Vítám vás, sestry a bratři,  poslední neděli  po Zjevení Páně – jinak také zvané neděli Bible -  slovy Žalmu 18: Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade! Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli.

píseň 611

Modlitba: Pane Bože, často čteme Bibli a zdá se nám, že nemá co říct. Díváme se na ni jako na text, který je starý a těžko  promlouvá do našich životů. Otvírej nám oči a pomáhej číst s porozuměním Tvoje slovo, abychom viděli jeho užitek do každého našeho dne. Jsme vděčni za uplynulý týden, za tvoji ochranu a vedení. Děkujeme za společenství sboru, za faráře a členy staršovstva. Chceme být ve složité době posilou pro svoje okolí, povzbuzením pro ty, co ztrácí naději. My bychom ji měli mít na rozdávání, vždyť ji čerpáme od tebe. Amen.

1.čtení  Genesis 2, 15-17  , píseň 672

2.čtení Genesis 3, 1-13

Bratři a sestry, příběh o Adamovi a Evě není zaprášený. Není to historka o dvou nahatých lidech, co snědli jabko. Promlouvá ke každému z nás, je vysoce aktuální.  Je to archetyp – pravzor lidského chování, které se znovu a znovu opakuje a mění se lehce jen kulisy.  Ráda vás o tom přesvědčím. Příběh ze samého úsvitu lidských dějin přivádí na scénu hada, ženu a muže. Všichni tři jsou dobré Boží stvoření, navíc žijí v ráji. Nic moc na práci, jídla dostatek, příjemné počasí. Člověk má jasně stanovený úkol, muž dostal ženu jako pomoc sobě rovnou, tvoří společenství. Harmonie, idyla. A teď to začne. Nejzchytralejší ze vší polní zvěře byl had. Řekl ženě…  Jestli  sázíte na to, že had nemluví, představte si na jeho místě jiného našeptavače, „dobrého přítele“, člověka, co to s vámi dobře myslí a podobně. Had  se obrací na ženu s neškodnou otázkou,  aby řeč nestála:  „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Záměrně oslovuje ženu, která  ještě nebyla na světě, když  Bůh Adamovi přikázal – „z každého stromu zahrady smíš jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez“… Had říká něco opačného. Negativně interpretuje to, co bylo řečeno. Dobře ví, že se dáme do řeči, když máme důvod nesouhlasit. A ještě – trochu lže a trochu mluví pravdu. Ptá se – „všechny stromy máte zakázané?“ Snaží se Evu zaujmout nadsázkou,  upoutává její pozornost. A povedlo se – žena hadovi odvětila: „Plody stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu uprostřed zahrady Bůh řekl – nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Všimněte si, že když Adam Evu zaškoloval do pravidel fungování ráje, původní zákaz – nejíst ze stromu, rozšířil o …ani se ho nedotkněte. Teď   žena mluví s hadem sama.

A had pokračuje, dobrácky se vemlouvá. Popírá výrok Hospodina a  nárokuje si autoritu, která mu nepatří, když říká – „nikoli, nepropadnete smrti, ale otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé. Bůh dobře ví, že až pojíte,  budete jako On.“ Je to záměrně zkreslující informace.  Had se tváří, že  ví něco lépe než Hospodin, že vidí dál.  Navíc Evě sugeruje, že Bůh s nimi nehraje čistou hru, že jim lhal nebo přinejmenším něco skryl. Vy se necháte takto omezovat? Vy si snad necháte něco zakazovat? No to  ne?! Můžete mít přece všechno! Nikdo vám nemá co poroučet, můžete rozhodovat o lidech i věcech, určovat, co je dobré a co není. Neslyšeli jsme to už někdy? Není nám to povědomé?

Ano, Bůh ví, že se jim potom otevřou oči. On je před tím z nějakého důvodu  chrání. Bůh je ochraňuje před pocitem falešné vševědoucnosti. Had dává nabídku – buďte jako Bůh – i když si je moc dobře vědom důsledků. Mluví se tu o poznání dobrého a zlého. Dnes rozumíme slovu znát jako sumě informací, ale to není přesný překlad. Třeba dál se píše – Adam poznal Evu a ta mu porodila syna. Nejedná se tedy o sumu informací, ale spíš o prožitek. Prožijete na vlastní kůži dobré i zlé. Had předkládá lákavou nabídku,  pokušení. A pokračuje a podsouvá – vy mě potřebujete, abyste prozřeli, vždyť Bůh před vámi něco skrývá, neříká vám pravdu, omezuje vás. Je to vzrušující a – stejně jako v životě – je to situace, kdy není možné ověřit si pravdivost. Člověk něco neví a není si jistý, jestli mu to nebude chybět, jestli to nebude potřebovat. Neví, jak se zachovat. Nezná kritéria – ani my často ne. A univerzálním kritériem se ukazuje v Bibli jediné – skok víry. Držet se Hospodina, brát jeho slova vážně,  i když tomu nerozumím. I když tomu musím „jen“ věřit. Bůh nás nechává uvěřit řadě věcí – a je na nás, jak s tím naložíme. Když řekl – nejezte z toho stromu – nebyl to zákaz, ale rozumné doporučení. A ono je to pořád stejné. V člověku to hlodá. Má se dobře, ale má pocit, že mu něco chybí. Nelze být ještě šťastnějším?  Nedal by se ráj nějak vylepšit?

