Neděle 3.10.2021  DÍKŮVZDÁNÍ
DĚKOVAT ZA VŠECH OKOLNOSTÍ

Kázání: 1.Tesalonickým 5,16-18

Sestry a bratři,
v pátek jsme si s dětmi na nábožku povídali o díkůvzdání, co to znamená. Nemuseli jsme nic složitě rozebírat. Povídání s dětmi má tu výhodu, že se odvíjí co nejsrozumitelněji a přitom výstižně. Jednou jsme si udělali seznam věcí, které nám přinášejí radost a za které můžeme poděkovat. Ten seznam byl velmi pestrý: rodiče, jídlo, kečup, kamarádi. Několikrát bylo zmíněno náboženství a postel. Zajímavé, jakou to asi může mít souvislost? Jak bychom my v tomto seznamu pokračovali…? My dospělí určitě neopomineme úrodu, dar víry a setkávání, zdraví, dobrou střechu na vlastním domě i na kostele, domov, partnerské vztahy, výročí svatby, narození či očekávání dítěte. Určitě bychom si mohli vzpomenout na mnoho dalšího. Nemusíme ale všechno vypočítávat. Stačí, když se nám to vybaví na mysli a vložíme to do osobní modlitby.
Jenomže budeme děkovat jen za věci příjemné a dobré? Boží slovo říká: Za všech okolností děkujte (Kral.: ze všeho díky čiňte), neboť to je vůle Boží. To jistě neznamená, že budeme všechno kolem sebe přijímat jako Boží vůli, například nemoci a jiná neštěstí. Pořád musíme rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je zlé. Ale v tomto pokynu se setkáváme s něčím, co dělá víru jedinečnou. Učí nás vděčnosti za to dobré i za zlé. Ne nadávat, ne propadat zoufalství nebo se dokonce mstít, nýbrž i ty věci špatné přijmout jako určitou zprávu pro sebe, signál od Pána Boha. A snad právě v situaci bolesti a ztráty či nedostatku uslyšíme a pocítíme Boží slovo zřetelněji než jindy.
Český písničkář Karel Kryl takovou vděčnost vyjádřil těmito verši:
„Děkuji za bolest, jež učí mne se tázat. Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře pro radost, pokoře bez područí.“
Děkování za všech okolností, které mohou nastat a nastávají je jakousi školou vděčnosti. Do své paměti a nitra ukládáme nejrůznější vjemy, dojmy, vzpomínky, zkušenosti. Člověk je pak tím, co do sebe ukládá jakoby naprogramován. Zprávy jsou tam uloženy a čekají – tvoří program pro naše budoucí jednání. Čekají na svůj čas, kdy odněkud přijde třeba jen lehký a neviditelný impulz, ať v podobě tělesné slabosti, nebo rozčarování, zklamání. Potom se v nás i na nás zřetelně ukáže ono tajemství myšlenek, které v nás byly ukryty. A převáží ty, kterých bylo víc – pozitivní či negativní.
Dnes děkujeme Pánu Bohu za všechno, co od něj máme. Nemusíme vypočítávat jednotlivé položky. Jistě je nosíme ve svém srdci a přinesli jsme si je i sem. Dnes bych rád zmínil tři důvody k vděčnosti.
Tou první je úroda na polích a zahrádkách. Možná to lidem přijde samozřejmé, jak jsme zvyklí si za své peníze pořídit téměř cokoliv. A přeplněné obchody se zbožím všeho možného i nemožného k takovému postoji jen svádějí. Dříve se shánělo, dnes se vybírá. A přece, není to zázrak, když ze země vzejde tolik rozmanité potravy a navíc taková záplava krásy v podobě květin, keřů a stromů? Není to zázrak, že nemusíme mít obavy, co budeme mít zítra k obědu? To vůbec není samozřejmé, jak by nás mohli ujistit milióny lidí žijící na jih od nás. Rozhodně nestrádáme. Dokonce je náš jazýček čím dál mlsnější a dává přednost vyšší kvalitě nabízených pochutin. Za to nelze nebýt vděčný. Ale svou vděčnost nemusíme jen konstatovat. Skutečná vděčnost ovlivňuje naše postoje a chování. Díky ní si lépe uvědomujeme, co dostáváme, co spotřebováváme, jaký odpad po sobě zanecháváme. A hlavně co skutečně potřebujeme a co máme navíc. Čeho se můžeme vzdát ve prospěch méně zabezpečených, lidí bez jídla a domova. Kdyby se člověk už jako dítě nenaučil děkovat, o tyto otázky by se vůbec nezajímal.
