1. Čtení 2. Mojžíšova 33, 12 – 23

 

2. Čtení 2. Mojžíšova 20, 1-7

 

Bratři a sestry, 

 

musím poctivě přiznat, že to může být dnes trochu těžko stravitelné. Potkala jsem myšlenky, o které bych se s vámi chtěla podělit, ale možná nedrží tak úplně pohromadě. Pokud se vám bude zdát, že jsem dnes kázání lepila jak vlaštovka hnízdo, tak se vám to nezdá. Chci se  zamyslet nad dvěma otázkami. Kdo je náš Bůh – jak si ho představujeme? A může být křesťan skutečně svobodný, vždyť na první pohled ho svazuje tolik omezení? Hodně lidí právě směrnice křesťanského života pokládají za hlavní překážku toho, proč s vírou vůbec začínat.  Představujeme si Boha spíše  jako přísného nebo jako  laskavého? A jaká míra svobody pak z naší představy plyne? 

 

Židé všude tam, kde se ve Starém zákoně objevuje Boží jméno JHWH, toto jméno nevyslovují, nýbrž místo něho čtou Adonaj, tedy náš Pán, což do češtiny přešlo jako Hospodin. Hospodin tedy není Boží jméno, jak by se někomu mohlo zdát, je to spíš označení role. Role, kterou pro nás Bůh představuje. Rolí je třeba otec.   Jestliže bychom Boží jméno vyslovili, znamenalo by to,  že jsme Boha beze zbytku  pochopili a tedy stáhli na naši vlastní lidskou úroveň. Tím bychom ovšem Boží tajemství ohraničili, zničili, vytvořili si jakousi myšlenkovou modlu. Lidé si vždycky Boha chtěli nějak popsat, přisoudit mu vlastnosti, aby ho  za Boha vůbec  považovali – vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný, jedinečný. Jenže tato představa se naprosto míjí s živým Bohem bible. Ten je zároveň  zjevující se a  zahalující, je v tajemství. 

Když se s Bohem chceme setkat, rádi  bychom ho nějak pochopili.  V hledání a nalézání Boha ve všech věcech  vždy zůstává zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a ani trochu nepochybuje, není to v pořádku. To je podle mne důležité vodítko. Má-li někdo odpovědi na všechny otázky, je to důkaz, že Bůh s ním není. Znamená to, že je falešným prorokem, jenž využívá náboženství pro sebe. Velcí vůdcové Božího lidu, jako Mojžíš, vždy nechávali prostor pochybnosti. Musí se nechat prostor Hospodinu, ne našim jistotám. Je třeba, abychom byli pokorní.

 

Boží  tajemství pojmenujeme slovem Pán, Hospodin.  Zároveň to pojmenování potřebujeme naplnit  určitou představou. I když se toho mnoho o Bohu říct nedá, nemůžeme o něm mezi sebou jen mlčet. Jednou z cest k této představě je svědectví biblických autorů. To, co o Bohu v Bibli čteme, nás s ním seznamuje.  Slova  Desatera, která  zakazují Boha si jakkoli zpodobovat,  vyrábět modly, jsou uvedena takto: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Biblický Bůh se tu představuje jako nepostižitelné, ale osobní mysterium. Bůh je pro nás  neuchopitelný, ale zároveň má s každým z nás vztah. Ví třeba  o počtu vlasů na naší hlavě… 

Rizikem při hledání Boha  je  snaha všechno  přesně vyjadřovat a s lidskou jistotou a arogancí říkat: Bůh je zde, Bůh je takový. Toto by Bůh nedopustil/neudělal atd.  Tak nalezneme pouze boha podle svých představ. Správný postoj je: hledat Boha, abychom jej nalezli, a nalézat jej, abychom ho neustále hledali. Hledání je často tápavé, jak to čteme v Bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde.  Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno. Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět…  Je třeba se pustit do dobrodružství, které tkví v tomto: vyhledávat setkání s Bohem, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal.

 

Máme v tom  jednu jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby. I kdyby byl něčí život katastrofou, i když je rozbitý neřestmi, drogami nebo čímkoli jiným, Bůh je v každém životě. Můžeme a musíme ho vidět v každém člověku. I když je život člověka polem plným bodláčí a plevele, vždy je v něm i prostor, na němž může vyklíčit dobré semeno. 

 

A co ta svoboda? Když se ptám studentů, co znamená svoboda, nejčastěji dostávám odpověď – můžu si dělat, co chci. Můžu si dělat cokoli. Jsou mladí a takto tomu rozumí. Při bližším ohledání však zjistíme, že nemít vůbec žádná omezení vede k úzkostem a může naopak uvrhnout člověka do závislostí, které svazují a svobody zbavují. 

Biblické pojetí svobody se formuje vždy na pozadí  vězení nebo otroctví. Mluví-li bible o svobodě,  předpokládá předchozí zajetí nebo  uvěznění. Svoboda představuje stav, kdy je člověk zbaven zajetí. Může  vést radostný a spokojený život, který před tím nebyl možný. Izrael vede spokojený život, když  pochopí, že svoboda od cizího jha je Božím darem. 

