Kázání - Neděle 6.4.2025 - Modlit se, oslovovat jménem, podávat ruku
1. Čtení: Sk 9,32-35
2. Čtení Sk 9,36-43
Bratři a sestry,
obě dnešní čtení jsou z knihy Skutků apoštolských. Napsal je evangelista Lukáš. Jsme v době, kdy Ježíš už nechodí s učedníky, je nanebevstoupený. Učedníci si musí vystačit na svých dalších krocích se svou vírou a s přispěním Ducha svatého. Slyšeli jsme o dvou divech, které způsobil Petr – jeden z Dvanácti. Ano, ten, který třikrát Krista zapřel. Ano, ten, kterému Ježíš kdysi řekl – jdi mi z cesty, satane a ještě - jsi mi kamenem úrazu. Ale taky ten, který od Ježíše slyšel – ty jsi Petr, to je skála a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Petr, který po Ježíšově smrti a vzkříšení neúnavně šířil do světa evangelijní zvěst o království nebeském. Vytrval navzdory pronásledování, věznění a nakonec smrti na kříži.
V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Evangelista zachycuje detailně podrobnosti příběhu o Petrově zázraku. Jsou důležité. Víme, kde žena bydlela – Joppe je přístavní město a dnes předměstí Tel Avivu. Známe její jméno i to, že jeho překlad je Gazela. Je to jediná učednice – žena – zmíněná v Bibli.
Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Mějme prosím na paměti, že v tehdejší společnosti to byl jediný prvek sociálního systému. Ti, co měli a mohli, pomáhali těm slabším. Určitě ne všichni. Tabita štědře rozdávala. Rozumím tomu tak, že se neohlížela na to, kolik jí samé zůstane. Že neměla nastaveno, kolik rozdá a kolik už je moc. Rozdávala štědře. Věděla, že milodary, almužny, jsou pro ty nejslabší – vdovy a sirotky - otázkou života a smrti.
Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Tím právě tehdy se myslí v době, kdy apoštol Petr na své misijní cestě působil v nedaleké Lyddě. Kdyby byla Tabita podle tehdejších měřítek stará a tedy syta svých dnů, nebyla by její smrt překvapivá, apoštol by o tom nepsal. Se smrtí se tehdy víc počítalo. Její odchod byl ale nečekaný a náhlý. Možná byla na vrcholu sil, o to víc její skon všechny zasáhl. Její blízcí vykonali úkony, které předchází pohřbu, ale ještě ji nepochovali.
Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: Přijď rychle k nám! Petr se hned s nimi vydal na cestu. Můžeme se domnívat, že Tabita byla důležitá opora sboru křesťanů v Joppe. Její náhlá smrt ostatní ranila, jako bolí odchod mladého člověka vždycky. Vynoří se spousty otázek, proč se to stalo? Když navíc hodně blízko od vás je člověk, který byl Ježíšovi nejblíž, chcete ho mít u toho. Možná, aby plakal s plačícími. Možná, aby povzbudil. Učedníci Petra museli znát a on musel znát je, když hned reaguje na jejich prosbu. Možná zakládal jejich sbor, mohl vědět, kdo je Tabita a jaké je její postavení ve společenství. Teď jsou všichni otřeseni zármutkem. Neví, co dělat. Jen ví, že Petr chodil s Kristem. Petr - apoštol, o kterém v evangeliích čteme asi nejvíc. Nadělal nejvíc chyb, taky jich nejvíc litoval. Ježíš právě na něm postavil svou církev. Právě na Petrovi. Ne na žádném dokonalém a nikdy nechybujícím člověku. Na skále, která se lidsky chvěje.
Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. To je hodně dojemná chvíle. Vdovy kvílí a ukazují Petrovi, co pro ně Tabita dělala, jak na ni budou pamatovat. Tabita byla movitá, měla vlastní dům – dokonce dvakrát slyšíme, že dům má horní pokoj. Dole je šicí dílna, nahoře bydlela. Kdo chce tvou košili, tomu dej i svůj plášť - čteme jinde. Zanechala po sobě památku ochoty pomáhat potřebným. Tím, že jim darovala nově ušité košile a pláště, pomohla jim dvakrát – oblékla je a vrátila jim důstojnost. Nemusely chodit v hadrech.
