Kázání: Exodus 15,1-7

Sestry a bratři,
začnu jedním citátem: „Vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpívá, z korbelíčku si nalívá, přitom nezná větší slast než-li milovati vlast.“ Nechci ale teď, spolu s Karlem H.Borovským přemítat nad projevy našeho vlastenectví. Jen to chci říct, jak písně vyjadřují to, co je v nás, co nás spojuje. Společný zpěv při bohoslužbách je naší sdílenou odpovědí na Boží oslovení a milost. Jak by nás poučil bratr celocírkevní kantor, píseň není pouhý doplněk nebo vycpávka bohoslužeb, ale jejich podstatná část. Jen řekněme, kdy spolu mluvíme jedním hlasem? Právě při zpěvu.
Ne náhodou Bible obsahuje spoustu písní. Nejen žalmy. Snad za každým velkým příběhem lidu Izraele najdeme píseň. Víte proč? Takovým způsobem Izraelci vyznávali svou víru. Mojžíš, po něm Jozue, Debora, David a další vyzpívali jak svou osobní situaci, tak svůj úžas nad Hospodinovým jednáním. Nesepisovali učené traktáty o náboženství, ale svou víru jednoduše vyzpívali.
No, jednoduše. Jejich situace byla často jiná, než jednoduchá. Válečný stav pro ně nebyl žádnou výjimkou a v této písni se to naplno odráží. My si taky někdy zazpíváme o válce nebo vojně, když si zanotujeme staré lidovky, ve kterých je toto téma docela časté. Nicméně pro nás je to folklór, Izraelci v tom žili. Od samého počátku. Mimochodem, je zajímavé, že tato píseň Mojžíše a Mirjam je údajně nejstarším literárním textem Starého zákona a příznačně se zde mluví, vlastně zpívá o poražení nepřátel a o tom, že Hospodin je má záštita a píseň.  
Bůh zápasí i za nás, o nás. Spolu s biblickými postavami jej chválíme za jeho milosrdenství, za to, jak je dobrý. Zpíváme a libujeme si, jak se slova v písních hezky rýmují. Jenomže Boží lid byl postaven do světa, kde se věci vždy nerýmovaly, kde byla píseň spojena se zápasem o holý život.
Mojžíšova píseň začíná: „Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“
Zní to hrozně, ta radost nad zkázou druhých lidí. Celá píseň je tím plná. Jenomže tady nejde o pomstychtivost, ani o uštěpačnou radost z cizího nezdaru. Izraelci na prvním místě zakusili vysvobození od zla, poznali, že zlo je bude provázet, ale před Bohem neobstojí. Bůh je člověku věrný a nedopustí, aby na něj dolehla zkouška větší, než jakou by unesl. Slíbil svému lidu svobodu a návrat do jejich původní země, a to se nyní začíná naplňovat. Třebaže se jejich putování ještě protáhne.
Před Božím lidem se objevuje cesta, i když před nedávnem naříkali, že se přes moře a poušť nedostanou. Kam se dřív obávali vkročit, kde byly pro ně předtím zavřené dveře, Hospodin je znovu staví na nohy, motivuje k dalším krokům a překážky se už nezdají nezdolatelné. Rozhodli se jít dál, dali na Boží vedení a vody moře se před nimi rozestupují. Za to nepřátelské egyptské vojsko se utopilo. Bylo zničeno.
A Izrael slaví. Protože tím vojskem se myslí všechno, co bránilo Božímu lidu jít cestou s Bohem, podřídit se jeho vedení. Pro Boží lid je to zcela zásadní věc. Pod těmi nepřáteli si nemusíme představovat konkrétní lidi, i když tady je zmíněn egyptský faraon. Snadno nás napadnou další, kteří se dnes ohánějí zbraněmi, spoléhají na sílu a nahánějí hrůzu. Nepřítel, který nás ohrožuje a chce odvést z cesty k Bohu, je ale většinou uvnitř nás. Často někde schovaný, že o něm ani netušíme. Co těmi nepřátelskými silami může být? Jednoduše všechno to, co nám brání žít ve vztahu s Bohem, následovat Ježíše Krista a jím se řídit. Může tím být strach, zklamání z konkrétních lidí, zklamání z toho, že Bůh neodpovídá mým představám, nezájem o lidi, upjatý zájem jen na sebe a své nejbližší, obavy být jiný než většina kolem mě… Ten výčet si můžeme doplnit každý sám.
