Kázání: Jan 2,13-22

Sestry a bratři,

když jsem si znovu četl tento příběh, první myšlenka, která mě napadla, byla tato: s Ježíšem nikdy není nuda. Krátce před tím jsme o něm slyšeli, co způsobil na svatbě v Káni, že proměnil vodu ve výborné víno. Něco, co nikdo nečekal a z čeho měli všichni užitek a radost. A teď znovu Ježíš provádí něco nečekaného: vyhazuje prodejce z chrámu. Pravda, už to nebyla zrovna svatební veselka, spíš pořádné drama a taky rozruch. Vyhodil lidi, kteří tam pobývali běžně, prodávali zvířata určená k obětem, jak to ustanovil židovský zákon. Dá se říct, že vyhodil lidi, kteří tam patřili, nebo na ně byli ostatní zvyklí. Muselo za tím být něco víc, než jen ten viditelný povyk. Podle mě jde o další Ježíšovo znamení. A já jeho znamení vidím ve třech věcech:

Zaprvé: Ježíš bere chrám naprosto vážně a proto se za něj tak bere. Byly blízko velikonoční svátky a jak bylo předepsáno v zákoně, Ježíš jako mnozí jiní se vydal do jeruzalémského chrámu je oslavit. Je vedlejší, že šlo o židovskou tradici. Chrám byl místem pro bohoslužby a v tom má stejný význam i náš kostel. Sem přicházejí lidé, kteří by se jinde nesešli, spolu slaví, zpívají, modlí se, naslouchají, přijímají odpuštění a požehnání. Díky tomu je takové místo jedinečné, krásné a nenahraditelné. Proto i Ježíš sem přichází, jakkoliv by se mohlo zdát, že některé předpisy a tradice nebere tak vážně. Je čas určený pro bohoslužebnou slavnost a Ježíš jde spolu s ostatními do chrámu. Na tom se od té doby nic nezměnilo, snad jen to, že my to často nebereme tak vážně. Ale i kdybychom my v den Páně zůstali doma, Ježíš sem do chrámu půjde. I kdyby se tu shromáždili dva neb tři, jak Ježíš jinde říká, bude tu s nimi. Tím si buďme jisti. Od nepaměti je náš kalendář poskládán tak, že jeden den v týdnu je jiný, posvěcený, oddělený pro bohoslužbu, pro setkání a sdílení ve víře.   Den, který posvěcuje, dává požehnání všem následujícím dnům v týdnu. Který dává smysl všem dnům našeho života tím, že chválíme Pána Boha, děkujeme mu, nabíjíme se jeho slovem, těšíme se z jeho přítomnosti i z blízkosti ostatních lidí, vyznáváme svou vinu, všechno, co nás tíží jako hřích nebo jako bolest, děkujeme za všechno dobré, co se stalo a co jsme přijali, přispíváme do společné pokladny, aby náš kostel mohl dál dobře sloužit, byl otevřený pro různé akce, pro domácí i hledající, místem setkání, kde je lidem dobře a kde něco dělají pro ty, kterým tak dobře není.
Snad rozumíme tomu, proč Ježíš bere vážně chrám. Slovy všechno nevyjádříme, musíme to sami zakusit. A taky promýšlet. A tak přeji sobě a nám všem, ať zde zakoušíme mnohem víc toho dobrého, než různých zklamání nebo roztrpčení. Protože i to se samozřejmě děje a nemá smysl to zahrabávat pod koberec a dělat, že se nic neděje. A když k tomu dojde, bylo by mnohem smutnější, kdybychom po první takové zkušenosti zanevřeli a kostelu a sboru se vyhýbali.
 
