Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání - Neděle 30.6.2019

20. 8. 2019

Kázání: Galatským 6,2-5

Pavlova epištola by mohla být adresována do každého církevního společenství, Pavel by mohl dost dobře psát sem k nám do sboru. Podstatné věci se za ta století moc nezměnily. Stejně jako pro sbor v Galacii tak i pro nás nyní platí Pavlova výzva, ať na sebe bereme břemena jedni druhých, tím pak naplníme zákon Kristův. Být otevřený vůči svým bližním, známým i neznámým, domácím i přicházejícím z jiných zemí, nabídnout jim pomoc, zajímat se o ně, o to, co se děje. Nebýt uzavření jen sami do sebe, jakoby se nás ostatní svět netýkal. V tom je Pokušitel stále stejný, když do nás hustí lákavé myšlenky, jako: Starej se jen o sebe, o svůj blahobyt, s ostatním stejně nic nezmůžeš. Mám dojem, že tomuto hlasu lidé naslouchali vždy, o naší době nemluvě. A tak se vždy musíme ptát, koho budeme poslouchat? Pána Boha nebo Pokušitele? Otázka je to jednoduchá, při konkrétním rozhodování je to ale hodně složité!

Vždy nám ale pomůže tento poznatek: Pomůžeme-li někomu nést jeho břemeno, stane se, že to své břemeno už necítíme tak těžké.

Při přípravě kázání mě v textu zaujalo řecké slovo pro břemeno - doslova přeložené by to mohlo znamenat tlak. Používáme ho ve slově barometr. Nejenže na nás něco doléhá zvenku jako břemeno, ale že nás něco tlačí zevnitř. Z toho vyplývá, že na sebe máme brát tlaky jedni druhých. Pomoct druhému od toho, co ho tlačí na srdci. Odlehčit někomu pod tlakem, uvědomit si, že někoho může tlačit kámen v botě, a proto se dnes tvářil naštvaně. Těchto vnitřních a vnějších tlaků je v našich životech spousta, naštěstí s nimi můžeme přijít před Pána Boha a vysypat to před ním. Modlitba je jedinečný způsob, jak si pomoci, jak snížit přebytečný tlak a nalézt pokoj. Bůh nám nechává svobodu v rozhovoru. To, co mu sami nepředložíme, to si od nás nevezme. Je to na nás, o čem si s ním chceme promluvit.

Víte, kdy se nám někdo doslova stává břemenem? Určitě jste někdy viděli nějaké horolezce, buď ve filmu, nebo i na živo. Určitě si dokážete představit, jak lezou nahoru, navzájem se jistí a dobývají vrcholy. Horolezci dobře znají, co to znamená být jeden druhému břemenem. Jsou ke svým kamarádům připoutáni lanem, aby v případě, kdy někdo spadne nebo se s ním utrhne stěna, tak ho ostatní zachrání. Jsou k sobě připoutáni vzájemnou důvěrou, že když dojde k problému, tak ho jeho přátelé zachytí a nezemře. Na skále je důvěra otázkou života a smrti. Musí se dobře znát a věřit si ve vypjatých okamžicích.

Zkuste si představit, že být s někým svázán lanem není jen metafora, ale živoucí skutečnost. Musíte spoléhat na druhé, být připraven pomoci a neopustit své přátele v těch nejvypjatějších okamžicích. Musíte být připraveni riskovat svůj život za druhé a v případě nutnosti i položit. Takhle se k nám má Bůh. Spoléhá na nás, že se k němu budeme s důvěrou obracet. Je nám připraven nám pomoci, kdykoliv si o pomoc požádáme. Neopouští nás v době, kdy už nikdo jiný nezbyl. Dokonce za nás položil život.

Když někdo leze na skále nebo na umělé stěně jako prvolezec, tak musí vytáhnout lano nahoru a není jištěný hned od začátku, musí si jištění postupně vytáhnout sám a nebát se, že se může propadnout i o dva metry. Když leze tímto způsobem, tak je komunikace mezi lezcem a jistícím velice důležitá, stejně tak vzájemná důvěra. Ten nahoře za sebou táhne lano, a když ho jistič příliš drží a nedává mu volnost, tak lezec nemůže lézt a je stahován dolů. A když mu naopak dává moc volného lana, tak se může stát, že při pádu spadne až na zem.