Máme svobodu – a neumíme s ní zacházet. Celý příběh je obecná výpověď o člověku.    Je to  popis lidského chování,  popis toho, jak se člověk rozhoduje, jak fungují  mechanismy života. Žena je hadem pokoušena a – aby toho nebylo málo,  nakonec se rozhodne ne na základě toho, co slyší, ale toho, co vidí. Vidí strom dobrý k jídlu. Líbí se jí navenek, to je pro ni je  další důvod překročit zákaz. Neznáme to náhodou? Probudí se v ní touha a ovládne ji. Kašle na pravidla. Vezme si sama a nabídne i muži. Nepromyšleně přitaká velmi promyšlené nabídce.  Had udeřil na správnou strunu a aktivoval něco, co se v  ženě probudilo porušením zákazu. Ona ani neví, co to znamená – být jako Bůh. Ona ani netuší, k čemu je dobré poznat dobré a zlé – do té doby o tom ani nepřemýšlela. Ale nabídla i svému muži a opravdu – otevřely se jim oči. Poznali, že jsou nazí – lépe přeloženo nedostateční, což jim předtím nevadilo, nestyděli se. Vůbec je nenapadlo, že Bůh je před něčím chránil, že se nechtěl privilegovat. Vůbec je nenapadlo, že měli být  před něčím chráněni. A teď je  to poznání, ten prožitek,  začal vnitřně rozkládat.  Uviděli, že jsou nedostateční, tak to  provizorně  vyřešili nějakým listím, schovali se a měli strach. Není řečeno, že by se oblékli, jen to nějak polátali. A v hlavě se jim usídlila myšlenka, že je s nimi něco v nepořádku. Začali se rozcházet s pohledem Boha, který je stvořil jako dokonalé, jako svůj obraz. Začnou si o sobě myslet něco, co není pravda. Má to fatální následky – vnitřní rozklad. Rozpadá se člověkův vztah k Bohu – podezírá ho,  bojí se ho a skrývá. Je to situace, kterou  dobře známe. Muž a žena nově poznávají  strach. Mají mylný dojem o sobě, považují se za nedostatečné, myslí, že jim něco chybí. A dřív jim  nechybělo nic…

Hříchem prvních lidí je jednoznačně pýcha, nezřízená touha vymanit se z vlády Boží – přestože jim v přítomnosti Boha bylo dobře,  byli v ráji. Připadalo jim jako výborný nápad rozhodovat sami o sobě, nerespektovat pravidla – přestože nikdy nemůžu dohlédnout, co jejich porušením dám do pohybu. Nikdy nemůžu vědět, před čím vším mě ta pravidla chrání, jako ochranu mi zajišťují. Před hříchem měli nesmrtelnost, po hříchu mají  smrt. Bylo řečeno – v den, kdy bys pojedl, propadneš smrti. Fyzicky teď neumřeli.  Propadli smrti  odloučení od Hospodina. Vzpomeňme - kdo věří ve mně – i kdyby umřel, živ bude. Pád člověka – jeho vnitřní rozklad – to začíná hříchem. Je to selhání, které vede k rozpadu integrity, rozpadu obrazu o sobě a o Bohu. Člověk dosahuje poznání velmi podezřelým způsobem na základě překročení Hospodinova nařízení. Výsledkem poznání je destrukce dosavadního života. Není to příběh někoho jiného, je to naše skutečnost, dnešní realita. I dnes člověk  nutně potřebuje být Bohem zachráněn před sebou samým a potřebuje Boží shovívavost.

Skrývají se před Hospodinem,  mají strach.  Vnímají teď Boha jinak než dřív, myslí, že je přichází ohrožovat. Mají rozbitý obraz  o Bohu. Bůh se prochází zahradou za denního vánku. Je velmi dobře informován, lépe, než si člověk myslí. Je v pohybu, je všude. A položí otázku. „Kde jsi?“ Neptá se proto, že by to nevěděl. Chce, aby člověk sám pojmenoval, kde se ocitl. Je směšné domnívat se, že Bůh o člověku neví, že ho nevidí, že se před ním skryje.  Přesto na něj volá a je to první otázka, položená  Bohem hříšnému člověku: „Adame, kde jsi?“ Tato otázka se stává centrální otázkou Boha k člověku až dosud. Jsme i my dotazováni: Člověče, kde jsi? Jsi tam, kde je tvé místo? Jsi tam, kde můžeš plnit své poslání? Jsi ve svých vztazích pravdivý? Musíš se schovávat?   Z místa, kam byl Hospodinem Adam postavený jako  správce zahrady,  teď dřepí zbaběle v křoví a jektá zuby.  Je k smrti vyděšený. Bůh na jasnou otázku -  kde jsi?  dostává divnou odpověď. „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas, a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ S člověkem se něco děje. Popíše všechny svoje strachy.  Emoce, které  dosud neznal. Strach deformuje, nedovolí člověku prožívat radost,  klid, vnitřní pokoj.  Strach bere člověku síly. A najednou z Boha  milosrdného  se stává v očích  člověka zdeformovaný Bůh, Bůh trestající. Všimněme si: Ne  Bůh se  proměňuje, ale mění se Adamova představa o Bohu. Mění se kvůli strachu. Přitom to není posvátná bázeň před Hospodinem, která by člověka vedla k poslušnosti. Je to strach z naprostého nedodržení něčeho, co bylo domluveno.