Petr poslal všechny z místnosti, pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: Tabito, vstaň. Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Všimněme si, že Petr nedělá zázrak ani pro davy, ani pro ohromení. Nechce obecenstvo. Poslal všechny pryč, potřeboval klid na modlitbu. Do té doby lomoz a nářek plaček, moc lidí a moc hluku. Teď - ticho. Nepomáhá vlastními silami, modlí se o pomoc k Bohu. Pokorně poklekl, s vědomím, že když Bůh dopustí, i mrtví vstávají. Je to tichý a intimní okamžik, žádné efekty a velká gesta. Modlitba, oslovení jménem a podaná ruka. Pomáhá Tabitě vstát. To víte, když ležíte nějakou dobu nehnutě, to jeden ztuhne… Petr Tabitu vrací živou. Vrací ji jejím blízkým, a těm, kteří ji potřebují, kteří na ni závisí.
Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána. Stejně jako v prvním čtení, kde Petr uzdravil ochrnutého, čteme – všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu. Středobodem tu není zázrak, ani jeden, ani druhý. Nemáme spekulovat, jak se to mohlo stát, co za tím bylo. Zvěst evangelia je v tom, že vždycky existuje naděje. Že smrt nemá poslední slovo. Že i smrtí je možné svědčit druhým o Pánu. Že člověk je bohatý tím, co po něm zůstane a jak si ho druzí budou pamatovat. Tabita svědčila životem a svědčí i svou smrtí. Byla učednice. To v první řadě znamená, že naslouchala Božímu slovu. Věděla, jak má žít, aby se mohla nazývat křesťankou. Ale to nestačí. To, co z ní dělá učednici, je v druhé řadě to, že podle Božího slova žila. Je to vzor pro nás - naslouchat, přijmout a hlavně – nechat slovo Boží proměnit náš život. Kdyby jen věděla o tom, že se má pomáhat, a nedělala to, zůstala by na půl cesty. Jako my, když víme, co se po nás chce, a nedbáme na to.
Příběh vzkříšení Tabity se podobá příběhu vzkříšení dcery Jairovy. Tu vrátil do života Ježíš za hodně podobných okolností. Tehdy jako teď dům plný lidí. Ti lidé jsou zdrceni smrtí člověka, který měl ještě hodně před sebou. Anonymní dav, plný očekávání, zvědavosti, co bude. Možná pochybují o smyslu toho všeho, vždyť co už se dá dělat – Tabita přece umřela. Církev – tady představovaná apoštolem Petrem - má všechny dary, jako měla za života Ježíše. Není o nic slabší. Církev tehdy i dnes může uzdravovat, i křísit. Nic nedejte na to, že to nevídáme každý den. Církev ty dary dostala, je důležité modlit se, oslovovat jménem, podávat ruku. Být nablízku bezradným.
Mnohem víc než samotný zázrak mě oslovilo toto: … když se dověděli učedníci, že je tam Petr, poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: Přijď rychle! Petr se hned vydal na cestu. Učedníci se na něho obrací jako na představitele církve. Jako na toho, který hlásá evangelium. Na toho, který z těch, co uvěří a dají se pokřtít, zakládá sbory. Obrací se na něho s důvěrou, hodně od něho čekají, spoléhají na něho. Neví přesně, co chtějí , ale naléhavě o to prosí. Důvěra je jediný kapitál, který by církev i dnes měla mít. Pokud ho ztratí, pokud od ní ostatní nebudou nic očekávat, pozbyde smyslu. Církev nejsou jen faráři a biskupové. Církev jsme my, každý jeden tady. A kolem nás jsou lidé, kteří potřebují – ani neví co. Jsou mrtví kvůli svojí závislosti, ochrnutí pro svoje vyhoření, svázaní úzkostí nebo pověrou. Máme se za ně modlit, oslovovat je jménem, podávat jim ruku. Máme je křísit a uzdravovat. Být nablízku bezradným. Máme pokračovat v práci, která dělá církev něčím víc než obyčejným spolkem, jakých jsou stovky. Máme tvořit církev, která je zbudována na skále a brány pekel ji nepřemohou. Amen.
Modleme se: Pane Bože, dělej z nás svoje učedníky. Ať slovo Boží nejenom slyšíme, ale přijímáme, uchováváme a naplňujeme. Svojí prací, službou, obětavostí ať svědčíme druhým o tom, co znamená být dnes křesťan.
[Kázání připravila sestra Šárka Zacpalová]