Kázání: Filipským 1,3.9-11

Víme, jak potěší dopis. Někomu na nás záleží, aby nás pozdravil, napsal něco o sobě a něco hezkého nám popřál. Takových dopisů je míň a míň, jak lidé užívají emaily, telefony nebo sociální sítě. Dnes otevíráme jeden dopis, jehož jsme společnými příjemci. A hned první věta zasáhne a dojme: Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás. 
„Děkuji za vás“. Tím apoštol Pavel začíná svůj dopis – díkůvzdáním za společenství lidí na určitém místě. Původně byl dopis adresován do města Filipis v Řecku, místním křesťanům. Dnes jej čteme tady a také my jsme jeho adresáty. Dostáváme dopis a ten začíná slovy „děkuji“ Bohu za každého z vás. Takový dopis se čte s velikou chutí a radostí. Jeho autor dává hned najevo, že píše kvůli nám a pro nás, zajímá se, je za nás vděčný. Ne kvůli naší proslulosti nebo velikosti, ryze jen kvůli tomu, že tady jsme. Zpravidla nám někdo napíše proto, že něco od nás potřebuje, nebo nás chce pozdravit z místa, kde si užívá dovolenou. Tady otevíráme dopis, který začíná: Mám vás rád a děkuji za vás Bohu. Někomu stojíme za to, aby za nás děkoval a chválil Pána Boha. Děkuji Bohu při každé vzpomínce na vás. 
Tak začíná dopis, který otevíráme a říkám si, kéž tímto slovem (děkuji) začíná i náš slovník a myšlení. Kéž nás předurčuje vděčnost a díkůvzdání. Minulou neděli jsme slavili díkůvzdání za to, co se urodilo na polích, v našem životě i v našem společenství, s radostí jsme slavili konfirmaci pěti mladých lidí. Ale důvody k vděčnosti pokračují. Je za co děkovat, tady v kostele i u každého z nás doma. Když nebudeme brát věci ze svého všedního života jako samozřejmé a za vším budeme vidět Boží obdarovávající ruce, budeme na prvním místě děkovat. Už jen taková „maličkost“ dokáže v našem životě divy. Vděčnost uzdravuje z neustále nespokojenosti, z naší napruženosti. Je rozdíl, jestli mě každou chvíli sžírá závist, frustrace, nebo jestli se v něm nakonec prosadí vděčnost. 
Před pár dny jsem byl v jednom malém obchodě svědkem, jak se jeden zákazník baví s prodavačkami, že už to není jako dřív, kdy si bez problémů kupoval půlku prasete a teď už to nejde, jak je vše drahé, za což můžou ti, kdo vládnou. Ano, když nám něco nejde, může za to většinou někdo jiný. Slyším to i doma: nepovede se ve škole písemka a samozřejmě za to může učitelka. Je to asi tím, že si rádi zaremcáme a zakritizujeme. Tak mně to nedalo a řekl jsem, že ve srovnání s velkou částí světa i Evropy si tady žijeme velmi dobře. A určitě máme za co být vděční. Apoštol Pavel, když psal tento dopis, neposílal jej z dovolené někde na azurovém pobřeží, ale z vězení. Byl na tom zatraceně blbě, ve srovnání s námi. Podobně a ještě hůř jsou na tom lidé v tolika zemích i kousek odtud. Stačí si poslechnout jednou za týden zprávy ze světa… 
Ale abychom dokázali děkovat, nemusíme se jen porovnávat. Apoštol Pavel píše, že děkuje při každé vzpomínce na konkrétní lidi. Podívejme se tady jeden na druhého, povzpomínejme na lidi v našich rodinách, na naše blízké, přátele a vidíme tolik důvodů k děkování. A nejen to. Apoštol Pavel v jiném svém dopise uvádí ještě jinou vzpomínku: „Chci vám připomenout evangelium, které je základem, na němž stojíte a skrze něž docházíte spásy…“ (1Kor 15,1nn) a připomíná Ježíšovu smrt za nás a vzkříšení. Ježíš Kristus jako zdroj víry a první důvod k našemu děkování. Ať se vnější podmínky mění, někdy k lepšímu, jindy se komplikují, tento důvod k našemu děkování zůstává. 
