Kázání: Matouš 13,36-43

Sestry a bratři,

ohnivá pec, pláč a skřípění zubů. To zní docela pekelně. Obraz konce, konečného zúčtování,  potrestání všeho hříšného. Několikrát Ježíš takto mluví a tedy to není žádný náhodný výrok. Chce tím zastrašit, pohrozit, provokovat? Někdo si tak představuje konec světa, poslední soud. Ostatně i Ježíš mluví v podobenství o žni jako o skonání věku. Jenže právě o tu žeň tady jde především. O sklizeň toho, co vyrostlo, co se urodilo. A toho dobrého, užitečného bývá na poli mnohem víc, než plevele. A já věřím, a vidím kolem sebe, že toho dobrého je i mezi námi tady a vůbec ve světě víc, než zlého. Jsme určitě poznamenaní obojím a já rozhodně nechci zlehčovat všechno to, co se nazývá hřích. Tím jsme každý zaplevelený a nejjasněji to rozpoznáváme před Bohem. Před křížem. Obraz ohnivé pece je určen i pro nás teď a tady. Ne však jako trest za všechno zlé, ale spíš jako očištění od zlého. Oheň tu skutečně nemusí být trestem, ale spíš něco jako spalovnou odpadu. Místo, kde se spaluje všechno nepotřebné a rozbité, všechno, co nás rozděluje, co nám brání se posunout dál, blíž k Bohu i lidem tohoto světa. A tak ta pec s pláčem a skřípěním zubů nepopisuje nutně konečný soud, ale spíše konec jedné éry a začátek nové. Jakýsi předěl.
Možná se opravdu nacházíme na přelomu epoch, něco končí a něco začíná. Třeba církev se bude muset obejít bez letité finanční podpory od státu, mění se klima, ekologie nás bude zaměstnávat víc než dříve, existence sboru bude méně samozřejmá, mnohé zažité věci budeme muset opouštět, dlouhá pandemie výhled dopředu ještě víc zamlžuje či znejisťuje – ale to vše nakonec může být k dobru. Ta ohnivá pec, přes první hrůzostrašný dojem, je spalovnou, která nás očišťuje od všeho zbytného, zbytečného, plevelnatého, co brání vyrůst tomu dobrému, co do nás zasel Pán Bůh. A to dobré převažuje nad plevelem, jen to nechme růst, vyživovat Božím slovem, jeho Duchem. Co to znamená, jak taková péče o dobou setbu může vypadat, o tom dál vypráví tento příběh.
Potom Ježíš opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli: vylož nám to podobenství.
Učedníci šli za Ježíšem a když jim zmizel z očí, poté co vešel do jakéhosi domu, přišli za ním. Nespokojili se s tím, co Ježíš povídal zástupům venku, chtěli s ním být i v soukromí. Něco pro to ale museli udělat. Museli překročit práh domu, kde se pak osobně setkali s Ježíšem. Ono to vypadá, že o nic nešlo, ale ten práh, vstup do domu, znamenalo udělat rozhodnutí, překonat nejistotu, osmělit se a vejít dovnitř. Už nešlo jen o to, někoho si nezávazně poslechnout kdesi venku, ale jít za ním a spolu s ním komunikovat. Chtít s ním mluvit a taky se vystavit jeho pohledu a slovům. Když byli učedníci ještě venku, spolu s ostatními, patřili mezi ty, kdo si přišli poslechnout zajímavého člověka, podívat se na něj, přitom s náležitým odstupem pouhých diváků, kdy mohli kdykoliv odejít, nebo případně přepnout na jiný kanál a věnovat se čemukoliv jinému. Ale když potom šli za Ježíšem a vešli do domu, kde Ježíš žil nebo byl na návštěvě, něco se v nich změnilo. Překročili práh domu a dostali se do Ježíšovy blízkosti, do jeho domácnosti. Řecky se dům řekne „oikos“ a to označuje i obyvatele domu, celou rodinu. Ti lidé přišli jen na návštěvu, ale už to, že vešli dovnitř, prozrazuje, že se něco událo u nich vevnitř. Stali se součástí Ježíšova domu, jeho domácnosti. Říká se, že církev je