Tady nám může být dobrým příkladem sám Ježíš. A to je druhá věc, kterou bych rád zdůraznil. I Ježíš udělal v chrámu špatnou zkušenost. Vidíme, jak se pořádně dopálil. Naštval. Když přišel do jeruzalémského chrámu slavit Velikonoce a viděl věci, které tam nepatří. Byl zděšený a určitě hodně zklamaný. Své emoce neskrýval. Možná bychom se nedivili, kdyby se otočil a šel pryč. Mohl si říct: sem už nikdy nevkročím. Kolikrát Ježíš odešel na nějaké pusté místo, aby byl sám v tichu, v modlitbě, před svým nebeským Otcem. A tak si i teď mohl říct, že se může klidně pomodlit sám a žádný chrám, žádný kostel k tomu nepotřebuje. To jistě mohl udělat, ale neudělal. Vešel dovnitř a naopak začal vyhazovat ven všechno, co do chrámu nepatřilo. Všechno to, co z domu modlitby udělalo dům obchodu. Do toho napřel všechny své emoce a svou horlivost. Ježíš měl vztek, ale ten jej nevedl k tomu, aby utekl někam jinam, aby se zatvrdil nebo někomu ublížil. Své rozhořčení použil k tomu, aby se pokusil odstranit  věci, které sem nepatří a vrátil ty, které kostel dělají kostelem, aby očistil, obnovil toto místo, které slouží k setkání lidí s Bohem. Ježíš sám byl pojítkem mezi Bohem a člověkem a teď mu jde o to, aby tak fungoval i chrám. Proto Ježíš chrám neodepsal. Naopak. S horlivostí se pustil do jeho obnovy, aby tato budova dál sloužila tomu, k čemu byla před staletími postavena. Způsobilo to jistě velký rozruch. Zbavil chrám některých věcí, na které sice byli lidi zvyklí, které už ale neplnily původní záměr, spíš mu bránily. Vzpomínám si, jak jsme kdysi navštívili Velké Meziříčí a všimli si, že ze staré synagogy udělali nevkusné tržiště, navíc s blikajícími nápisy. I tady si můžeme říct, co nás někdy na tomto místě překvapilo, naštvalo. A hlavně můžeme popřemýšlet, co by potřebovalo změnit, obnovit, aby byl náš kostel domem modlitby, místem setkání s Bohem, otevřeným pro kohokoliv, aby sem lidé přicházeli a nacházeli tady zdroj občerstvení, povzbuzení, porozumění a naděje.
Jak už jsme slyšeli, příkladem je nám právě Ježíš. Vchází dovnitř, nenechá se odradit různými zmatky a s obnovou začíná právě tady, uvnitř chrámu. Je zděšený, ale nevede jen kritické řeči, neříká, co kdo pokazil a co by kdo měl udělat, ale pouští se do toho sám. Co se mu nelíbí, sám napravuje. To je, bratři a sestry, silné pobídnutí a inspirace pro každého z nás. Nezůstávat jen u dojmů, emocí nebo kritických slov a sami na sebe vzít něco z toho, co se tady odehrává. Přispět k tomu, co kostel dělá živým kostelem.
V případě Ježíše je to trochu zvláštní. Jinde vyzývá, abychom šli se zvěstí evangelia do celého světa, křtili, vyučovali nově příchozí, následovali a spolu naplnili chrámy a kostely. A teď Ježíše vidíme, jak z chrámu vyhazuje některé lidi. Je to jakoby opak, ale není to protiklad. Ježíš nás samozřejmě nenabádá, abychom odtud vyhazovali nám nepohodlné nebo odlišné lidi. Za Ježíšovou akcí je výzva, abychom především sami sebe očišťovali, zbavovali se všeho, co je překážkou mezi mnou a Bohem, nebo mezi mnou a mým sousedem, mezi mnou a dalšími členy našeho společenství, a spolu to předkládali Bohu, aby nás On sám očistil a uzdravil.

A s tím souvisí třetí věc, třetí vrstva Ježíšova znamení: Tím chrámem, který Ježíš očišťuje, jsme my sami. Nejen tato budova, ale každý z nás jako částka Božího lidu, je chrámem, o který Ježíši tolik jde. Jak píše apoštol Pavel: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1Kor 3,16n) Ke každému přichází vzkříšený Ježíš a chce vstoupit dovnitř, přebývat v nás, být uprostřed našeho já jako ten, kdo očišťuje od balastu, uzdravuje od hříchu, rozsvěcuje a propojuje nás navzájem. Vždyť kde jsou si lidé nejblíž? Právě v chrámu, kde spolu vyznáváme svou víru, přijímáme odpuštění, křtem jsme spojeni s Ježíšem Kristem.

Snad nebudu tvrdit jen já, co jsem uvedl na začátku, že s Ježíšem žádná chvíle není dlouhá. Věřím, že jak v našem kostele, tak ani v životě se s ním nikdy nudit nebudeme! Amen