Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - neděle 5.5.2019

9. 5. 2019

Kázání: Jan 10,14-17

Bratři a sestry,

pastýř, to je nejstarší známé zobrazení Ježíše Krista, z prostředí římských katakomb, kde byli vězněni křesťané. Pastýř, jak nese ovečku na svých ramenou. Takový obraz se může zdát jako kýčovitý výjev, jako trochu naivní ilustrace do dětské knížky. Nicméně toto zobrazení vzniklo v době tvrdého a krutého pronásledování a poprav členů církve v prvních stoletích. V této souvislosti byl takový obraz vyznáním, že na nás, vyháněné a popravované, náš Pán a Pastýř nezapomněl, je s námi v tomhle vězení, i na popravišti. On sám byl popravený. Sám poznal osamocení, zradu, modlitby jakoby bez odpovědi. Proto Ježíš jako dobrý Pastýř není žádný kýč, barvotiskový obrázek. Je to vyznání víry, že Ježíš je za mnou, přede mnou, kvůli mně i se mnou „sestupuje do pekel“, aby tuto cestu protáhnul a pozvednul nás až ke svému nebeskému Otci. Ví, co je utrpení, co je smrt – a my víme, že jeho příběh pokračuje, že jej smrt nezastavila.  Ježíš žije, jako dobrý Pastýř nese s námi náš život s jeho tíhou, stíny i otázkami.

V posledních dvou týdnech různých otázek, které se ke mně dostaly, bylo víc než jindy, např. jak Bůh mohl dopustit takové šílenství, jako zabíjení nevinných lidí o Velikonocích na Srí Lance, nebo úmrtí mladé dívky při pádu z koně. Jak to přijmout? Takové neštěstí s námi otřese, ať se odehraje nedaleko, nebo se o něm dovíme ze zpráv. Nechápeme to, jsme zděšeni, vykolejeni, nad tím vším spousta otazníků nebo vykřičníků… Lidé se ptají, kde byl Bůh, proč to dopustil….?

Na to není po ruce jednoduchá odpověď, zvláště když si z minulosti připomeneme mnohem větší hrůzy. Nemám teď v úmyslu tyto věci vysvětlovat a odpovídat. To by bylo na hodně dlouhou dobu. Ale můžu přinejmenším jedno jediné, to, že se přidržím Ježíše Krista jako svého pastýře. Ježíše, který takovými bolestmi a otázkami také prošel. Který tu všechnu bolest, umírání a tmu poznal a pocítil. Který řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

To možná nebude odpověď na všemožné otázky, ale jinak než svou osobní vírou se k tomu nemůžu postavit. Život ve víře není žádnou pojišťovnou štěstí, která nám bude garantovat úspěch, zdar, štěstí a sociální jistoty. Cesta, po které nás vede dobrý Pastýř, je docela úzká, nepohodlná a leckdy nebezpečná. Co říká Ježí? „Zapři sám sebe…“ To znamená: Ty, člověče, nejsi na prvním místě. Pevně zakotvíš jen tehdy, kdy své těžiště vložíš na Ježíše Krista. A s tím i své naděje a plány. V jistotě, že co zosobňuje Ježíš, má budoucnost. Má Boží požehnání.

Bratři a sestry, máme dobrého Pastýře, ale také máme svobodu si vybrat a rozhodnout se. Vzpomeňme si, i Ježíš byl postaven před rozhodnutí a měl si vybrat mezi poslušností Satanu nebo svému Otci. Vyslovil se jasně: Jdi pryč, satane. Pouze svému Bohu se budeš klanět.

Kéž je to i s námi podobně jednoznačné. Jenomže víme, co všechno nám v tom brání. Jsme součástí tohoto světa, celé společnosti, jejíž mentalita s dobrým i zlým je často silnější než „mentalita Božího království“. Víme, že a jak moc potřebujeme dobrého pastýře, někoho, kdo dokáže oslovit, motivovat, spojit, poradit, ukázat cestu ven z našeho bloudění, z našich depresí a úzkostí. Ale stává se, že takového pastýře, mesiáše vidíme v někom jiném, než v Ježíši Kristu, který mluví o sebezapírání… Kolik lidí se jen hrne za těmi, kdo slibují, že vyřeší jejich problémy, kdo zamete s korupcí, zajistí práci… Vyhlížíme svého pastýře či mesiáše a jdeme za těmi, jejichž sliby jsou nejchytlavější, bez ohledu na to, že za tím vším se schovávají jen jejich vlastní zájmy a prospěch.

