Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - Neděle 4.8.2019 - NEJDE TO! NEJDE TO?

20. 8. 2019

NEJDE TO! NEJDE TO?

Kázání: Mk 8,1-10

 

Bratři a sestry,

vždy platilo a platit bude, že se potřebujeme najíst. Za jídlo vydáme peněz téměř jako za bydlení. A někdy i víc. Když jsme teď deset dnů putovali na kolech podél Labe a spali pod stanem, někdy pod širákem, o to víc vynikla potřeba právě jídla a pití. Kolik času jsme strávili nakupováním jídla a jeho přípravou. Bez toho bychom se daleko nedostali.

To je samozřejmé. Je to až tak jasné, že o tom ani nemusíme mluvit. Jídlo patří k základním potřebám a podmínkám života. Jíst musíme. Ale jen proto, abychom žili. Abychom s životem něco kloudného udělali. A právě takový puťák, ať na kolech nebo pěšky, dobře ukáže, co je cílem a co jen slouží k tomu, toho cíle dosáhnout. Naším cílem bylo poznat místa podél Labe, pískovcové skály, města, lidi, i sebe, jestli a jak to všechno zvládneme. A to všechno jídlo a pití sloužilo k tomu, abychom tyto záměry dosáhli a naplnili.  

Stačí přitom tak málo, aby se chléb, nasycení stalo samotným cílem, nebo něčím, co postupně zatemňuje, kvůli čemu tady jsme. Dobře to vyjádřil ruský spisovatel Dostojevský, když v jedné pasáži knihy Bratři Karamazovi vykresluje fiktivní rozhovor mezi inkvizitorem a Kristem. Inkvizitor Kristu vyčítá, že přišel na tuto zem a nařkne ho z naivity, že přinesl lidem svobodu. Nakonec říká, že inkvizice zná lidi lépe než Kristus; lidé nakonec svobodou pohrdnou a půjdou za tím, kdo jim nabídne chléb. Žel, inkvizitor měl pravdu. To nakonec vidíme už u Mojžíše, kde mu Izraelci mnohokrát vyčítají, že je vyvedl do svobody a vzpomínají, že jim bylo lépe doma – tedy v otroctví Egypta, ale s hrnci masa. Něco podobného jsem nedávno slyšel od představitele našeho města: Lidi nějaké církve a jejich zvěst nezajímají, jde jim o to se najíst a mít se dobře.

Něco takového asi tady neslyšíme rádi. Taky mě to v tu chvíli zarazilo a vedlo k myšlence, jestli má cenu se tady o něco snažit...? Ale při pohledu do Bible jsme se musel zastydět. Tady vidím, že sám Ježíš jde mezi takové lidi, jako žijí kolem nás, a všímá si, co zrovna potřebují, po čem touží. Vidí, že mají hlad. Nejsou schopni, nebo ochotni pronikat do hlubokých duchovních myšlenek, jelikož všechny představy a myšlenky přebíjí zájem jejich žaludku a smyslů. Ježíš takovými lidmi nepohrdá. Nedává přednost lidem vznešenějšího ducha. Právě za takovýmito lidmi přišel. Za lidmi, se kterými když si sednete, tak uslyšíte nejrůznější klepy a moudra vyčtená z Blesku, kterým jde o vlastní pohodu a jejich horizont končí u nejbližšího supermarketu. Za takovými lidmi, včetně nás, Ježíš jde. Ví, co se nám honí hlavou, co potřebujeme, jaké máme dennodenní starosti a trápení, o co se zajímáme – a do toho vstupuje. A záleží na tom, jestli se s ním setkáme a pustíme ke slovu. Pokud ano, přeskupí to pořadí našich zájmů. Potom všechno zajišťování jídla, oblečení a všeho dalšího získá své patřičné místo. Podobně jako věci ve sboru – od údržby živého plotu přes salár po opravu varhan. Toto a mnohé další není cílem, ani smyslem. Naším cílem je růst Božího království mezi námi, oslava Pána Boha.  

Ježíš řekne svým učedníkům: Když ty lidi pošlu domů hladové, zemdli na cestě, jsou zdaleka.  Učedníci mu odpovědí otázkou: Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb pro tolik lidí? Jednak na to nemáme peníze a jednak v okolí nestojí pekárna nebo Tesco. Chleba pro 4000 lidí by bylo dost i pro průměrný supermarket. Prostě to nejde a hotovo. Nejde to.

