten pole, další se oženil. Společným jmenovatelem všech citovaných je jejich zajištěnost: v penězích, či ve vztahu k partnerovi. Nemají důvod toužit po hostině, protože jejich život nejspíš sám hostinu představuje, jsou spokojení, vše – podle nich potřebné - mají. Lhostejné reakce jakoby v něčem kopírovaly dnešní dobu. Jak často se setkáme s nezájmem, mluvíme-li o víře a křesťanství. Dnešní člověk není vůči tomu ani přátelský ani nepřátelský. Typická je dnes především lhostejnost. Jak taková reakce zabolí, s tím možná máme zkušenost všichni. Zvlášť pokud jde o naše nejbližší. Raději pak pokusy někoho pozvat k víře zanecháme, rezignujeme.

Jenže Bůh nerezignuje, nad nikým neláme hůl. V něčem možná připomíná Dona Quichota. Pouští se do akce, kterou mnozí považují za předem ztracenou. Když to nevyjde s bohatými, pouští se mezi chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Ježíš zachraňuje, léčí, uzdravuje a podpírá. A nezůstává u toho. Jde za lidmi na okraji společnosti, na okraji zájmu většiny. 

Vidíme neskutečnou trpělivost Pána Boha s námi lidmi. Není to tak, že by Pán Bůh o člověka neměl zájem, že by byl lhostejný, jak si mnozí lidé myslí. Je tomu právě naopak, jeho zájem o člověka (i o nás osobně) je neustálý. Mluví s námi skrze modlitby, Bibli, zvěstované slovo; někdy se zdá, že promlouvá přímo k našemu srdci. Mnoho lidí, a snad i my sami máme zkušenost, že jsme slyšeli přímou Boží odpověď nebo slovo do konkrétní životní situace. Pán Bůh ale promlouvá i k lidem lhostejným, necírkevním. Bůh jde za námi všemi, stojí o nás. A chce, aby náš život stál za to. Proto jej nezastaví naše odmítnutí, naše povrchnost nebo flegmatičnost. O tom vypráví i tento příběh:

Tři mladí lidé pilně dokončili studia u slavných učitelů. Než se rozloučili, slíbili si, že se rozjedou do světa, ale za rok se znovu sejdou a přinesou s sebou to, co najdou nejcennějšího.

První z nich hned věděl, co má hledat - největší a nejvzácnější drahokam. Jezdil světem křížem krážem, překonal moře, pouště i vysoké hory, projel všechna města, dokud nenašel ten nejkrásnější drahý kámen. Pak se radostně vrátil na místo, kde se měl setkat s přáteli.

Druhý mladík se vrátil nedlouho poté. Za ruku vedl překrásnou dívku a prohlásil: "Na světě není nic drahocennějšího než dva lidé, kteří se milují. "

A pak všichni společně očekávali třetího přítele.

Uplynulo však mnoho let, než se vrátil. Vydal se totiž hledat Boha. Vyptával se slovutných duchovních učitelů, ale Boha nenašel. Vydal všechno, co měl, ale marně.

Jednoho dne si unavený lehl na trávu u jezera. Jeho pozornost upoutala kachna, která v rákosí namáhavě sháněla dohromady kachňátka, jež se jí tam poztrácela. Mláďat bylo hodně a každé zvědavě plulo někam jinam. Kachně se podařilo všechny je shromáždit teprve tehdy, když zapadalo slunce.

V tu chvíli se mladík usmál a vydal se na zpáteční cestu.

Když se všichni tři přátelé setkali, první ukázal drahokam a druhý svou dívku. Třetí neměl nic. Zeptali se ho: "Co cenného jsi našel ty? Musí to být obrovský poklad, když ti jeho hledání zabralo tolik let. Vidíme ti to na očích. "

"Já jsem hledal Boha, " odpověděl třetí mladík. "A našel jsi ho? " divili se ti dva.

"Objevil jsem, že on hledal mě." 

Bratři a sestry, podobenství o hostině je příběhem o Boží cestě za člověkem, o Božím nasazení a hledání, o Božím pozvání. Ano, jsme pozváni. Ale, jako mnozí, i my můžeme odmítnout pozvání. I my se můžeme minout se štědrostí Boží. To je tak snadné! Mnohem snazší než si myslíme. I bez zlé vůle. To když zapomeneme, že jsme pozváni i posláni. Kristus nám říká: „ Pojďte ke mně!“ – ale také „Jděte ke všem národům!“ Nenechte si pozvání pro sebe.

Když víme, že nás Bůh hledá, že jde za mnou, že mě zve, to je nad všechny poklady. To si nemůžeme a nechceme nechat pro sebe. Spolu s Ježíšem se vydejme za těmi, kdo toto pozvání ještě nezaslechli. Ať jsou to lidé v naší rodině, naši přátelé, blízcí. Anebo chudí, odstrčení, osamělí, nám nesympatičtí. Pozvání patří všem, kteří touží ve svém nitru po lásce, po světle, po přijetí, po opravdovosti, třebaže na to vůbec nevypadají.

Jsme přece zváni k hostině: „Pojďte! Pojďte, všechno už je připraveno!“ Bůh nás hledá a zve k sobě. To musíme znovu slyšet. A kéž se z toho upřímně radujeme a také o tomto pozvání druhým svědčíme. Amen