Hospodin vysvobodil Izraelce z egyptského otroctví, aby mu od této chvíle mohli sloužit jako lid jeho smlouvy. Svoboda Izraele není závislá na jeho vlastním úsilí, ale na kvalitě jeho poslušnosti Bohu. Svoboda představuje smluvní požehnání a   bude podle Božího zaslíbení trvat tak dlouho, dokud bude lid zachovávat věrnost. V Novém zákoně je hřích, lpění na zákonu a smrt nepřítelem člověka, od nichž nás Bůh vysvobozuje skrze Krista. Celá jeho služba byla službou vysvobození. Už na začátku Ježíš říká …pomazal mě, abych vyhlásil zajatcům svobodu, abych vysvobodil z otroctví hříchu. Svoboda rozhodně  neznamená nezávislost na Hospodinu. Takže – až vám někdo řekne – jo, ty musíš zachovávat Desatero přikázání, to já bych nemohl  - odpovězte s klidem slovy apoštola Pavla: všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit. 

 

Nemůžeme se stát opravdu svobodnými, pokud nepřijmeme, že ne vždy jsme svobodní. Kdo chce dospět k pravé vnitřní svobodě, musí se cvičit v pokojném a dobrovolném přijímání mnoha věcí, které jako by popíraly jeho svobodu. Přijmout svá osobní ohraničení, svou křehkost, nemohoucnost. Situace, v nichž skutečně rosteme, jsou právě ty, které nemáme pod kontrolou, jejichž pány nejsme. 

Na cestě k vnitřní svobodě je totiž vedle přijetí bezpodmínečné Boží lásky důležité zdolávat tři překážky. První je sebepřijetí. Působení Boží milosti v našem životě často blokují ani ne tak hříchy, jako to, že nedostatečně přijímáme svou slabost. Vědomě odmítáme naši identitu, nepřijímáme se takoví, jací jsme, srovnáváme se s druhými, chceme být lepší verzí sebe sama. 

Pohled, jímž se na nás Bůh dívá, nám dovoluje být plně sebou samými, s našimi mezemi a nedostatečnostmi. Dává nám právo na omyl, zbavuje nás povinnosti být někým jiným, než kým jsme. Kdo není v míru sám se sebou, bude nutně ve válce i s druhými. Nepřijetí sebe vytváří vnitřní napětí, neuspokojení. Ty pak často přenášíme na druhé. 

Druhým krokem k vnitřní svobodě je učit se přijímat životní protivenství - různé zkoušky, překážky, nepohodu, bolesti. Taková utrpení  nám brání, abychom se chovali jako vlastníci svého života a uzavřeli se do svých plánů, programů, své chytrosti. Nejhorší věcí, která by se nám v životě mohla přihodit, by bylo, kdyby všechno šlo podle nás. To by byl konec jakéhokoli růstu. Jedinou skutečnou jistotou, kterou v tomto životě máme, není naše schopnost události rozumem kontrolovat nebo předvídat. Jedinou jistotou je, že Bůh je věrný a nikdy nás nemůže opustit, neboť nám slíbil svou otcovskou lásku. Zároveň s námi jedná jako s dospělými. Je mnoho situací, kdy chce, abychom se rozhodli sami. 

Třetím krokem vnitřní svobody je učit se přijímat druhé takové, jací jsou. I když nám způsobují problémy, i když nás zraňují, nesmíme hned v tom vidět zlou vůli. Kolikrát jde pouze o chyby v komunikaci, o nedorozumění – a my hned vidíme chybějící morálku nebo špatný úmysl. Citlivost, hodnoty ostatních, jejich motivace, nejsou stejné jako ty naše. Je to štěstí, že nás druzí zlobí svými myšlenkami, máme tak šanci překročit svůj stín a otevřít se jiným hodnotám. 

Zvláštní kapitolou je pak neodpuštění, kdy pečlivě uchováváme vzpomínku na utrpěné zlo jako „fakturu“, kterou v příhodné chvíli zamáváme, abychom s druhým zúčtovali. Už si neuvědomujeme, že takto nahromaděné účty nakonec začnou otravovat a svazovat náš vlastní život. Jestliže se příliš zaměřujeme na to, co není v pořádku, činíme to hlavním tématem hovoru, hořekujeme nad problémy a znepokojujeme se nimi, nakonec dáváme zlu více síly, než skutečně má. Všimněte si, že nejkritičtějšími lidmi jsou obvykle ti, kdo v sobě mají největší duchovní prázdnotu. 

A ještě na něco pozor. Past, která ohrožuje svobodu křesťana, past, která je záludná a zbožně se tvářící a past, před kterou varuje už apoštol Pavel, je past zákona. Když se z dodržování zákona udělá podmínka spásy, začneme se řídit logikou, podle které spása nepřichází zdarma z Boží lásky, ale ze skutků, jež člověk koná. Ty mě pak mohou dovést k pýše, kdy se považuji za spravedlivého a pohrdám těmi, kdo předpisy nedodržují. Ale i k nesvobodě, k chybné závislosti: místo abych závisel jen na Boží lásce a milosrdenství, závisím na sobě. A když nedokážu plnit předpisy, propadám malomyslnosti, pocitům viny i zoufalství. 

Zralostí křesťana je jeho schopnost žít z víry, naděje a lásky. Křesťan není ten, kdo si osvojuje určité praktiky a podřizuje se nějakému soupisu přikázání a povinností. Křesťan je v první řadě ten, kdo věří v Boha, doufá, že všechno dostane od něho, a chce ho milovat celým srdcem a milovat také svého bližního. Všechno – předpisy křesťanského života, modlitby, svátosti,  musí směřovat k tomu, aby se zvětšila víra, naděje a rostla láska. Jinak jsou k ničemu. Amen. 

 

[Autor kázání: Šárka Zacpalová]