„Kdo ti řekl, že jsi nedostatečný?“ Žádná odpověď. Člověk si není jistý, co se vlastně stalo. Po tom jablku nějak ví, že není dokonalý, žije v bludu o sobě. A ještě - všimněme si ukázkové reakce, když je člověk přistižen při chybě. Snaží se vyvázat z trapasu, ukázat na někoho jiného, někoho namočit, najít obětního beránka. Problém se vyřeší, když se najde viník. „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Svalí problém na někoho jiného. Navíc – ty Bože, jsi mi tu ženskou dal, tak co se divíš? A žena? „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Oba mohli říct ne. Oba mohli odmítnout nabídku, která šla proti Hospodinovu doporučení. Ani jeden to neudělal. Nelžou, mluví pravdu, ale nejsou  schopni unést vlastní vinu, svůj díl odpovědnosti. Překročení příkazu spustí sled událostí, které až Bůh zastavuje. Bůh do toho vstupuje, jde mu o člověka a   nenechá ho v tom.  

Já nejsem teolog, tak si můžu dovolit říct jedno: nejsem si jistá  dědičným hříchem. Nevěřím, že člověk se rodí jako hříšný a nemůže s tím nic udělat, protože mu to někdo dřív polepil. Já myslím, že padáme do hříchu každý sám za sebe překročením zákazu, pýchou, touhou být jako bůh, absencí pokory. Byli jsme stvořeni jako dobří a dokonalí a přesto máme pocit, že jsme nedostateční. Máme svíravý pocit, že když nevyzkoušíme všechno, něco nám uteče,  někdo nás předběhne a o něco přijdeme.  Hospodinovy instrukce jsou pro mnoho lidí nepřijatelné. Vidí v nich omezení. Mám moc ráda apoštola Pavla, který sebevědomě říká – všechno je mi dovoleno, ale ne všechno mi prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit.

Hospodin vyhnal muže i ženu z ráje. Padly výroky trestu pro každého ze tří účastníků – hada, ženu i muže. Had se dozví, že ztrácí možnost chodit, mluvit a že nemá budoucnost.   Muž i žena nezemřou, přestože tak byl původně nastaven trest.  Hospodin je shovívavý, lidé   mají budoucnost. Dostávají šanci navzdory chybě, a ne jednu.  Bůh není mstivý, vstupuje do jejich údělu, pomáhá jim se s ním vyrovnat a na rovinu říká – ano, poznáte bolest,  starosti, dřinu. Ale se mnou je unesete. A na závěr  - Hospodin východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Nepostavil tam zeď a neřekl – není šance na návrat. Na cestě zpět do ráje je nutné projít ohněm. Ten spálí veškerá poškození člověka, všechna pochybení a hřích. Člověk sám nemá šanci tím ohněm projít. Oheň je smrt. Návrat je vzkříšení. A Ježíš je odpověď. Amen.

Modleme se: Bože, někdy si myslíme, že víme všechno nejlíp. Že víme víc, než ostatní. Buď shovívavý k našemu pocitu výjimečnosti, vždyť v jistém smyslu se rozhlížíme jen každý ze své krtčí hromádky. Děkujeme za trpělivost, kterou člověku prokazuješ. Amen.

Píseň: 161

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, prosíme o vedení novým týdnem. Pomáhej nám zdolávat překážky, napínat síly na smysluplné věci a přiložit ruku k dobrému dílu. Ať umíme ve správný čas mlčet, ustoupit, zasáhnout, pomoci, vyslechnout, podat ruku. Prosíme, posiluj ty, kteří už dlouho pracují na hranici možností a pomáhají potřebným a nemocným. Prosíme o moudrost pro naše politiky, lidi ve vedení státu, kraje, města. Je snadné je soudit, není jednoduché zastávat takovou odpovědnost. Ať pracují s vědomím vlastních hranic a svoji práci berou jako službu pro ostatní. Bože, prosíme za náš sbor, který stojí před volbou nového staršovstva. Povzbuď lidi k ochotě pracovat pro druhé na Boží vinici. Spoj nás v jedno, když k Tobě společně voláme: Otče náš, …

Poslání: Římanům – Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen.

Píseň na závěr: 384

Šárka Zacpalová