Jako druhou věc Pavel přidává modlitbu. „Za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala…“ Slyšíme, že někdo za nás děkuje a také se za nás modlí. Tolik mu o nás jde. O to, aby naše láska rostla a s ní i poznání a vnímavost. Jinými slovy tu jde o modlitbu za vztahy mezi námi. Láska, poznání, vnímavost, to je popis komunity, pestrobarevné společenství lidí, spojených vírou a Boží láskou. Pavel mohl napsat: Modlím se za vás, za váš sbor ve Filipech, nebo přeneseně, modlím se za sbor v Přerově. Jenže Pavel nezůstane u obecního označení jako sbor nebo církev a dotýká se toho, na čem takové společenství spočívá: na lásce, poznání a vzájemné vnímavosti. Na tom, že lidé přijímají Boží lásku a opětují ji. Spolu tady tvoříme farní sbor, jsme součástí konkrétní církve a to díky setkání s Bohem jako láskou, která nás spojuje, utváří a stále dotváří. Pavel se modlí, aby se takový vztah ještě víc rozhojňoval. V něm sami osobně rosteme, uzráváme a díky tomu tak může růst i celé společenství sboru. A tak, bratři a sestry, aby skutečně se v nás a mezi námi láska rozhojňovala, přijímejme ji, dopřávejme si ji plnými hrstmi z Ježíšova pramene. S tímto pramenem se můžeme setkat tady, kde pobýváme a slavíme spolu, ale také všude, kde zni Boží slovo, modlíme se, nebo se nás Bůh dotýká v tichu. Způsobů, jak přijímat je mnoho. Ale všechny vedou k tomu, aby láska, poznání a vnímavost mezi námi rostly. Za to se Pavel modlí a za to se modleme i my. 
Pavel děkuje, modlí se za rozhojnění lásky a jako třetí věc přidává modlitbu, „abyste rozpoznali, na čem záleží.“ Aby lidé, které má na mysli a ve svém srdci, dokázali rozpoznat, co prospívá, čemu se věnovat a co nechat být jako nedůležité nebo škodlivé. Jinými slovy vyzývá: zkoumejte to, co je podstatné. 
Není to snadné. Oblastí, které se nám někdy až vnucují s tím, že na nich domněle záleží, je mnoho. Jak v běžném životě, tak v církvi. Říká se, že dobré věci jsou nepřítelem těch nejlepších. Církev se může stát skvělým místem, které naplňují naše vztahové, sociální, kulturní, rodinné potřeby, jsme tam spokojení, můžeme organizovat nepřeberně akcí, přitom se můžeme míjet s tím, co dělá církev církví a to je nesení evangelia druhým, učednictví a pomoc v následování Ježíše Krista. Život můžeme strávit mnoha dobrými věcmi, jenže jaké jsou ty nejlepší? Jak to poznat? 
Je důležité se takto ptát, rozlišovat, na čem záleží, co prospívá. Já bych tady dopověděl, že záleží na tom, co prospívá společnému růstu. To vyhledávejme a toho se držme. Pavel už o tom psal, je to Boží darovaná a sdílená láska, poznání, vnímavost jeden vůči druhému. A tak se můžeme jen ptát, jestli lásku opravdu mezi sebou zakoušíme, jestli jí nebráníme, jestli nám jde skutečně o to, abychom byli vnímaví vůči lidem vedle nás i vůči Boží přítomnost, aby nápis na kostele „Kristus život náš“ skutečně popisoval to, co se v kostele a mezi námi děje. 
Bratři a sestry, na čem záleží, to je láska, poznání a vnímavost. Člověk, který miluje, chce milovanou osobu poznávat. Člověk, který miluje Ježíše Krista, také touží jej poznávat. Poznávat jeho zvěst, jeho vůli. A také vnímat jeho přítomnost. To se naučím tehdy, když s ním trávím čas, když o něm přemýšlím, když se jeho myšlení dotýká mého. A k tomu Pavel vybízí, když mluví o tom, na čem záleží. 
A tak děkujme, modleme se za lásku mezi námi a buďme vnímaví. Na tom záleží. Tomu Pán Bůh přeje a dává šanci. Amen