Tyto síly nás mohou kdykoliv přepadnout. Bible i první učitelé církve je brali velice vážně, neboť v nich spatřovali dílo ďáblovo. Nelekejme se toho slova, ale také je nepodceňujme. Ďábel je od slova diabolos, což znamená rozdělovat, oddělovat – tedy oddělovat od Pána Boha, rozdělovat lidi. V tom jsou ďábelské síly velmi lstivé a nápadité. Z toho důvodu bývalo a je dosud v některých církvích zvykem, že např. při křtu, kdy člověk vyznává svou víru, se zároveň veřejně zříká ďábla. Jak jsme o tom mluvili minulou neděli, křest je odložením starého člověka a zrozením nového. Ale nejde jen o křest. Celý náš duchovní život se nese ve znamení zápasu, Božího i našeho zápasu proti zlým silám. Víme, že ani Ježíš toho nebyl ušetřen.
Díky Bohu můžeme vyznat, že tyto zlé síly nejsou nepřekonatelné. Vládne tu supervelmoc, která se nedá ničím spoutat, naopak sama osvobozuje – Bůh sám. Naše píseň to formuluje: „Hospodin svrhl do moře koně i s jezdcem.“ Hospodin, tedy Boží milost, láska, odpuštění vytvářejí cestu, kde byly dosud naseté překážky či rozbouřené moře. Spojují, co se rozdělilo a odcizilo. Přemáhají každé zlo. Před Ježíšem kapitulovala i sama smrt. Proto se scházíme v jeho jménu a pod jeho křížem. Ježíš, byť zemřel, zvítězil. To je pádný důvod ke zpěvu víry a naděje.
Bratři a sestry, Mojžíšova píseň mě oslovuje ve dvou věcech:
1. Není to žádný sentiment, hlazení po duši. Zpívá se zde o tom, že v životě máme co činit se zlem, leccos nám nahání strach. Nejen tehdy. Právě v tomto čase je velmi snadné vyjmenovat, co tím může být: Válka, zdražování energií, sucho, naše osobní problémy, náš hřích. Není to nic malicherného, naopak, postihuje to celý svět. Je toho plno všude. Proto mě omluvte, že o tom mluvím i tady, ale je to záměr. Se zlem se budeme vždy potýkat a snadněji mu podlehneme, když před ním zavřeme oči a budeme si myslet, že se nás netýká. Anebo naopak, když podlehneme strachům. Zlo tady bude pořád, lepí se na nás, na naše vztahy, na celé společenství. Je dobré o tom vědět, protože jen tak nebudeme naivně překvapováni a hlavně s tím můžeme něco udělat.
2. Co můžeme dělat? Mojžíš a jeho sestra Mirjam zpívají. A nejen oni. Každá taková píseň v Bibli nebo ve zpěvníku je hlubokou modlitbou. „Hospodin se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem. Hospodin kraluje navěky a navždy.“
Každému nejde zpěv, ale můžeme do toho jít spolu. Díky tomu se v kostele tolik zpívá. Ale jistě že nejde jen o písně. Svou víru stavíme na modlitbě nebo meditaci nad Božím slovem. To nám pomáhá nebát se faraonů, ani současných štváčů, nepodléhat malomyslnosti před ekonomickými či jinými otřesy. Jen se nebojme vyznávat svou víru a nemysleme si o sobě, o sboru, že nic nejsme a nic nezmůžeme. Provází nás píseň víry, že nikoli zlo, nýbrž Bůh kraluje navěky a navždy. Amen