I takové jsou ovce – ženou se tam, kde se toho nabízí nejvíc. Chvíli běží tam, pak za se na druhou stranu. Vybírají si, za kým půjdou, koho budou poslouchat, nebo spíš komu naslouchat – protože poslouchat už nikdo nechce. Ten opravdu dobrý Pastýř je ale jen jeden. Jeho problém je, že se nikomu nepodbízí, ale jen nabízí – nabízí sám sebe. „Svůj život dávám za ovce“. Ježíš dal a dává sám sebe. Kvůli těm zmateným ovcím se vydal na smrt, dal se s matičkou smrtí do boje a byť se zdálo, že svůj zápas prohrál, ukázalo se, že to projela smrt a s ní všechno zlo a zášť. Ježíš je silnější. Ukázal, že mocnější je ten, kdo dává, ne kdo bere; mocnější je ten, kdo žehná a ne kdo nadává; silnější je ten, kdo lidi spojuje láskou a ne nabídkami a sliby. Díky Ježíši to víme. On je náš dobrý Pastýř. Budeme, bratři a sestry ještě pokukovat po jiných, nebo jemu samému dáme svůj hlas, své srdce, svůj rozum, svá obdarování, své ruce i nohy…?

Sestry a bratři, máme svého Pastýře. Potřebujeme ho, jako jej potřebují všechny ovečky. Však jsme k nim taky přirovnáni, ať se nám to líbí, nebo ne. Dovolte mi u toho obrazu zůstat. Jednou jsme ovcemi tvrdohlavými, jankovitými, jindy poslušnými, jiné pořád někam odbíhají a drží se stranou, další se pořád někde toulají. Jedny na sebe ustavičně upozorňují, druhé se drží zticha. Ale všichni vědí, že kdesi tady je místo pro jejich rozmanité stádo a nikdy není daleko jejich Pastýř. Ten, který se vydal i pro jednu zatoulanou ovci. Který nás všechny zná jménem, ví, co jsme zač se všemi manýry a má nás rád. Celé stádo. To slovo stádo nám možní nevoní, tak si to přeložme slovem společenství, nebo rodina. Tu on sám drží pohromadě. A budeme-li se my držet jeho, našeho Pastýře, nebude nikdy na škodu, že jsme každý jiný, že sem přicházíme s odlišnou náladou a představami. Tolik rozmanitých tváří, tolik příběhů, mentalit, zkušeností, obdarování shluklých kolem Ježíše Krista dokáží celý náš ovčinec okrášlit a dát mu jedinečnou podobu, která zanechává hluboký otisk v tomto světě. To se děje a bude dít, když budeme žít s Ježíšem a on v nás, budeme-li od něj přijímat pro sebe i pro ostatní ovečky vedle nás.

Na závěr bych rád dodal něco osobního. Musím doznat, že jako váš farář nejsem dobrý pastýř. Nedokážu druhé motivovat, oslovit, spojovat, nadchnout pro společné akce, ať příležitostné, nebo pravidelné. Třeba vím, co je potřeba říct, uvědomuji si bolavá místa našeho sboru, i jeho obdarování, jen často nevím, jak s tím naložit, abychom jako sbor rostli, přicházeli sem s chutí, s elánem a všichni jsme se tu cítili jako doma.

Co s tím? Budu rád, když o tom budeme přemýšlet a spolu o tom mluvit. Ne snad tolik o svých pocitech, ale konkrétně, co dělat, co osobně může udělat každý z nás. Aby tady byl živý a rostoucí sbor kolem svého Pastýře, Ježíše Krista. Amen