Kázání: Jan 4,19-26

  Známe to, jdeme do města něco vyřídit, nakoupit, máme na to vyměřený čas, jenže se stane, že potkáme někoho známého, dáme se do řeči a domů přijdeme mnohem později, než jsme měli v plánu. Znal jsem jednoho člověka, velmi výřečného, kterého manželka poslala cosi nakoupit, obešel celý trh, zapovídal se s kdekým, po dvou hodinách se vrátil domů s prázdnou taškou, jelikož mezitím zapomněl, co měl přinést.

  Když si pročítáme Janovo evangelium, taky vidíme, že se Ježíš zapovídal s kdekým. Nejsou tu jen příběhy o tom, co Ježíš udělal za různá znamení, uzdravení, nasycení, mnohem častěji narazíme na Ježíšovy rozhovory s různými lidmi. Mluví s kdekým, s muži, ženami, učedníky, farizeji, Samařany, s blízkými přáteli (Marie a Marta), nebo s neznámými poutníky z Řecka. A nejsou to plytké řeči, jak se máte, co děláte… Ježíš nebyl ovlivněn moderními sociálními sítěmi, které bývají zahlcené často zbytečnými i nebezpečnými řečmi či obrázky. Ježíš sám sociální sítě vytvářel osobním kontaktem a zájmem. A k tomu využívá každou záminku. Jako i v tomto případě. Jde do Galileje, prochází samařským územím, bylo to pár dnů cesty, je unavený, má žízeň a tak zamíří ke studni. A hned vidí téma k hovoru.

  Je to zajímavý detail. Žádné setkání Ježíš nevidí jako zbytečné, o každého se zajímá a mluví s ním. Zkusme i my přijímat takové okamžiky jako Boží nahrávky, příležitost se o druhých něco dovědět, pozajímat se, říct něco hezkého a vřelého.
Teď bych taky rád využil příležitost, abych do dnešního zvěstování zahrnul postavu Jana Blahoslava, který se narodil před 500 let v našem městě. Nepíše se o něm v Bibli, ale má s ní mnoho společného, už jen tím, že přeložil do češtiny celý NZ. A svůj krátký život naplnil svědectvím o Bohu. Mám teď na stole knížku s jeho vybranými texty, kterou vydalo po válce nakladatelství Jana Laichtera. A zrovna toto nakladatelství mělo jako svůj znak studnu.

  A právě ke studni přišel Ježíš. Chvíli na to se tam objevila i žena, aby navážila (načerpala) vodu. Možná tam chodila každý den, bez vody se nikdo dlouho neobejde. A ta žena musela vážit kus cesty, aby si mohla navážit vodu třeba na jeden den. Ježíš se jí trochu provokativně zeptal, jestli by mu dala napít. Byli každý z jiné komunity a nebylo běžné, že by se spolu bavili. Ale pro Ježíše kulturní nebo náboženské rozdíly nejsou na překážku. Mluví s ženou dál a rozhovor posouvá od tělesné žízně na duchovní. „Kdybys znala, co dává Bůh a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Řekne to tak, že vzbudil zájem, nebo alespoň zvědavost. O takovém zdroji žena ještě neslyšela. Ten neznámý nabízí občerstvení, nasycení, které je trvalé, jehož pramen nevyschne. Mluví o vodě, po které už není žízeň, která zavlažuje a proměňuje sucho v úrodnou půdu. Jak už dávno proroci ohlašovali Boží zaslíbení: „Změním poušť v jezero a zemi vyprahlou ve vodní zřídla.“ (Izajáš 41,18) Takový zdroj přitahuje pozornost. Ovšem žena vůbec netuší, že tím zdrojem je Ježíš sám. Netuší, jak je tomu všemu blízko. Podobně jako spousta lidí v dnešní době. Mají své zájmy, zdroje, které vysychají, a ten Boží je hned vedle. A nevědí o tom.

