Kázání: 1.Janova 3,16-18.23

Sestry a bratři,
jsou to dva roky, co nás překvapil a drsně sevřel covid, nečekaná pandemie, s jakou jsme neměli žádné zkušenosti. Sotva se z toho začínáme vybabrávat, vypukla kousek od nás válka. Válečná agrese proti suverénní zemi. Válku známe z učebnic, z literatury, filmů, a nenapadlo by nás, že budeme něčeho takového svědky. A vlastně i účastníky: do naší země přicházejí tisíce nešťastných uprchlíků z Ukrajiny, do jejich země zase posíláme zbraně, peníze, humanitární prostředky a další pomoc. Jak zcela oprávněně zaznívá, jejich válka je i naše válka. Týká se nás a taky na nás záleží, jak to všechno dopadne. Ale o tom nechci mluvit. Jen to zmiňuji jako další kamínek nebo kámen v mozaice současné doby. Doba je napnutá a pro mnohé lidi mezi námi opravdu těžká. Třebaže sami nečelíme granátům či raketám, dopadá to na psychiku mnohých lidí všech generací. Je těžko. Jak to řekl prezident Zelenskij, ani nemůže nikomu popřát dobrý den, protože už druhý týden žádné dobré dny neprožívají.
A do toho přichází doba postu. Díky Bohu za to. Nastává v pravý okamžik.  Jak narůstá naše tendence vidět tuto dobu černě, propadat temným vyhlídkám, nářkům, půst nás obrací pozitivním směrem, k samotným základům víry. Obrací náš pohled k tomu, díky komu tady jsme, v co věříme, k čemu tu jsme a co můžeme dělat. Půst neznamená odvykací kůru, že si něco odepřeme, ale v první řadě, že se něčeho zbytného vzdáme, abychom se o to víc zaměřili na podstatné. A nutno říct, že to podstatné nám Bible na tomto místě připomíná hodně naléhavě. Mluví o Božím přikázání věřit a milovat. Je tu přímo řeč i povinnosti: Jako Ježíš položil za vás život, k tomu jste povinni i vy. Boží přikázání jsou podle židovské tradice jádrem Tóry, tedy Božího zákona a jejich dodržování je jedním z pilířů judaismu. Díky takovému přimknutí se Božímu zákonu Židé přestáli tolik turbulencí během své mnohasetleté existence. My sice nejsme Židé, ale můžeme se od nich učit věrnosti vůči přikázáním. Nemáme jich 613, jako Židé, nicméně základ je stejný: věřit v Boha, v Ježíše Krista a navzájem se milovat.
A to je jeho přikázání: Věřit jménu Ježíše Krista.
Věříme v Ježíše Krista, podle toho se nazýváme křesťané. Teď jde o to, abychom se tak jen nenazývali, ale křesťany byli. Víra prostupuje celý život, naplňuje jej a ovlivňuje. Nelze dost dobře napůl věřit a napůl ne, jako nejde jen napůl žít. Buď - anebo. Zní to přísně, příkře, ale tak to je. Proto se v Bibli píše o přikázání věřit. Obdržel jsi dar víry? Tak jdi a podle toho žij. Víra není řetízek, který si někdy připnu kolem krku a jindy nechám v šuplíku. Je v tom závaznost. Trochu se ostýcháme o tom mluvit, říkáme si, že je na každém člověku, v co věří a jak se podle toho zachová, co si z toho vyvodí pro svůj život. Bereme to podobně jako otázky při sčítání lidu, kde odpovědi na otázky po víře byly dobrovolné, mohli jsme se k nim vyjádřit, i nemuseli. Nakonec, co je komu do toho. Jde o naše soukromí, kde si sám svobodně utvářím své názory. V tom, jak se v otázkách víry rozhodujeme, máme samozřejmě svobodu. Můžeme ten dar přijmout, i nemusíme. Jen k tomu dodejme, že pokud dar víry přijmeme, spojíme své životy s Ježíšem Kristem, je to jasné vyznání a postoj. Víra, třebaže nebude nikdy betonově pevná, člověka narovnává, napřimuje. Víme, komu patříme. Jak zpíváme „Bůh je záštita má, s ním nebudu se bát.