Toto slovo „Nejde to“ je jedním ze zaklínadel mnohých lidí, sborů a církví. Nejde to, nemůžeme, je to nemožné, nedá se s tím pohnout… Kdyby se toto slovo stalo heslem v tomto sboru, nikdy by nevzniknul. Nikdy by nevznikly tyto prostory, nekonaly by se tu bohoslužby, nezněly by tu chvály, nikdo by tady nenašel povzbuzení a nasycení. Podobně může být takové slovo zaklínadlem našich osobních životů, které se projeví tím, že v životě nic nového nezkoušíme a raději žijeme jen z toho, co je jisté. Kdysi vyšla kniha Pět věcí, které byste měli vědět dříve, než zemřete. Stovky lidí odpovídalo, co by v životě dělalo jinak a co naopak stejně. Jedna z pěti věcí, která se opakovala, byla, že by respondenti více riskovali. Zkusme přemýšlet, co chce Pán Bůh ode mě, když stojím na místě a vymlouvám se, že to nejde dál. Vidím větší překážky a nesnáze, než měl Pán Ježíš?

Je pravda, že většinou něco nejde proto, že nemáme prostředky a lidi. Naše uvažování je, že kdybychom to vše měli, dali bychom, zkusili bychom, udělali bychom. Kdybychom měli 12 plných košů, to by se děly věci. Sice ne zázraky, ale děly by se věci. Ježíš takové uvažování mění. Vychází z toho, co je zrovna k dispozici. Ptá se: „Kolik chlebů máte?“ Je toho málo, ale pořád víc, než nic. Učedníci říkají, že mají sedm chlebů a několik rybiček. Vypadalo to, že to je jak nic. A to se nakonec stane základem pro požehnání a nasycení.

Co máme k dispozici my? Ježíš nás zde vyzývá – dejte mně k dispozici to, co máte. I se všemi obavami, že to nebude stačit. To, co máte, požehnám a rozmnožím, byť se zdá, že je toho málo. Ježíš tento zázrak nasycení nedělá z ničeho, ale z něčeho. Z toho, co lidé přinesou. A hlavně nedělá ten zázrak sám, ale prostřednictví malých, bezvýznamných, obyčejných lidí. Jinak řečeno, Pán Bůh dělá zázraky skrze konkrétní lidi, vás, mně… Proto se ptejme, co bylo dáno nám, co umíme, známe, máme, kým jsme… co můžeme dát Bohu k dispozici, aby s tím jednal? Bůh jedná především s tím, co mu ve víře obětujeme, ne s našimi přebytky, které už nepotřebujeme a dáme stranou.

Ještě před tím, než Ježíš rozmnoží chleby a ryby, pronáší stejná slova, která pronesl později při poslední večeři. Vzal chleby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům. Zřejmě i toto odkazuje k Velikonočnímu příběhu, k Ježíšově oběti. Ježíš tím naplno říká, že jak nasycuje chlebem vezdejším, takovým, který si koupíme v obchodě, tak i to, že sám je chlebem – Božím chlebem, který sytí, naplňuje naši duši, mysl, který nás spojuje s Bohem i navzájem.

Tento příběh je znamením. Chléb nasytí, odstraní hlad, ale nemůže nasytit lidskou touhu po Bohu, po nasycení, které dává jen Bůh. Že i kdybychom měli cokoli, prožili cokoli, byli kdekoli, opět přijde hlad a žízeň po něčem hlubším nebo spíše po někom. Po Bohu, po jeho lásce, po odpuštění, po něčem, co spojuje a přetrvá věky.

Bratři a sestry, máme před sebou znamení. Chléb, vyrobený lidskýma rukama, se Kristovým působením stává požehnáním. Znamením jeho oběti, vzkříšení, sdílení. Jestliže Ježíšovu nabídku přijmeme, odstraníme, nebo alespoň zeslabíme naši starou mentalitu, schovanou pod heslem „nejde to“. S Bohem jdou věci docela jinak, než bez něj. Vidíme prostředky a možnosti, o kterých jsme netušili. Bůh nás sytí tak, že ještě zbývá navíc několik plných košů. Může to být koš jídla pro někoho, kdo má hlad; může jít o koš dobrých nápadů pro život sboru; nebo jde o koš financí pro naše plánování či pro pomoc lidem v nouzi; anebo koš našich praktických či jakýchkoliv obdarování ke službě a k našemu růstu. Kdo přichází k Ježíši Kristu, je nasycen a to málo, co má v rukou, se mění v hojnost. V darovanou hojnost, která sama o sobě není cílem, ale prostředkem nasycení, požehnání, sdílení a spolehnutí na to, že s Bohem se i věci nemožné stávají možnými. Amen