JDE O SEN – NEBO O BOŽÍ SCÉNÁŘ?

Kázání: Sk 2,41-47

Bratři a sestry,

představte si, že se tu ukáže někdo, kdo o církvi nic neví. Přišel by se podívat do kostela, co se tu děje. Jak by asi zodpověděl otázku: Co je církev? Co by si o ní myslel? Četl jsem takovou definici: Církev je místo, kam si lidé chodí zazpívat a poslechnout kázání. Ono to skutečně dělá ten dojem. Je to ale opravdu tak? Je takový obrázek tou církví, jakou ji chce Ježíš Kristus? Možná se tím ani nezabýváme. Máme teď spoustu jiných starostí. Ovšem toto není nic okrajového. Je to závažnost prvního ranku, týkající se nás všech.

Zmíněná definice, kterou jsem zmínil na počátku začínala slovy: Církev je místo, kam lidé chodí... Tohle je špatně. Podle Bible církev není místo, kam chodíme - církev je něco, čím jsme! A právě o tom bych chtěl dnes mluvit. Při prvním čtení jsme četli oddíl o tom, že jsme tělem Ježíše Krista. Ano, církev je tělem Ježíše Krista. Ježíš Kristus je hlavou a všichni ostatní křesťané tvoří tělo. Tak úzce jsme propojeni. Církev tedy není místem, kam chodíme, církev je tam, kde je Kristus s Duchem svatým uprostřed. Církev jako živý organismus.

Z dnešního textu bych chtěl vyzdvihnout dvě věci.

1.: Ježíš Kristus jako hlava

Když se podíváme na chování učedníků, vidíme, že Kristus je opravdu centrem. Petrovo kázání o letnicích je od počátku do konce o Kristu. Ti, kdo uvěřili, byli pokřtěni ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Všichni věřící vytrvale poslouchali učení apoštolů. Ne občas, když mně to občas vyjde. Vytrvale. Zakusili Boží slovo, evangelium jako životodárný pokrm, výživu nutnou pro celý život.

Dále čteme, že spolu lámali chléb, což je svátost Večeře Páně, eucharistie. V podobě chleba a vína přijímáme tělo a krev Ježíše Krista. Přijímání slova a svátostí na prvním místě.

Dále je uvedeno, že se modlili. Apoštolové se modlili právě ve jménu Ježíše Krista. A mohli bychom pokračovat dále. Ano, Kristus byl přítomen ve všem, co prvotní církev činila. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. To jsou podstatné znaky církve Kristovy. Slovo, svátosti, modlitba, společenství. 

Jak je tomu u nás? Jistě bychom se našli ve všech bodech. Přicházíme do shromáždění sboru, abychom naslouchali, přijímali vzkříšeného Krista v chlebu a vínu, byli spolu a modlili se. Ale přicházíme s tím, že je Kristus uprostřed nás, nebo proto, že se to od nás čeká, že by bylo správné se čas od času ukázat? To vůbec není okrajový problém. Jestliže je v našem sboru 200 členů, a z nich přijde na bohoslužby necelá pětina, je o čem přemýšlet. Stále je v mnohých zakořeněna představa, že návštěva bohoslužeb je dobrovolná a je věcí každého, jak často přijde. Inu, není to tak. Jestliže věříme v Ježíše Krista a shromažďujeme se kolem něho, slova jako dobrovolnost musejí zmizet z našeho slovníku a myšlení. Není přece nad to, slavit neděli spolu se Vzkříšeným a s jeho přáteli. Těmi jsme my všichni. A právě tady začíná budování církve. A nejen budování, na nedělní oslavě vzkříšení spočívá samotná existence církve. Reformace kdysi považovala za nutné zdůraznit Kristocentrismus -  to, že Kristus je centrem všeho. A především centrem našich shromáždění. Je, bratři a sestry, na čase se k tomu navracet. Jiné cesty není!

2.: Jednota

Když čtu o prvotní církvi, vidím velký důraz na jednotu. Čteme, že ti, kdo přijali zvěstované slovo, byli pokřtěni a následovalo to, že se přidali k ostatním věřícím. Nežili si svou víru sami, přidali se k dalším. Tvořili jednotu. Vytrvale poslouchali učení apoštolů – to znamená, že se shromažďovali k poslouchání zvěsti Božího slova. Dále tam je stručně napsáno, že prostě „byli spolu.“ Ve verši 44 a 45 potom čteme: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“ Všichni byli pospolu a dokonce se dělili o své vlastnictví. Starali se o chudé mezi nimi. Jejich jednota šla napříč ekonomickými podmínkami. To, co vidíme, je jednota a vzájemná sounáležitost.

Ale tady to nekončí. Čteme: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.“ (v.46) Zase tady vidíme jednotu. A také, že lidé byli spolu rádi. Chtěli být spolu.

Bratři a sestry, když jsem si to znovu četl, musel jsem se ptát, jsme takovým společenstvím? Máme takovou jednotu? My, kdo jsem tady se asi shodneme na tom, že člověk si nemůže svoji víru žít pouze doma. Asi byste mi dali za pravdu, když řeknu, že člověk potřebuje přicházet do shromáždění? Ale je to všechno? Je tou církví pouze tady to místo, kde si přijdeme poslechnout kázání, kde slavíme bohoslužbu? Pán Bůh nechce, aby pro nás byla církev pouze místem, kam se chodí. On touží, abychom tvořili jedno tělo, jehož je On hlavou.

Co to pro nás prakticky znamená? Znamená to, být ve všem poddáni Kristu. Znamená to, pamatovat, že naším největším posláním je šířit radostné poselství o přijetí, odpuštění, o vykoupení skrze Krista. Znamená to, že budeme budovat vzájemné vztahy. Vždyť právě proto si říkáme bratři a sestry. To znamená vztahy jakou mezi sourozenci. Potřebujeme si v lásce sloužit, modlit se za sebe a spolu něco podnikat, promýšlet, jak jako sbor žít a být pro druhé.

Dovolte připomenout několik biblických veršů:

Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého. (Jakub 5:16)

Se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte. (Koloským 3:16)

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Galatským 6:2)

Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. (1Tesalonickým 5:11)

Zakončím jednou praktickou radou a zároveň prosbou. Je to dar, mít takový krásný kostel. Ale nechceme pouze posvěcovat stavby; to, co musí být posvěceno hlavně, jsou naše srdce. Přemýšlejme, jak sami přispějeme k budování církve, jakou ji Ježíš chce mít. Mějme na mysli a na modlitbách naše společenství, jednotlivé vztahy, konkrétní aktivity. Je na čem pracovat. Pán Bůh nám dává projekt: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ To je jasné slovo. Otevřme mu své srdce. Zkusme něco dělat. Buďme vyznavači Kristovými i jindy než v neděli. Uspořádejme si svůj domácí, rodinný program podle Božího slova, a ne naopak! Nemějme teď v době koronaviru strach jen o sebe, ale mysleme na nemocné, na lidi bez víry, na lidi bez domova, na útěku. A budeme překvapeni, jak nám Bůh požehná. Mám sen, říkám s Martinem L.Kingem. Mám sen, že v neděli nás bude plný kostel, budeme se jeden za druhého modlit, budeme se ptát, kde pomoci, budeme štědří a obětaví.

Bratři a sestry, budujme církev Kristovu! V Bibli na to máme projekt. A Duch svatý nám dává sílu! Amen