“ Nebo jak to říká Žalm 144: „Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce. Moje milosrdenství a moje pevná tvrz, můj nedobytný hrad, můj vysvoboditel, můj štít, k němu se utíkám.“ Věřím, že víra nás děla lidmi určitějšími, kteří jen tak neplavou v proudu, nepřebíhají mezi většinovými názory, nepodléhají vlastnímu pohodlí. Věřím také, že víra nás dělá stabilnějšími, odolnějšími. Protože věřit znamená být v osobním vztahu s Bohem, s naším Stvořitelem, Pánem celé země. Znamená to důvěřovat, mít naději. Nemusíme si přitom nic zastírat, vidíme zlo kolem nás i v nás samých, náš vlastní hřích, vlastní slabost, víra není iluze, že všechno musí skončit dobře. Nemusí. Velký pátek, den Ježíšovy smrti, je realita, která se dotýká i nás, bereme na sebe různé kříže, bolesti i smrt. Naše cesty přesto to všechno směřují k neděli Vzkříšení, kdy život přebíjí smrt, láska vítězí nad nenávistí, světlo nad tmou. Víra je spojena s nadějí, že se Bůh od nás neodvrací, ani když jsme v bryndě, že má vždy smysl usilovat o dobro, o právo a spravedlnost, pomáhat lidem v nouzi.
Kdo věří, drží se Božích zaslíbení i přikázání, ten tolik nepodléhá panice. Strach s námi leckdy zacloumá, ne že ne. Ten je přirozený. Ale nemusíme hned panikařit jen proto, že se něco říká na veřejnosti nebo na sociálních sítích za účelem zasévat strach a rozhádat lidi mezi sebou. Takhle zlo fungovalo vždy a dnes k tomu používá všechny možné sítě. Budeme-li věřit Bohu a jeho se držet, zlo nás jen tak snadno nerozháže a nerozhádá. Věřím, že je teď Bůh s námi a že nás provede i současným nečasem.
A to je jeho přikázání … navzájem se milovat, jak nám Ježíš přikázal.
Bratři a sestry, to není dodatek k tomu, co bylo před chvílí řečeno. To je součást víry. Láska k Bohu se vždy prokazuje láskou k bližnímu. Možná nám to přijde samozřejmé a kéž to tak je i v konkrétních situacích. Proto tady slyšíme výzvu: Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. Doslova skutkem a pravdou. Ať lze naši víru a lásku vidět i nahmatat. Jde nejen o to, jak myslíme, co vyznáváme, jak slavíme, ale také jak jednáme. Láska se projevuje tam, kde vidíme, že jsou lidé v nouzi. A autor Janova listu jde tak daleko, že dává za příklad Ježíšovu oběť: On za nás položil život, tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Je to síla. Provokace, ale v tom správném smyslu. Provokuje nás to k přemýšlení a jednání, vyzývá, abychom nebyli neteční a nebáli se vyjít ze své ulity, když se děje nepravost, i s rizikem, že nás to bude něco stát. V těchto dnech jde o život mnoha lidem nedaleko odtud. A je úžasné, jak se společnost probudila, semkla a nabízí pomoc, ať jde o poskytnuté ubytování pro uprchlíky, sbírku peněz, modlitby, koncerty a jiné formy solidarity. Zprávy o tom, jak lidí podporují zákeřně napadenou Ukrajinu, jsou až dojemné. Snad se k tomu přidá i naše město. Ale nakonec nejde jen o zmíněný válečný konflikt. Nouzi v různých podobách můžeme vidět vedle sebe, mezi lidmi, vedle nichž žijeme, nebo se kterými tvoříme sborové společenství a slavíme bohoslužby. Budeme-li všímaví a budeme vidět nouzi, hmotnou či duchovní, svět uvidí naši víru a lásku. A to je to nejlepší, nejcennější, co můžeme světu nabídnout.
Občas se ptáme, co máme jako věřící dělat? Tady slyšíme: Věřit jménu Ježíše Krista a navzájem se milovat. Amen