Kázání: Filipským 2,1-4

„Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno povzbudit láskou.“
Takový je záměr apoštola Pavla, povzbuzovat, posilovat společenství křesťanů na různých místech. Tehdejší sbory velice mladé, pár let, nebyly hluboko zakořeněné, neměly za sebou žádnou oporu ve společnosti. A v tom jsme si podobní. Společenství sboru je nesamozřejmé a křehké.  
Proto Pavel píše do sboru ve Filipis. Ne jen aby je pozdravil, ale aby se spolu s nimi radoval a povzbudil v daru víry, společenství, milosti a pokoje. A to je záměr i každých našich bohoslužeb – oslavit Pána Boha, děkovat za jeho dary, sdílet se o ně, spolu se radovat a taky spolu nést to, co druhé tíží, modlit se a vzájemně se povzbuzovat.
Děje se to i u nás? Kdy ano a kdy ne? Nebojme se říct svá očekávání. Jak na to, aby byla naše nedělní nebo jiná setkání opravdovým povzbuzením? Co tady potřebujeme slyšet nebo zažít, co k tomu můžu udělat já a co každý z nás? Asi teď každého napadne něco trochu jiného… 
Máme-li očekávání, konkrétní představu, co by nás povzbudilo, napadne nás většinou to, co sami potřebujeme, co nám chybí, co nám dělá dobře. Pavel na to jde odjinud. Neptá se nás, jaké má kdo potřeby, ale obrací pohled na druhé lidi vedle. Píše: „Buďte stejné mysli, v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ 
To zní fest provokativně. Je řeč o povzbuzení, naplnění našich potřeb, a řešením je tohle? Víme, jak je těžké se odklonit od sebe samého a druhé považovat za přednější. A už vůbec nám asi není po chuti být stejné mysli. Být jednoho střihu na způsob uniformy. Natolik máme v sobě pěstování svého já, své individuality, že se toho jen tak nezbavíme. A ani nemusíme. Je v pořádku, že jsme každý jedinečný, jedinečná. Ale ta unikátnost nejlépe vynikne jen vedle jedinečné krásy druhých. Představme si to. Máme doma ve váze nebo v květináči krásnou voňavou kytku, každý příchozí si jí hned všimne a obdivuje. A teď si představme tuto kytku uprostřed horské louky poseté dalšími krásnými rostlinami a kam se jen podíváte, tam se objevují nejrůznější barvy. Takovou nádheru nikdy nepřeneseme do svého obýváku. Jedna krása vedle druhé a spolu dávají úžasný obraz.  
A právě proto Pavel obrací naši pozornost na druhé vedle. Jsme každý krásným obrázkem, nádhernou rostlinou, ale až spolu ta pestrá nádhera či nádherná pestrost získává na kráse, ze které se raduje nebe i země. Můžeme použít ještě jiný příměr, kde nejde o estetiku, ale o funkčnost. Každý máme určité schopnosti, abychom je spolu využívali a tak je znásobili. Jako individuality, které oblečené do jednoho dresu poskládají jeden úžasný tým. Kde jeden kope za druhého. Právě sem míří zvěst celé Bible i dnešního oddílu. Ne k uniformitě, ale k jednotě, svornosti, spolupráci, k radosti z toho, jak se nám spolu dobře hraje. A spolu to jde rozhodně  líp než samotnému. 
Můžeme si vzpomenout, jak o tom mluvil Ježíš: Jsme ratolesti napojené na jeden kmen, kterým je Kristus. Ježíš tuto jednotu považuje za tak stěžejní, že se za ni modlí: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil.“ (Jan 17) To je, bratři a sestry, jeden z nejsilnějších tónů v celé Bibli, volání po jednotě, z toho také vychází ekumenické hnutí toužící po sblížení křesťanů všech církví.  
Jednota je velký dar a současně velké Ježíšovo přání: aby všichni byli jedno. Doufám, že nám to nebude nikdy úplně jedno. My, evangelíci jsme silně raženi individualisticky, držíme si svobodu pro to, jak žít svou víru, nemáme poutě, kde lidé společně míří jedním směrem, do kostela přicházíme a pak i odcházíme sami. Máme k tomu své důvody. Ale taky tu jsou důvody, abychom přijímali biblické provokace, abychom je přijímali jako Boží nabídku a popostrčení dobrým směrem. 
Pavel dál píše, jak s tím naložit, dává jakýsi návod, co dělat: „Mějte na mysli, co slouží druhým.“ Mít na mysli se v řečtině napíše slovem skopos, z něho je odvozen například mikroskop, teleskop. Mít na mysli tedy znamená soustředěně se dívat na potřeby druhých. Pochopit jejich pocity. Taky proto máme dvě oči a dvě uši a jen jedna ústa, abychom dříve vnímali než usuzovali. Chápali, i když nesouhlasíme. Sám se to učím. S Martou se účastníme kurzu Respektovat a být respektován, ve kterém se s celou velkou skupinou učíme způsoby, jak vnímavě komunikovat, nenechat se unést svými emocemi, porozumět potřebám svého protějšku. Vést k vzájemnému respektování a v posledu k zodpovědnosti. Hodně se to týká rodičů, učitelů, ale také nás ve společenství sboru. Pořád se budeme učit kultivovat své vztahy a vytvářet společenství důvěry. 
Můžeme se konkrétně ptát: Co slouží druhým? Koho jsem si naposled všimnul, komu jsem se věnoval? Koho mi dal Pán Bůh na srdce, abych se za něj modlil? To všechno, když se děje, nebo když se třeba jen takto ptáme, je krásné. Ať v církvi nebo kdekoliv jinde. A ono se toho děje dost, v různých neziskovkách, Diakonii, charitě, tam, kde se pracuje s dětmi, s mládeží, nebo kde lidé pečují o potřebné. A díky Bohu, děje se to i ve sboru. Máme k tomu předpoklady. Jsme tady spolu, malí, velcí, díky lásce, kterou nám Bůh slouží. A my můžeme tuto lásku přijímat a předávat ve službě celému společenství. 
Jak můžeme sloužit jeden druhému? Už tím, že se setkáváme, navštěvujeme, zajímáme se, modlíme se, zkoušíme překonávat antipatie a nedorozumění, hledáme společný jazyk. Máme k tomu skvělé nástroje, jako je Bible, které spolu nasloucháme, zpěvník, ze kterého zpíváme, liturgie, kterou spolu slavíme a nakonec jeden druhého, když si podáváme ruce s přáním pokoje nebo se na sebe jen usmějeme. 
Tím se navzájem povzbudíme a posílíme víc, než bychom řekli. Vždyť při každém pokusu o sblížení a službě nás podporuje Bůh. A sám dotahuje, na co už nestačíme. Žijeme-li z lásky, tvoříme jedno společenství, sbližujeme se ve svém smýšlení, pokládáme druhé před vlastní zájmy, hledáme to, co slouží druhým, jsme součástí Božího projektu, které má velké zaslíbení. 
To je návod k tomu, abychom tu každý našli místo, bylo nám tu spolu dobře a jako jedno společenství tvořené různorodými osobnostmi oslavovali Pána Boha jako jeden tým. Někdo je  lepší v pomyslné obraně, jiný v útoku, ale všichni hrajeme pro radost. A taková radost je nakažlivá a dokáže vtáhnout do hry další diváky. 
Takový návod vede k radostné víře. Tak si přejme, ať se jí na tomto místě daří a každé naše setkání naši víru i nás samé posiluje. Amen