  A teď si, bratři a sestry, představme, že takovou studní, nevyčerpatelným pramenem živé vody, je i toto místo: kostel a ti, co se tu scházejí, bohoslužby a všechno další, co se tu koná. Taková představa není přehnaná. Ježíš o tom mluví naplno: „Kdo by se napil vody, kterou dávám, nebude žíznit navěky. Sám se stane pramenem.“ Tady jsme u zdroje. Věřím, že přicházíme do kostela jako k pramenu živé vody, napít se, občerstvit, setkat se s Bohem i s lidmi, nabrat pro další dny. Potřebujeme to pro svou víru, pro svůj život, pro celé sborové společenství.

  Každou neděli nás před desátou hodinou svolává k bohoslužbám zvon, zavěšený ve věži kostela. Možná víte, možná ne, že na zvonu je odlito jméno zmíněného Jana Blahoslava, přerovského rodáka, biskupa Jednoty bratrské, překladatele Bible, humanistického učence. Je v tom veliká symbolika. Podobně jako zvon svolává do chrámu, k Boží studni, Blahoslav svým zápalem, vírou a uměním také ukazoval cestu k Bohu, k jeho oslavě, do společenství Božího lidu.

  O tom podává svědectví sám Blahoslav ve své knížce O původu Jednoty a řádu v ní. Dovolím si zmínit pár jeho postřehů. V počátcích Jednoty byli lidé, kteří hledali Boží odpověď na otázku, jakou podobu dát jejich společenství. Vážně to promýšleli, modlili se za to a také postili. Půst vždy sloužil jako dobrý prostředek pro očištění těla i duše, duchovní detox, a taky pro utřídění myšlenek. Jako se např. rozhodnu nejíst některé potraviny nebo nápoje, tak přestanu s některými zvyky, abych se mohl lépe a víc věnovat tomu, co je opravdu potřebné. Hledání Boží vůle, modlitby a půst stály v počátcích Jednoty bratrské. Díky tomu bratří dokázali jasně říct, na čem jim záleží, co považují za nezbytné, co mají na prvním místě a co tomu slouží. Jakmile se plně osamostatnili, v Kunvaldu, losem vybrali z osvědčených členů tři lidi, kteří byli pověřeni kněžskou službou. Byl to významný mezník. Právě při této příležitosti poprvé zazpívali píseň  bratra Matěje Kunvaldského Radujme se vždy společně, vzdávajíce chválu vděčně... vzbuzuje nám ku pomoci vůdce věrné z bludu noci.

  Bratří do toho šli, jak mnohokrát zdůraznili, z nouze vlastního spasení. Tedy z touhy po Boží milosti, po svobodném zvěstování Božího slova, poslušnosti a řádu. Jak píše Blahoslav, opouštěli věci časné, libé, pohodlné, lahodné ve prospěch poslušného života víry. Tak si to nastavili a dokázali být soběstační. A nejen to. Co všechno dobrého zanechali pro sebe a další generace: písně, překlad Bible, péči o jazyk, misijní zápal. Postoj, že poslušnost Bohu je nad klid a pohodlí.

  A to uvádím jako příklad toho, o čem mluví Ježíš: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ježíš u studny je tím pramenem. U něj můžeme plnými hrstmi nabírat pro život víry a díky tomu budeme mít sami co nabízet: svědectví, modlitby, přátelství, společenství, setkání nad Božím slovem. Jako Boží studna přetéká milostí, i my můžeme být  tím plní. A sdílet se o to. Jsou to vzácné věci a lidé se po nich ptají. Jako ta samařská žena, když chvíli naslouchala Ježíšovi, obrátila se pak na něj s prosbou: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila.“

  K tomu přidám jednu výzvu Jana Blahoslava: A protož ty, když víš, že jsi povolán, nebojž se ani nic pochybuj o milosti Boží, ale buď vděčen a raduj se, jist sa svým spasením, své setrvání v ruce Boží poroučeje.

  A na úplný závěr patří jedno z oblíbených Blahoslavových přísloví: Pěknýť jest bylo to kázání jako nemastný zelí. Amen