Druhým důvodem k děkování jsou naše rodiny. Měli jsme nebo máme své rodiče a většinou i své děti. Je to důvod k radosti, když člověk nežije sám, když spolu žijeme v jedné domácnosti nebo máme koho navštívit, na koho myslet (včetně zemřelých) a koho očekávat. S tím je ale také spojena bolest a trápení. Právě v místech nejhlubších vztahů bývá bolest z jejich přerušení tím citelnější. Jak zpívá J.Suchý: Láska vrásky vždycky nadělá. Tu zkušenost bude mít každý. A právě proto děkujme za naše rodiny, je to velký dar. A taky: děkujme a hned přemýšlejme, kde jsem já sám něco pokazil, zanedbal a co sám mohu udělat, abychom pokřivené vztahy narovnali. V prvotní církvi měly rodiny nenahraditelné místo při zvěstování a rozšiřování víry v Krista. Stávaly se základními buňkami, takovými malými středisky, kde se konaly bohoslužby a kde se v praktickém životě dosvědčovala křesťanská víra. Svým způsobem to pokračuje dodnes. Právě rodina je základní laboratoří víry, kde se ve všedních událostech ukazuje její nosnost a důležitost. Jistě, i tady se nám leccos nedaří. Ale to je jen další důvod k tomu, abychom děkovali za náš domov a mysleli na něj ve svých denních modlitbách.
S tím je spojený třetí důvod k našemu díkůvzdání, kterým je rodina našeho sboru. Zde v Přerově máme sbor – víte jak dlouho?  Příští rok to bude 100 let! Bohu díky. Možná se se sborem tak neztotožňujeme jako se svou rodinou, přesto je obraz rodiny přiléhavý. Jako jsme si nevybrali své rodiče, tak si nevybíráme, vedle koho sedíme v kostele. Přicházíme sem s různou minulostí i zázemím, máme odlišné zájmy, odlišné politické postoje, a přece patříme k sobě. „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás“ – tak zpíváme v jedné písni a vyznáváme, že nás poutá k sobě něco mnohem silnějšího než sympatie. Život a nový dech naší víře dává Ježíš, který je i naším dnešním hostitelem u svého stolu. A právě u stolu Páně začíná veškeré naše děkování, když si připomínáme jeho život, kterým se zasadil pro každého z nás. Večeře Páně se řecky nazývá eucharistia a to doslova znamená díkůvzdání. Spolu tu slavíme a děkujeme za přítomnost Kristovu mezi námi, která nás propojuje. Právě chleba je krásným znamením tohoto zázraku. Jak to vyjádřil jeden starý učitel církve (Jan Zlatoústý): „Chléb je učiněn z mnoha zrn. Nevidíme je, ale rozeznáme celý chléb; zrna jsou v něm sjednocena. Tak také my jsme sjednoceni s Kristem i mezi sebou.“ Ježíš nám dává sám sebe, aby nás přiblížil k sobě. To je nejhlubší důvod díkůvzdání. U stolu Páně přijímáme, co nám nabízí Ježíš Kristus a s tím pak pokračujeme ve všedním životě.
Chléb pro dnešní VP jsme s dětmi upekli při našem pátečním setkání. I dětem děkujeme.
Sestry a bratři, děkujeme svému Pánu, že na každého z nás pamatuje a nám žehná. Tím nechejme naladit své srdce, aby naše dny byly neseny vděčností a radostí z obdarovávající Boží lásky. Amen