Kázání: Jan 1,29-34

Hned první verš obsahuje všechno podstatné, o čem vypráví celá Bible: setkání člověka s Bohem, v tomto případě Jana Křtitele s Ježíšem; o Ježíši se píše, že přichází k Janovi. To proniká celou Biblí a celým životem – Boží pohyb směrem k nám, k člověku, jedině tím je umožněna víra a naděje a všechno to hezké, co z toho pochází. Bible, to je dobrá zpráva o Boží cestě za člověkem. A nakonec tu je Janova reakce na setkání s Ježíšem: Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Kdykoliv se Bůh s člověkem sblíží, zajiskří to mezi nimi a vede to k vyznání, kdo je pro mě Bůh a co pro mě znamená. Jak to Jan říká na konci oddílu: Viděl jsem a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.
U Jana Křtitele sledujeme víru, která vidí.
A která to, co vidí, dává do slov. Do osobního vyznání.
Ale nepropadejme iluzi, že by Jan byl vzorným příkladem člověka zakotveného v neochvějné víře, bez zaviklání a pochybností. Setkává se sice osobně s Ježíšem. Dvakrát v krátkém oddíle je o něm napsáno, že spatřil: přicházejícího Ježíše a pak jak Duch sestoupil na Ježíše. Jenže hned vzápětí dvakrát o sobě říká, že nevěděl, kdo to je. Vyznává krásnými slovy, která se dostala do liturgie (Beránek Boží, který snímá hřích světa) a současně doznává, že neví, s kým se setkává. Neví, kdo to je.
Máme před sebou víru, která vidí – a současně, která neví. Která tápe. Zní to zvláštně, nesourodě. A právě v tom nám může být Jan hodně blízký. Spoustu věcí nevíme. Jen si vezměme třeba Bibli, co bychom o ní dokázali říct? Dokážeme se v ní vyznat, zorientovat se v jejích příbězích? Dali bychom některé verše nazpaměť? Myslím, že už je dávno pryč doba, kdy byli evangelíci považováni za velké znalce Písma. Říkalo se jim písmáci. Nebo jaké je naše povědomí o svědcích víry z dřívější nebo nedávné minulosti? Ne že by na tom visela naše víra, ale přece, když se nás někdo zeptá, co bychom řekli, ke komu, k čemu se hlásíme a proč? Asi budeme tápat a nebudeme mít po ruce jasnou odpověď.
Ale to Jan Křtitel taky hned neměl. Dvakrát o sobě řekl, že nevěděl, kdo je ten, kdo za ním přišel. Víra může mít pořádné okno, nemusí vědět spoustu věcí, nedokáže všechno vyjádřit. Jan dokonce hned neví, co říct o Ježíši, jehož příchod měl ohlašovat. Možná si při osobním setkání najednou připadal nesvůj, nervózní, nejistý. A tak o sobě otevřeně říká, že nevěděl, kdo to je. Nevěděl. Na nic si nehraje, nic nepředstírá. Když se ho chvíli před tím ptali, za koho se sám pokládá, říká pokorně, že je jen hlas volajícího na poušti. Hlásná trouba. A možná právě díky tomu, že zůstal při zemi, s vědomím vlastní slabosti, omezenosti, nakonec, možná bezděky pronesl hluboké vyznání: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“  
Nám to tak nepřijde, ale v tu chvíli Janova slova o beránkovi musela zaznít jako šok. Lidé, kteří vyslýchali Jana Křtitele, se ptali po mesiáši. Po velkém machrovi s ostrými lokty, který zatočí s jejich nepřáteli. Tím byla tehdejší doba plná. Toto očekávání bylo spojené s politickými nadějemi.  Se změnou poměrů, s bojem o nezávislost na Římské říši. Vypadalo to jako nemožné, ale kdyby se objevil někdo mimořádný, ten správný mesiáš, zachránce, borec, třeba se to podaří.