nízkoprahové zařízení v tom smyslu, že je otevřená všem: věřícím, hledajícím, náhodně příchozím, i třeba ateistům. Pro každého jsou otevřené dveře, Bůh přijímá každého. Víme ale, že do těch dveří se mnoho lidí nehrne, nepočítáme-li koncerty a jiné akce pro veřejnost. Práh domu zvaného církev je nastavený velmi nízko, přesto to chce pořádný důvod a zaujetí jej překročit a vejít dovnitř. A vejde-li už člověk dál, očekává, že nalezne, co hledá, že se setká s tím, kvůli komu tady církev je, kvůli komu tady byl postaven i tento kostel a vzniknul před sto lety náš sbor. Že se tady setká s Bohem a jeho lidmi. Jak hlásá nápis na průčelí kostela: Kristus život náš. Dá se to o nás říct? Řekne si to člověk, který sem zavítá poprvé, podruhé, přijde-li? Nemám na to jasnou odpověď a vlastně na to ani nechci odpovídat. Zůstávám u samotné otázky, která mě osobně dlouho zaměstnává. A přidávám si k ní další otazník: co po mně Bůh chce, čeho bych se měl zbavit, jaký odpad hodit do pece ke spálení, aby se Bůh nade mnou, nad námi začal víc usmívat, aby víc vyniklo světlo mé víry a Ježíšovy přítomnosti, aby nás sem přiváděla víra a touha se setkat a slavit s Ježíšem Kristem a nebylo to jen podle momentální nálady. Co k tomu chybí, čeho se zbavit, co pro to udělat? I tady nám napovídá a povzbuzuje biblický příběh.  
Všimněme si, že i učedníci, jakmile vstoupili dovnitř a potkali se s Ježíšem, taky začínají otázkou: Jak to bylo s tím podobenstvím o pleveli? Jak mu rozumět? I ti, kdo jsou nazváni jako učedníci, se ptají. Nebo právě oni. Nezůstávají jen u toho, že si Ježíše poslechnou, udržují si odstup a kostelu se vyhnou jako čert kříži. Víra, ať slabá nebo silná, vzbuzuje otázky. A kdo se ptá, projevuje zájem, chuť, touhu se něco dovědět, a taky něco prožít. Bez toho kroku dál k tomu nedojde. Jeremjáš formuluje Boží vzkaz takto: „Budete-li mě hledat, dám se vám nalézt.“ Učedníci začínají hovor otázkou, a ta směřuje příznačně na plevel (jak to bylo s podobenstvím o plevelu na poli?). Považuji to za přímo modelový, až návodný rozhovor. Jak je to s tím plevelem? Co brání tomu, aby zakořenila a rozšířila se Boží setba? Tahle otázka nikdy nepřestane být aktuální. Budeme-li se takto ptát, ať jsme tu poprvé nebo po stopadesáté, míříme dobře. Ježíš nás nikdy nenechá bez odpovědi. Před ním nám dojde, co tím plevelem v našem životě je, co můžeme hodit do pece ke spálení a nebát se ohně, který očišťuje. Tím ohněm je Boží odpuštění, které se nás dotkne a promění tehdy, odevzdáme-li Bohu všechen odpad, který se na nás nabalil a který ovlivňuje naše vztahy a brání Božímu působení, životu víry a společenství. Ten spalující oheň je velkým požehnáním. Vždyť svou víru, své vztahy musíme opečovávat, pravidelně kultivovat, podobně jako svou zahradu, jestliže chceme, aby na ní něco hezkého a chutného vyrostlo. Ježíš s učedníky nám názorně ukazují, jak do toho.
Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Takový je výsledek očišťujícího ohně. Odpad, kterým je zahlcený celý svět, včetně nás, nepřebije sílu Boží dobré setby. Toho dobrého je víc, i když máme tendenci vidět a komentovat spíš to špatné. Síla Boží lásky a odpuštění, pokud z nich nabíráme a přijímáme, očišťuje od plevele hříchu, od všech nánosů špíny a obnovuje světlo víry. Nejsme zrovna jako slunce, přesto máme světla tolik, abychom jím projasňovali naše domovy, kde žijeme, i toto místo, kde nás Bůh spojuje k jeho oslavě. Amen