Bůh nás taky nedrží natěsno, necítíme na sobě pevné vodítko, které nás omezuje v pohybu. Potřebujeme svobodu, abychom se mohli dál posunout v životě. Bůh nám dává prostor, jak se realizovat, ale zároveň si nemůžeme lézt, kam chceme, jsme určeni lanem víry, na které jsme navázáni. Není to svoboda bez zodpovědnosti, je to svoboda určovaná Boží vůli. Pravá svoboda je svoboda v Bohu. Někdy se může zdát, že se o nás Bůh nezajímá, že neslyší naše modlitby, že je příliš daleko na to, aby nás vyslechl.

Přáli bychom si cítit Boží lano natěsno, abychom si byli naprosto jistí Boží přítomností. Ale třeba se nacházíme v okamžiku, kdy se máme někam posunout, trochu v našem životě popolézt a on nám dává prostor a volné lano na to, abychom se mohli někam pohnout. Je třeba, abychom v těchto okamžicích vytrvali ve víře a důvěřovali v moudrost toho, který nás jistí. Ačkoli se může zdát, že lezeme sami, tak se můžeme spoléhat na to, že nás někdo stále hlídá a dává na nás pozor, že nám dává přesně tolik volného lana, kolik potřebujeme. Jsme všichni navázáni na stejné lano a lezeme po stejné skále k vrcholu vzkříšení. Kam až vylezeme, to záleží na naší důvěře v toho, který nás jistí.

Jak jsme četli v prvním čtení z Matoušova evangelia, tak nás Ježíš vyzývá, aby k němu přistoupili ti, kteří se cítí pod nějakým břemenem. Břemenem povinností, břemenem naší minulosti či strachu z budoucnosti, nebo břemenem starostí o děti, vnoučata. Zve nás k sobě, abychom u něj spočinuli se vším, co nás tíží. Co nás sráží a my hned nevidíme žádné východisko. A když k němu obrátíme naše srdce, když se navážeme lanem víry, tak dojdeme spočinutí, nalezneme pokoj. Můžeme se zklidnit se, zvážit naší situaci a pohlédnout na svět z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy víry a Boží lásky, která zahání všechen strach.

Po tomto odpočinku nás ale čeká další krok. Naše břemeno se zdá být lehčí, a tak si přidáváme. Bereme na sebe Kristovu zátěž. Toto je paradox následování Ježíše Krista, zažít odpočinutí a zároveň se nechat zapřáhnout. Nejsme jen pasivními voly a kravami, které táhnou povoz nebo orají pole. Víme, kam směřujeme a koho následujeme. Kristus aktivně táhne s námi a vede nás a my s ním také táhneme jeho zátěž - kříž.

Můžeme si to představit: když Ježíš nesl kříž na Golgotu a upadl, tak mu pomohl Šimon z Kyrény, podobně i my s Ježíšem neseme jeho kříž, alespoň zčásti. Vezmi svůj kříž a následuj mě, vzkazuje Ježíš. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne. Jsme v tandemu spásy. Bůh chce, abychom se aktivně podíleli na tomto světě, starali se o zahradu stvoření a nesli břemena jedni druhým.

Ježíš nás učí, jak k němu přijít – říká: Učte se ode mne, jsem tichý a pokorného srdce. V hluku našeho běžného života, kdy na Pána Boha nemáme čas ani pomyslet, si hledáme alespoň chvilku, kdy se v tichosti zaměřit na Boží přítomnost. Toto tiché setkání s Bohem nás vede v pokoře. Je krásné začít každý den modlitbou - sestoupit do sebe a v tichosti a v pokoře hovořit s naším Pánem. Neobracíme se k nějaké neosobní síle, ale k Bohu našemu Stvořiteli a Otci, který má o nás zájem, jak to ukázal na svém vlastním Synu. Modlitba nás ujišťuje, že nám Bůh naslouchá, že se máme ke komu obrátit. Tam nalezneme odpočinutí našich duší, které nám slibuje Kristus. Odpočinutí o to silnější, když neseme břemena druhých. Amen