Tady mi dovolte malé srovnání. Žijeme v úplně jiných podmínkách a díky za to, přesto hledání jakéhosi mesiáše v sobě pořád máme. Hledání někoho, kdo se jeví jako schopnější než ostatní a kdo slibuje naplnit naše přání, reálná i nereálná. Jsme pár dnů před volbami prezidenta a už to zase vře. Zase hledáme. Abyste mi rozuměli, nemám vůbec nic proti předvolebním kampaním. Ty patří k demokracii a je skvělé, že můžeme vybírat mezi různými kandidáty a svobodně volit. Toho si važme, není to samozřejmé. Mluvím o tom jen s menším povzdechem a otázkou. Jako nám jde o to, abychom měli důvěryhodného muže či ženu v čele země, proč nejsme tolik zapálení pro jméno Ježíše Krista jako našeho Pána a Krále? I když možná jsme zapálení, jen to nedáváme najevo a moc o tom nemluvíme. Myslím, že radost z toho, že patříme do Božího lidu, zaujatost pro nebeského Otce a všechno to, co s námi zamýšlí, co spolu podnikáme ve sboru, v jeho jménu, ta nám bude jen slušet. Ostatně právě to chce sdělit svátek Zjevení Páně, který byl v pátek, svátek tzv. tří králů, kteří svědčí o tom, že i cizí badatelé a jejich panovníci se přicházejí poklonit Ježíši Kristu jako svému králi. U něj nacházíme naději a inspiraci pro náš osobní, sborový i veřejný život. On v nás probouzí zdravé zaujetí pro věci jeho království, pro narovnávání vztahů a budování společenství jeho církve.
A možná začínáme rozumět tomu, proč Jan Křtitel, když našel správná slova, pronesl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Pro někoho to mohl být šok. Místo k mesiáši, který by byl s to změnit poměry, se Jan přiznává k beránku. Větší protiklad si snad neumíme představit. Místo chrabrého vojevůdce malé obětní zvíře. Co něco takového tady zmůže? A tady už měl Jan naprosté jasno, když mluví o beránku, který odstraňuje vinu, hřích. Tady se vede ten zásadní boj. Ne v politice nebo na bitevním poli. Je samozřejmě důležité, jakou si zvolíme hlavu státu, je zásadně důležité, jak to všechno dopadne na Ukrajině a že jejím obyvatelům budeme pomáhat. Nicméně to první, na čem záleží, co ovlivňuje všechno ostatní a co nemůžeme hodit na jiné, aby se postarali, je problém viny. Hříchu, což je není nic jiného, než náš pokřivený vztah k Bohu.
Náš hřích nás odděluje od Pána Boha i od sebe navzájem. Svým sobectvím, závistí, zlobou, pýchou a vůbec jakýmkoliv špatným jednáním do toho světa vnášíme rozdělení. Stavíme hradby mezi sebou a Bohem, i mezi lidmi. Proto Ježíš přichází a Jan v něm vidí beránka, který snímá, odstraňuje hřích, který nás očišťuje, uzdravuje, spojuje. Ježíš je mocnější než všechny křivárny, bere je na sebe, abychom mohli začít znovu, abychom znovu našli cestu ke druhým a k Bohu. Takové uzdravení znamená mnohem víc, než různé změny ve společnosti. Proto Ježíš jako beránek. Proto modlitba „Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se na námi!“ se stala součástí bohoslužby při vysluhování večeře Páně. Je za tím touha po odpuštění, po smíření s Bohem i bližními, podání ruky a přání „Pokoj tobě“.
Je to zcela jiný mesiáš, o kterém historici nepíšou a v novinách netisknou jeho obrázky a na plakátech ho nezahlédneme. Protože beránek Boží vstupuje do našeho nitra, do našeho hříchu, do našich vztahů.  A to je věc nehalasná, tichá, přitom věc nejzásadnější.
V české tradici Jednoty bratrské je beránek snad nejčastější výtvarný motiv. Oprávněně. Zkusme se i my jím motivovat. Místo strhávání pozornosti na sebe buďme těmi, kdo své sebevědomí přesouvají na toho, kdo jde za námi, na Ježíše Krista. Kdo přijímají odpuštění, z něj žijí a jako Jan dosvědčují, že v nikom jiném není záchrany pro nás a celý svět. Amen