Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - Neděle 7.7.2019

20. 8. 2019

Kázání: Lukáš 15,1-7

Bratři a sestry,

je to sice jen podobenství obraz, ale obraz klíčový. Každý pastýř má někde SVÉ ovce, a každá ovce má někde SVÉ stádo a SVÉHO pastýře.

Naše zamyšlení vychází vyznání žalmu 23.: "Hospodin jest můj pastýř, proto nebudu mít nedostatek…"

Nejprve se tady vidíme jako OVCE před Bohem jakožto naším pastýřem. Ale: Jsem tou ztracenou ovcí, a nebo jsem tou, která si spokojeně vegetuje mezi ostatními 99 ovcemi v jednom velikém svorném stádu? Máme tu zkušenost, že nás někdy někdo našel, kdy jsme si připadali cizí, nepatřiční, a změnil tak náš život? Anebo jsem vždycky patřil k těm 99 poslušným a spravedlivým bezúhonným ovcím, které vždycky chodily ve stádu, vždycky poslouchaly a nikdy se tedy nevytratily? Kterou tou ovcí jsem já? 

Abych dokreslil podobenství pro naši představivost: Co dělá každá ztracená ovce? Jak se vůbec ztratí? Začne zlobit. Ostatní jsou poslušné a spořádané, ale jedna se vydá tam, kam se jí zachce. A toulá se. Jenže stádo se pohne, a někde v divočině se ta osamocená ovce dezorientuje. Pak už jen pobíhá zbrkle sem a tam. A když už opravdu zpanikaří, jen si někde lehne, nervózně oddychuje a není schopna žádné další cesty. Tuhle zkušenost dělají pastýři v zemích, kde se stáda hodně stěhují z místa na místo na dlouhé vzdálenosti. A když pastevec takovou zpanikařenou ovci najde, tak ona už ani není schopná pohybu. Proto ji musí naložit na záda a odnést ji ke stádu. Takže si to nesmíme představit jako nějaký výlet jedné dobrodružství chtivé nezbednice, ale skutečně jako nebezpečnou chybu. Tady jde o život. Proto také Kraličtí překládají, že ta ovce je "zahynulá". Myslí se tím k smrti vyčerpaná a zoufalá. A proto také k takovéto ovci přirovnává Ježíš člověka propadlého hříchu. Takový člověk je tu ten, kdo bloudí, dělá co sám o své vůli chce, nějaký pastýř je mu šuma fuk.

Ztracená ovce se o pastýře vůbec nestará a nezajímá. Ani nečeká, až ji někdo najde. Ovce totiž patří předně ke stádu, teprve pak k pastýři. Ale stádo ji hledat nebude. Stádo se spokojeně pase, na víc nemyslí.

A teď se zaměřme na pastýře: Možná nás překvapuje, že tu jednu ztracenou ovci pastýř jde vůbec hledat… Má jich 99! (je to jejich majitel) A podle evangelia Matoušova je ta jedna ovce obrazem člověka, kterého ostatní považují za někoho bezvýznamného. Ježíš právě v té souvislosti říká: nepohrdejte nepatrnými, pro vás bezvýznamnými lidmi, neboť i oni mají své anděle u Otce v nebesích.

A tak slyšíme, že pastýř vyrazí na cestu a začne tu ztracenou hledat. Tak mu na ní záleží, i když je pro ty ostatní ovce bezvýznamná nula. Je to otázka jeho lásky! A bude z té jedné ovce mít větší radost, až ji najde, než z těch, které ani hledat nemusel.

A tak nás to vrací znova k té otázce: kým jsme my pro Pána Boha? Jak se vidíme před Bohem, a jak vidíme druhé? Máme zkušenost, že nás někdo hledal? A nemyslím teď na případy, kdy jsme se jako děti někde ztratili. Zakoušíme ve svém životě vděčnost? Cítíme se někdy, že jsme neseni, přijímáni? Víme, co je odpuštění, návrat, přijetí?

Můžeme teď vztáhnout podobenství na celou církev: Kolik jejích členů, lidí zapsaných v kartotéce farních sborů, je dneska těmi ovcemi ztracenými, které je třeba dohledat, a kolik je těch spořádaně zařazených, žijících ve společenství sboru, církve? Ten poměr by rozhodně nebyl jeden ztracený ku 99 živým členům sboru, ale spíš obráceně: 99 ztracených, zmizelých a jeden člen církve - jestli vůbec jeden? V Ježíšově podobenství je ten jeden ztracený výjimkou. V našem současném světě, v naší společnosti jsou výjimkou, malou menšinou ti, kdo žijí ve stádu Kristovy církve! 

Někdy to dělá dojem, že sama církev je tady ztracená. Bezvýznamná. Lidé okolo mají jiné zájmy, než s čím přichází a z čeho žije církev. To mně potvrdilo nedávné jednání na magistrátu, kde jsme slyšeli, že církve jsou mimo zájem. Lidé řeší jiné starosti, upínají se k spíš k tomu, co je naplňuje individuálně a hmotně.

Možná sami tady cítíme napětí, vidíme, jak je to Ježíšovo podobenství krásné, srozumitelné – a zároveň vidíme, jak se naše skutečnost posunula. Kdo je ten ztracený – člověk, který se odcizil od Pána Boha, který jej nepotřebuje, nebo my, kteří máme v Bohu své zakotvení a tvoříme jeho církev?

Cesta k odpovědi vede, jak věřím přes ten jeden jediný verš, kterým končí podobenství u evangelisty Lukáše: "Pravím vám, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který ale činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují."(nebo si alespoň myslí, že ho nepotřebují?) A evang. Matouš by doplnil: "Nepohrdejte bezvýznamným hříšníkem. On zabloudil! Jestliže toho dnes lituje, tak z něj bude mít zítra Bůh větší radost, než z těch z vás, kteří jste pokání nepotřebovali (nebo jste si mysleli, že ho nepotřebujete) a kteří jste tak zoufalí nebyli." Tady je pointa celého vyprávění! Ztracená ovce je ta, která si to zavinila sama, rozhodla se tak, ví to o sobě, a taky ví, že už to tak dál nejde. Která někde už jen leží, oddychuje, dochází k tomu, že sama to nezvládá. Dosud hledala své štěstí, své naplnění, svou realizaci, zabezpečení. Až došla k tomu, že sama potřebuje nalézt. Potřebuje někoho, kdo ji nalezne a přijme. To podobenství je krásný obraz pokory a pokání. Pokorný člověk a kající je takový, který už dál nemůže, který potřebuje někoho, kdo jej vezme na ramena, nebo kolem ramen a raduje se z jeho nálezu.

To podobenství v sobě tedy nemá jen popis naší situace. Má v sobě také dobrou zprávu: kdo se cítí jako ta ztracená, osamělá ovce, kdo má pocit, že ho těch 99 ostatních ovcí z jednoho stáda nebere, tak ať ví, že má svého pastýře! A ten pastýř půjde a bude ho hledat tak dlouho, dokud ho nenajde. A když ho najde, bude se z něj radovat. Nevezme na něj hůl. Ale bude se radovat z toho, že ho jako svou ovci našel.

Bratři a sestry, nemusíme se bát přiznat si, že jsme zabloudili, že potřebujeme změnu, že potřebujeme být nalezeni, potřebujeme setkání s Pastýřem. Pokora a pokání není slabost. Naopak. Dojdeme-li k takovému poznání, Ježíš se bude z nás radovat. A poznáme, že On je náš dobrý Pastýř, který nás hledá, ujímá se nás a nese. S Ním nebudu mít nedostatku… Amen